Neviditelný Pes

ČÍNA: Pokrok tancem

23.5.2019

Úředním povolováním či zakazováním tanečních pohybů se dal měřit mráz či tání doby. Za kulturní revoluce bylo nejhůř – žádné veselé poskakování, národ měl jiné starosti. Když se po letech začal z mnohých navzájem si uštědřených ran vylízávat, došlo i k prvním krokům směrem k parketu.

Ale nikoliv bez překážek se mohl pustit hoch s dívkou do tance, a policie je třeba odtáhla i do vězení. „Jazz je hudba nutící do neočekávaného, abnormálního rytmu,“ tvrdila vládní příručka v době modernizátora Teng Siao-pchinga, téměř metr a půl vzrostlého velikána. Jazzový rytmus odporuje normálním psychologickým potřebám a vede k pomatenému stavu mysli. „Tanec k tomuto druhu hudby je něco podobného nervózním křečím a záchvatům.“ Tancování má nezdravé následky pro čínskou mládež, usoudili mocní v roce 1983, a bylo to.

Nebylo to. Do roka se netrpělivci otřepali a znovu se začali proklubávat a protrsávat vpřed. Příklad z novin ze Šen-jangu (někdejšího Mukdenu) v Mandžurii: Funkcionáři zamýšleli uzavřít tančírnu, mládež se vzepřela a dokonce na svou stranu získala zástupce guvernéra provincie, prohlásivšího: “Však oni svým tancováním nepřivedou socialismus k zániku.“

Novináři modernizátoři přiznali tančírnám trojí blahodárnost: 1. umožňují pohyb tělesný; 2. kontakt společenský; 3. nebo aspoň požitek vizuální. Poskakovat mínili nejen energií překypení dorostenci. Například v Dělnickém kulturním paláci č. 1 v Tchienťinu většinu nadšenců tvořili bývalí rudí gardisté, stárnoucí příslušníci oné ztracené generace.

Poprvé jsem tuto zkušenost okusil na Priscilly rodném ostrůvku Kulangsu. Její dědeček byl feudál, považovaný velmož, který unikl trestající pěsti pracujícího lidu včasným odjezdem na svá početná panství v zámoří. Revolucionáři jeho botanické zahrady přejmenovali na zahrady lidu a jeho sochu zdemolovali. V rámci modernizace došlo již k obnově sochy a zahradám se znovu dostalo dědečkova jména.

Západ slunce téměř uskutečněn, siluety několika zaparkovaných lodí ještě zcela nepozbyly své viditelnosti ve vadnoucí rudé záři. Sedíme pod širým nebem,. dostavili jsme se k události v těchto botanických zahradách, manažer se mohl ochotou přetrhnout. Přivedl nás k nejlepšímu stolu, na nějž bez požádání postavil láhve coca-coly, na místní poměry tehdy drahého nápoje, jehož zaplacení odmítl přijmout. Kdosi do mikrofonu či spíš makrofonu oznamoval, že hudba už brzo, brzičko vypukne. Rozhlížím se po přítomných – párky, skupinky, rodinky s potomstvem. Skupinka děvčat se drží pevně za ruce v prkenném očekávání. Prcek holčička pohnula formalitou. Zvedla sukénku, stáhla bohatě krajkované kalhotky a sedla si na bobek. Chlapeček, její společník, pozorně beze slova sledoval počínání a povzbucen jejím příkladem, vylovil ptáčka a tryskal do překvapivě značné dálky. Přidušená nálada přítomných se o další stupeň uvolnila.

V amplionu zachrastilo, pořadatel mínil rozjet gramofon, s čímpak se asi vytasí - marš Radeckého, ne? odhadoval jsem.

Radecký, ano. Tentýž pochod, který nás doprovázel po celé Číně, též hodně si potrpivší na Čajkovského předehru 1812 a jeho symfonie v hodně hlasitém provedení.

