USA: Ozvěny z dvojí bažiny

aneb Dilema amerických demokratů

I ty, Meryl Streepová? chtělo by se mi povzdechnout nad tímto snímkem, ty snad na tom ještě nejsi tak zle, aby ses musela podbízet. Chápu Aleca Baldwina, který se v jednom televizním šou za druhým snaží zesměšňováním Donalda Trumpa zavděčit hollywoodským pánům vesmíru a nastartovat svoji hereckou kariéru. Ale proč ty, Meryl Streepová? Ano, léta běží, zub času je nemilosrdný. Hodných babiček na plátně bude však stále zapotřebí, ty máš přece před sebou ještě budoucnost.

V hollywoodské bažině zavládl po uveřejnění zprávy zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera syndrom šoku, jaký člověk zažije, když mu doktor řekne, že má nevyléčitelnou rakovinu. První reakcí je odmítnutí. To není možné, křičí vaše já, tomu neuvěřím!

V tomto rozpoložení mysli a ducha se nachází řada hollywoodských hvězd a hvězdných nadějí poté, co vešlo ve známost, že prezident Trump se s Ruskem nespolčil a nepaktoval. Dva roky se snažili v televizi a v tisku přesvědčit lidi o pravém opaku a teď by se měli otočit jako korouhvička?

„Je to jasný zastírací manévr a lakování narůžovo,“ napsal o Muellerově zprávě známý herec John Cusak na Twitteru. „Mediální cirkus řízený Bílým domem.“

„Jak ohromující, že zvláštní vyšetřovatel Mueller se stal Trumpovým osobním advokátem,“ postěžovala si Mia Farrow.

Rob Reiner, herec a režisér, jednoduše prohlásil: „Na první pohled je Trump vinen, jako že je nebe a peklo.“

Kathy Griffin, herečka a televizní bavička, vyjádřila svůj postoj beze slov.

Političtí živočichové obývající washingtonské bažinu, tu, co kandidát Trump slíbil, že vysuší, a k čemuž se jako president zatím nedostal, se dali na úprk dopředu, fuite en evance, říkají Francouzové. Klasickým příkladem tohoto manévru je prohlášení lorda Chamberlaina, když podepsal kapitulaci v Mnichově 29. září roku 1938. „Zabezpečil jsem mír na celou generaci,“ oznámil národu a světu.

Jako každé přirovnání to sice není pravé ořechové, nicméně naznačuje, oč v tomto případě jde: Mueller není konec, ale začátek, nástupiště k novému náporu.

Jak to, vždyť Mueller přece očistil presidenta, ptáte se. Ne tak docela. Zprostil ho viny v kauze spiknutí s Ruskem. Pokud jde o obvinění, že kladl překážky vyšetřování Russiagate, vyplodil Mueller odstaveček hodný krále Šalamouna. Prohlašuje v něm, že nebyly nalezeny žádné důkazy o tom, že by president ovlivňoval chod spravedlnosti, nicméně ho nemůže z obvinění osvobodit. Jako sofisma to nemá vadu. Donalde Trumpe, říká zvláštní vyšetřovatel, nic proti tobě nemám, ale možná ses provinil, a proto rozhřešení nedostaneš. Nebo je snad v americkém právním kodexu něco jako neprokázaná vina?

Mueller věděl, že jeho právní pokroucenina může demokratům otevřít zadní dvířka k vznesení staronových obvinění proti presidentovi, stejně dobře jako ví, na které straně je chléb namazaný. Zda hraje něčí hru a koho, se nikdy nedozvíme.

Dva dny po uveřejnění jeho zprávy velice vlivná kongresmanka Elisabeth Warrenová, která hodlá kandidovat na presidentský úřad, vyzvala sněmovnu representantů, aby zahájila proces, který povede k obvinění presidenta, že zneužil svoji pravomoc a brzdil nebo jinak ovlivnil vyšetřování , čímž se dopustil zločinu proti ústavě. Její kolegyně Rashida Tlaib a Alexandra Ocasio-Cortez ji okamžitě podpořily. Další členové a členky Kongresu váží souhlas na podmínku, že si budou moci prostudovat méně proškrtanou verzi zprávy a všechny podkladové dokumenty.

