Sledujete-li různé komentáře k mnoha otázkám v zahraničí politice, zjistíte jednu věc: Jsou jednorozměrové. Čtenář se dozví tu více, tu méně přesné informace o samotném ději. Ale nic víc. Němci tento styl označují za „hachidiotismus“, kdy odborník, i celkem věci znalý, odmítá vidět jakékoli souvislosti z hlediska momentální či historické situace a už vůbec ne z hlediska geopolitiky. Z toho pak vznikají dosti zásadní chyby a závěry předkládané čtenáři či celé veřejnosti. Což může být jaksi dost zásadní.
Například uvnitř EU mainstreamová media a na ně navázaní politici přesvědčili sami sebe (a značnou část „Západoevropanů“) o tom, že „noví Evropané“ jsou zaostalci a burani, protože mají jiný pohled na příchod vln muslimů do Evropy. Německo, Dánsko, severské státy, na jejichž území nikdy neřádili muslimští „Osmani“, samy sebe přesvědčily, že islám je „mírumilovné náboženství“ a že ve státech, kde vládne, čekají nadšené davy na dobrodiní západní demokracie, mladí muži pilně studují a těší se, jak budou pracovat ve výzkumných ústavech. A kdo říká něco jiného, je fašista. A basta. Výsledkem je třeba dnešním Sýrie. A hromady mrtvých.
Píší teď například o Libyi a melou vše možné, jen se nikdy nepokusí dát věci do souvislostí. Geopolitických a historických. Proč asi?
Francouzský katolický spisovatel Georges Bernanos (1888–1948) ve své poslední knize „La France contre les robots“ hledal odpověď. V knize označuje „moderní vůdce společnosti“ rovnou za „blby“. Tím ostatně potvrzuje přesvědčení stále větší většinu dnešní společnosti, že má velká část takzvané západní vedoucí elity národů a států problémy s vlastním mozkem. Nicholas Taleb dnes tyto lidi nazývá „IYI“, tedy The Intellectual Yet Idiot.
Bernanos to říká takto: „Blb se nevyznačuje nedostatkem inteligence ani formálního vzdělání, ale spíše spoustou diplomů a tím, že není schopný své poznání asimilovat (přizpůsobení jednoho jevu jinému) a přejímá, aniž by rozlišoval podstatné a nepomíjivé od módních trendů. Blba ovládá strach z reality – raději se dívá na své spoutané ruce a vzrušuje svou představivost spíše vymyšlenými než skutečnými věcmi.“ Ostatně k diskuzi o budoucnosti Evropské unie Bernanos už před sedmdesáti lety říká: „Vidět v institucích záruku svobody je vlastností blbů.“
Mluvíme-li o Libyi, není tak důležité, zda se generál táhnoucí momentálně na Tripolis jmenuje tak či onak. A zda má či nemá americké občanství. Důležité je, že vedle rozvrácené Libye, plné banditů a islamistů a pašeráků lidí do Evropy, existuje jiná část Libye. A v ní vládne „Západem neuznávaný“ jiný parlament než ten „náš“. A jeho bojeschopnou a hlavně nenáboženskou armádu ovládá autoritářský maršál Chalifa Haftar. Ten shromáždil bývalé sekulární Kaddáfího vojáky a administrativu a zametl s islamisty. A v této oblasti panuje na místní poměry pořádek. Je neuvěřitelné, jak představitelé našeho civilizačního okruhu neustále opakují stejné chyby.
Zatímco Západem a OSN uznávaná „vláda“ nevládne prakticky ničemu a na jejím území fakticky beztrestně působí bandité, islamisté a pašeráci lidí do Evropy. Opakuje se scénář, kdy je pro „pokrokový Západ“ sekulární vládce (Kaddáfí, Asád aj.) nepřijatelný. Zato jsou vítány všelijaké podezřelé skupiny, z nichž se téměř vždy vyklube další fanatická islamistická banda. Proč tomu tak je, to by bylo na dlouhý rozbor.
Když se Západem nebyla řeč o stabilizaci Libye, maršál Haftar se nejprve domluvil v Moskvě, využil rozporů mezi Francií a Itálií, a pak v Egyptě. Po zkušenostech obyvatel Sýrie, kde Západ podporoval kdekoho proti sekulárnímu Asádovi (až se nakonec museli Američané spojit v boji proti IS s Kurdy), je pravděpodobné, že udělal pro lidi své země nejlépe. Zde stojí za to citovat ještě jednou Bernanose: „Pouze blb vidí rozdíl mezi vládnutím světových mocností, jejichž prostředky jsou sice jiné, ale cíle a úmysly vládců stejné – bohatství a moc.“
To je však jen jedna část problému.