Následovaly kousky ve zčínštělém, jaksi flašinetovém provedení – Carmen, Trubadúr, předehra k Vilému Tellovi. Dosud se nikdo neodvážil na parket. Vzájemné okukování a ze stébla usrkování.

Hudba pokročila k argentinskému tangu třicátých let.

Konečně, první duo se odvážilo. Na parket vpluli, na špičkách se prohýbali, kolébali, uměli to. Od vedlejšího stolu se nám jeden domorodec svěřil, že se pamatuje na filmy s Fredem Astairem a Ginger Rogersovou a že tihle dva jsou skoro tak dobří.

K přeborníkům vychutnávajícím svůj um se připojili další: dívka s dívkou, nemotorně cupitající do taktu. Hoch s hochem, činící totéž.

Toto že v zemi s tradicí řešit homosexualitu kulkou nikoliv do šourku, ale do týla?

Ale kdepak homouši! Stydlouši to jsou, dosud si jinak netroufají. Dotančila dvojice mužů a dvojice žen a z parketu si šli sednout ke společnému stolu. Však k novotě zážitku spolu přišli. Jak značně se jim teď zásluhou postmaoistických reforem měnil život před očima! Však ještě nedávno museli za jedno z nejhodnotnějších filmových děl pokládat opus zabývající se aplikací dialektického materialismu a Maova učení na pěstování burských oříšků v provincii Šan-tung a teď jim na týchž plátnech začínají ukazovat kapitalistické slaďáky a krváky.

Tanec pokračoval. Ginger a Fred se znovu produkují, tentokrát ke kolébavým zvukům Havaje. Kousek od nás sedí tři pěknice, žmoulající kapesníčky. Šťouchám do syna, který mluví čínsky téměř či zcela plynně, aby se osmělil.

K tanci nedošlo, ale jakási družba upředena.

Zda smí prosit, pravil.

„My netančíme,“ odvětily.

„Tak proč jste tady, když netančíte?“zeptal se.

„Přišly jsme se podívat na tančící,“ vysvětlily a zcela zmlkly.

Vznesl dotaz, zda by chtěly něco se dozvědět o Americe, když teď tu před sebou poprvé v životě mají k dispozici Američana.

Seděly jako zařezané a pak se přece jen osmělily: ať že jim řekne, jaké je v Americe počasí.

Nicméně probouzení národa – však dřív se za pouhé špitnutí s cizincem šlo za mříže. Dokonce si pak ukuchtili nevinné rande.

Též hudba pokročila, jakýsi domácký polorokenrol zaječel, to aby se v hrobě (přesněji,v mauzoleu) obracel nejen Mao, ale i náš rehabilitovaný dědeček, na jehož navrácených pozemcích se vřava konala.

Potomek poznamenal, že předek byl osvícený modernizátor, který šel s dobou.

„To určitě, ty troubo, aby on schvaloval tohle vaše kakofonické barbarství!“ zněl můj dogmatický verdikt.

Dědeček ovšem nevstal z mrtvých, aby rozepři vyřešil.

- - -

Zeptal jsem se synátora, po jaké kariéře v dětství nejvíc bažil. Odpověděl, že se chtěl stát malířem a automobilovým závodníkem formule 1. V obou případech vysvětlitelná inspirace: jednak jeho čínský dědeček z matčiny strany, který dosáhl oprávněné mezinárodní reputace akademického malíře, profesora umění, dokonce i fungoval jako člen poroty ve světové soutěži moderního umění v Brazílii (tam jeho kolegou byl český odborník Kotalík), a jednak jeho český dědeček, můj otec, s daleko skrovnějšími výsledky jako automobilový a zejména motocyklový závodník na silniční a též na škvárové dráze.

Potomkova znalost čínštiny mu umožňovala druh komunikace, mně, hlavě rodiny, odepřené. Když jsem někdy - zřídkakdy - zabrousil na mně pramálo známé Priscilly předchozí milostné avantýry, delikátní téma vyřešila nevyřešením, že to byl její život v době, kdy my jsme se neznali, a že něco takového ji nezajímá. Ale mě by to třeba bylo dost zajímalo.