Vně Kapitolu miliardář a dobrodinec demokratů Tom Steier vychvaluje Warrenovou za její statečný postoj vůči presidentovi, který si myslí, že je nad zákonem. Aby dodal slovům náležitou váhu, založil bohatě dotovanou organizaci, která lobbuje za impeachment. Protože do ní přispívají stejně smýšlející a mohovití trumpfobové, nelze její vliv podceňovat.

Na demokratku Nancy Pelosi, předsedkyni Kongresu, čekají těžká rozhodnutí. Uvědomuje si úskalí, na které strana narazí, když vyslyší výzvu Warrenové. Ale ví také, že většina demokratů chce odplatu za porážku Hillary. A že když demokraté nepřejdou do útoku, lidé vyrozumí, že stáhli ocas mezi nohy. Neomlouvej se a nikdy nepřiznej porážku je prvním přikázáním desatera politika. Pelosi také vyčkává, až politicko-mediální komplex udá tóninu, zda bude hrát podle nové partitury, a jak silně a s jakou vervou. Proto zatím neříká ano a neříká ne.

Ústavní žalobu, „impeachment“, na presidenta může podat kterýkoli kongresman, a spěchám dodat členka kongresu, abych nebyl nařčen ze sexismu. Musí být předložena kongresovému Justičnímu výboru, který rozhodne, zda má přijít na pořad dne nebo ne. O přijaté žalobě pak jedná Kongres během zvláštních sezení, která probíhají celkem stejně jako kriminální líčení. Obě strany mají obhájce a mohou předvolat svědky. K tomu, aby rozsudek byl platný, je třeba dvoutřetinová většina hlasů. Když ji obdrží, následuje druhé kolo líčení, tentokráte v senátu, kde je rovněž zapotřebí super-většiny, aby nájemník v Bílém domě dostal výpověď.

Při hlasování obě strany přísně dohlížejí na to, aby jejích představitelé hlasovali jak se patří a sluší. Dezerce se trestá odstřižením od partajního penězovodu.

Když demokraté zažalovali Richarda Nixona z obstrukce spravedlnosti během aféry Watergate, republikánský president si spočítal, že před demokratickým kongresem a senátem nemá šanci, a raději resignoval.

O pár let později republikánská strana oplátkou obžalovala Billa Clintona v milostné aféře s jednadvacetiletou stážistkou Monikou Lewinskou. Není tomu zas tak dlouho, aby si mnozí čtenáři nevzpomněli na slavnostní Clintonovo zapřísahání při senátním šetření, že „nikdy jsem neměl sexuální styk s tou ženou“. Podle něho orální sex nebyl pohlavním stykem, neboť „nevyžaduje penetraci“. Víc snad není třeba dodávat pro vykreslení úrovně disputace. Je to dáno tím, že

pojem „narušování spravedlnosti“ byl odjakživa jablkem sváru a každá sporná strana si jej vykládala jinak. Sloužil a slouží k politickým výpadům, nactiutrhání a házení špíny.

President Gerald Ford to řekl bez servítku, když prohlásil, že toto obvinění může být cokoli, „co za ně považuje většina, která vládne v Kongresu v danou chvíli“.

Republikáni prohráli Clintongate, protože neměli v Senátu potřebné hlasy, stejně jako nyní by hlasy chyběly demokratům proti Trumpovi. Tehdy Billa Clintona z Bílého domu nevypudili, ale naopak přispěli k tomu, že tam zůstal další čtyři roky, protože jeho oblíbenost jen vzrostla.

Sečteno a podtrženo, demokratická strana má dilema. Když neobviní Donada Trumpa z protiústavního přečinu, ztratí tvář a důvěru. Když ho obviní, spáchá politické harakiri.