Další, daleko větší problém pro celou Evropu je to, že v Alžírsku, hned vedle Libye, která na druhé straně sousedí s Egyptem, začíná nezvladatelný pohyb mas. V zemi, kde je většina obyvatel mladších než 25 let, výuka je prapodivná a společnost není připravena na náš typ demokracie, v zemi, která je jedenáctým největším státem na světě, začala mít situace tendenci přeměnit se na další „arabské jaro“. Až na Tunisko všechna „arabská jara“ - podporovaná západními levicovými intelektuály a živená propagandou přes sociální sítě - za sebou zanechala statisíce mrtvých a zničenou zemi. Egypt unikl o vlásek. Jamile davy mladých demonstrantů začaly pochodovat ulicemi alžírských měst, bylo jasné, že začíná být zle. Opět jako v Egyptě, Sýrii, ale i na Ukrajině začaly fungovat jako katalyzátor internetové sociální sítě nabádající k bojům za „lepší zítřky“.
Alžírsko je další časovaná bomba. I ten největší naivka na místě geopolitických politiků si lehce zjistí, že v Alžírsku první revoluce pod vedením FNO, rozdmychávaná Sovětským svazem a bojovaná československými zbraněmi, které jsme tam posílali pro boj proti Francii, stála asi 300 000 mrtvých. Další pokusy o zavedení „západní“ demokracie vedly k tomu, že 26. prosince 1991 vyhrála v Alžírsku volby „Islámská fronta spásy“ vedená fanatickými muslimy. A začala ihned zavádět šariu a vraždit. Vojáci FNO pak zpětně násilně převzali vládu. Za kvičení všech levičáků Západu. A vypukla občanská válka. Běžně se uvádí, že v ní padlo 100 000 lidí, odborné odhady jsou ale třikrát větší.
Evropa měla velikou kliku a měla by dodnes na kolenou děkovat alžírským vojákům. Jinak bychom měli Islámský stát na dohled od španělských břehů. Jenže po období klidu zde jsou najednou davy mladých Alžířanů požadujících svržení „zkorumpované vlády“. Tak podobných mladým íránským revolucionářům, kdy s nadšením kluci v džínách a holky tričkách svrhávali šáha Páhlavího, aby upadli do Chomejního vražedné islámské totality.
Je jasné, že pokud nejsme schopni zvládnout Libyi a pokud by se stalo Alžírsko nějakou obdobou Sýrie, bude v Evropě a v severní Africe zle. Řešením je tedy - přes odpor dnešního vedení EU reprezentovaného marxistkou Mohegriniovou - zkonsolidovat Libyi a pomoci Alžírsku. To jsou dvě spojené nádoby. Rozlohou velké jako celá EU.
Úlohy vojensko-politického „četníka“ se v islámských zemích okolo Středozemního moře tak či onak ujímá Rusko. Za jakoby nenápadné podpory přímo ohrožené Francie. Pro ni by vláda fundamentalistických muslimů v Alžírsku a rozvrácená Libye - při skutečnosti, že ve Francii žije 12 až 15 % muslimského obyvatelstva - mohla znamenat naprostý rozpad státu. Pouhým přenesením konfliktu. A rozpad Francie by znamenal rozpad Evropské unie.
Jen političtí snílci si mohou myslet, že se někde v islámských zemích může uchytit vláda „liberální demokracie“.
Obsadí-li maršál Haftar a jeho sekulární armáda celou Libyi, bude to jen a jen ku prospěchu nás všech. Sekulární Haftarova armáda je jedinou silou schopnou zavést v Libyi nějaký pořádek.
Plakat nad tím budou jen „vítači“ a fanatičtí „pokrokáři“, kteří chtějí dovozem muslimů a Afričanů získat základ pro vytvoření „nového evropského člověka“. Když to nevyšlo Hitlerovi a Stalinovi, myslí si, že to vyjde jim.
A jistěže zapláčou ty profesionální gangy a „nevládky“, které do Evropy vozí ilegálně muslimy a Afričany. Za peníze, anebo z ideologických pohnutek. To je konečně úplně jedno. Důležitý je geopolitický a civilizační dopad. Za co se dnes bojuje u Tripolisu? Za Libyi, anebo spíše za Francii a celou Evropu obecně?