Synátor-zvěd se čínsky pozeptal, jak to bylo s jejími dřívějšími zasnoubeními. Když ten první krok, proč ne ten druhý k oltáři?

„Oni se chtěli ženit, já ale nechtěla a zásnubami jsem to oddalovala.“ Tak nedostatečného se mu dostalo vysvětlení, mi posléze nikoliv čínsky prozrazoval.

„A proč teda se svatba nekonala?“ prý dál naléhal a uslyšel, že „Já to vždycky ukončila. Proč? Poněvadž byli vlastně nudní.“

Takže já jejím údajným závěrem o mém nenudění jsem vlastně dodatečně mohl mít důvod cítit se polichocen. Polichocen, když jsem ji občas vezl Dodgem 1955, koupeným za deset dolarů, kdežto ona odmrštila nápadníka, který ji přijel oslnit s Bentleym, dvojčetem Rolls-Royce.

Svému moudrému, zkušenému příteli, který výtečně uspěl v tajných službách a znamenitě se vyznal v Číně a tamější mentalitě, jsem se s touhle záležitostí svěřil. Zhruba jsem se od něj dozvěděl cosi ve smyslu: „Ty pitomo, snad na ni posmrtně nezačneš žárlit? Měl bys být spíš pyšný na vaše společné partnerství. Ona ti po svatbě věrná určitě byla a stejně určitě jí nevadilo, jestli ty jsi si občas jinak počínal. Ona přeci ví, jak Číňané si v manželství počínají. Její tatínek, za svobodna student v Cambridge, s partou kamarádů na víkend jezdil se povyrazit do Paříže. Myslíš, že se tam jezdili modlit? Zmínil jsi se mi o tom tanci - něco ti k tomu řeknu. Vím to z vlastní zkušenosti - pozvat slečnu k tanci a ona přikývne. To pak je dost stejné jako s přikývnutím s tebou vlézt do postele. A v případě, že to pro vás oba bude příjemná zkušenost, tím líp, a rádi si to pak třeba zopakujete. Nebo nezopakujete. Tanec, stejně jako sex, může být příjemný, aniž by ale byl důležitý.“

A v tom může být pořádný rozdíl mezi českou a čínskou mentalitou. Češi ráno přiběhnou pochlubit se kamarádovi, třeba i podrobně referovat, jak si v noci prima užili. Jenže v jiných kulturách je to stejně málo důležité, jako kdybych přispěchal dramaticky vysvětlovat, co jsem dnes měl ke snídani.

- - -

Už před řadou let se v Číně začaly beztrestně objevovat požadavky typu „Socialismu je vždy třeba krásy!“ Znovu došlo k zavedení soutěží krásy, zatracovaných místními konzervativci s nemenší vehemencí, než jak činí hodně zarputilé feministky na Západě.

Krása, elegance, estetická přitažlivost se s maoistickým konceptem zářného budování zkrátka nesnášely. Zvlášť zakalení svazáci běhali s nůžkami po ulicích a ušmikávali dívčinám údajně feudální copy. Národ těchto štíhlých, neobézních stvoření byl vlastně nucen vypadat co nejošklivěji. Platilo pravidlo devítileté střídmosti: tři roky nové, tři roky obnošené, tři roky vyspravované, flastrované. Nezřídka se prý stávalo, že ráno za tmy rozespalý, do práce pospíchající manžel si na sebe hodil manželčin mundur, a ona zase jeho blůzu a pantalony, nikdo nic nepoznal, nikdo nebyl odlišitelný, celý ten velenárod totožně naditý do modrého neforemného materiálu.

Zajímala mě soudružská etiketa, co že z ní dosud zbylo. Například správná forma pozdravu, zda měli nějakou tu svou Čest práci – což v anglickém překladu Labor be honored zní hodně nepřirozemě a v jazyce pilného čínského národa to třeba bude ještě směšnější.

