Před třemi dny se však našemu devatenáctiletému kočičímu starci otevřela v puse rána.
Diagnóza byla jasná, poškození způsobuje zubní kámen a je potřeba jej odstranit. S velkými obavami jsem tedy kočičáka nechala uspat a kámen byl odstraněn. Z ordinace jsem ho odnášela při vědomí a ze srdce mi spadl velký kámen, jenže bohužel jsme se radovali předčasně. Další den, velmi brzy ráno kocourek zkolaboval, dusil se, celý zmodral. Projela jsem městem jak závodník a dorazila k veterinární nemocnici Na šejdru.
Tady se ho ujal pan doktor, prohlásil, že kocourkovi otekl hrtan a proto se dusí. Situaci stabilizoval a uložil číčana do kyslíkového boxu s tím, že do odpoledne si ho tam nechá a pak máme přijet. Odpoledne jsme si tedy kočičáka vyzvedli, a přes moje pochybnosti jsme ho dostali domů. Hrozně jsem se bála, že se situace bude opakovat, ale pak s vědomím, že tam dojedeme za nějakých 15-20 minut jsem kývla a odnesla si ho domů. Tady se kocour nabaštil a my se všichni radovali, že je to za námi.
Bohužel martýrium naše i našeho milovaného kocourka mělo teprve vypuknout - téměř na minutu přesně o půlnoci. Kočičák opět zmodral a špatně dýchal. Opět jsme prosvištěli městem dorazili do nemocnice na Šejdru a tam narazili na ceduli "do tří hodin operujeme, prosím nezvoňte" to je v situaci kdy vašemu zvířeti utíká život mezi tlapkami sakra špatná zpráva.
Zkusila jsem klepat, zvonit, telefonovat, jestli by se nad mým v tu chvíli už v podstatě umírajícím zvířetem neslitovali. To se nestalo. Následovala další zběsilá jízda městem, do AAvetu na Zahradním městě. Tady jsme se dozvonili během chvilky pan doktor si kocoura vzal a opět ho odnesl do kyslíkového boxu. Dost mě překvapilo, že přestože kocourek měl v nožičce kanylu, nepokusil se mu podat žádný lék. Zaplašila jsem pochybnosti, přeci jen nejsem lékař.
Byla jsem velmi nakloněna tomu nechat číčana uspat nadobro, dívat se na to jak zápasí o každé nadechnutí, jak je strachy bez sebe a jak trpí mi mohlo opravdu utrhnout srdce. Přeci jen skoro dvacet let strávených dohromady, je dvacet let. Pan doktor mě přesvědčil, že by to bylo předčasné. Tak jsme se smutně sebrali a odjeli domů v přesvědčení, že děláme to nejlepší co je v našich silách. Ve 3. 15 mi telefonem bylo oznámeno, že kocourek umřel.
Pan doktor mi řekl, že se na něj chodil každou čtvrt hodinu dívat a našli ho mrtvého. Až sem docela normální příběh. Jaké bylo ale naše zděšení když jsme si kocoura ráno vyzvedávali, že si ho pohřbíme. Doširoka otevřená tlamička, oči vypoulené, celé tělíčko zkroucené. Je jasné co se stalo. Náš kocourek v péči odborníků, kteří pokud už pro něj nemohli nic udělat, pak měli alespoň jeho utrpení zkrátit, umřel příšernou smrtí.
Takhle jsem ho mohla nechat zemřít doma alespoň by nebyl sám a daleko ode všech, které miloval tak dlouho. Umíral tři a půl hodiny a já jsem za tyhle tři hodiny kočičího utrpení zaplatila 1600 Kč. Jak je možné, že ráno injekce podaná do žíly fungovala během asi půl minuty. Proč tedy tady dostal injekci jen do podkoží?
Proč mě v nemocnici Na šejdru, která má všude napsáno provoz non-stop nikdo nevaroval, že mohu narazit na neprostupně zavřené dveře?
Jsem zklamaná, platby v obou těchto nemocnicích nejsou zrovna malé, za necelých 24 hodin péče jsme dohromady zaplatili 3600 Kč a přesto mám pocit neprofesionality.