Nyní, v éře reforem, „soudruh“ již není jedinou formou oslovení. Tradiční výrazy (pan, paní, slečna) dosáhly své rehabilitace

Dostalo se mi ujištění, že tento čínský „soudruh“ jako trapný anachronismus, dřív všude slyšitelný TONGŽÍ (tongzhi v anglické transkripci), již pominul, ale dodýchával pozvolně. V autoritativním zdroji etikety („Moře slov“) z roku 1979 to ještě byla předepsaná univerzální forma oslovení. Deset let poté, ve vydání z roku 1989, významném na události nejen v Evropě ale i v Číně (Tiananmen), se objevila revize „běžná forma oslovení v socialistických zemích“. Revize prozatím nejposlednější z autorky nezakázaného pionýrského díla „The People’s Republic of Desire“ v anglickém překladu – „Lidová republika žádostivosti, dychtivosti“ by to bylo česky. Stát takové opovážlivosti začíná přehlížet, s plným však soustředěním na projevy nevhodného politického aktivismu. Státní tisková agentura Xinhua na svých webových stránkách smí beztrestně uveřejňovat portréty nejpěknějších nejen samiček, ale i svalnatých samců.

Sex byl tabuizován, vládnoucí strana postavila pornografii mimo zákon. Nicméně nahotinky již pronikají na stránky časopisů. Ještě začátkem nového tisíciletí cenzurou v časopisech a novinách neprošly fotografie nedostatečně oblečených modelek. Poté však došlo ke „Grass-root sexual revolution“, slovy Annie Wang. Žurnalistka jménem Lili (též známá jako Muzi Mei) se na svém blogu vychloubá svými výkony v posteli, víc než stovku milenců už zvládla. Po ní se ozvali jiní a jiné, s vlastním chvástáním – toť v zemi, kde ještě v předchozí generaci se vyžadovalo úřední povolení k sňatku a po jeho docílení i ke kontrolovaným praktikám antikoncepce. Zatímco výzkumníkům Čínské akademie společenských věd se v roce 1989 pouze 15 % respondentů přiznalo k předmanželskému pohlavnímu styku, v roce 2005 podíl přiznavších už stoupl na 70 procent. Třetina mládeže nemá problém s eventualitou manželské nevěry. (Pokrytectví bují mnohými směry, proto se tolik zanáší, podvádí, rozvádí. Z přílohy Lidových novin jsem se hodně později dozvěděl: „Jsou Češi promiskuitní národ? Podle průzkumů ano. Promiskuitní osobu lze odhalit, nikoliv však určit podle tabulek typu: pět sexuálních partnerů za tři dny = středně lehká promiskuita.“)

V Kantonu (Guangzhou) se konal Sex Culture Festival s přehlídkou „adult toys“, sexuálních pomůcek, oněch robertků, tvarem některé připomínající palcáty Žižkových kališníků. (Velmi populární design pro ženy – tzv. erotický motýlek.)

Čína se stala jejich naprosto největším výrobcem na světě. V Šanghaji jeden obchod dokonce začal prodávat kondomy v balení s Mao Ce-tungovým portrétem.

To už tedy jde příliš daleko, leckdo se tak strachuje a připomíná dobu dekadence dynastie Ming, kdy i intelektuálové při čajových dýcháncích debatovali o svých extravagantních sexuálních praktikách.

Přibývá pohlavních nákaz, potratů a rozvodů (roční vzrůst 20%).

Prozatím se ale v Číně nesmí, co se v Praze smí: Pokud vím,VAGINA MONOLOGY na čínskou divadelní scénu ještě nesměly dorazit. Taková překážka se časem jistěže vyřeší vhodnou sémantickou úpravou, povýšením genitálií třeba na paláce rozkoše, omamné tůně, takto v osvědčené čínské tradici.

KONEC



zpět na článek