Izraelské sněmovní volby jsou vypsány na dnešek, a byť je židovský stát rozměrem velmi malý, události se dostává mimořádné pozornosti. Příčiny netřeba dlouze hledat. Ne o moc víc než osmimilionová země je regionální mocností Blízkého východu, kde je permanentně horká půda. Region patří kvůli Suezskému průplavu a vydatným energetickým zdrojům k citlivým a každá zdejší (politická) událost může mít konsekvence pro široširou oblast. Ne-li pro celý svět, jak se tomu stalo v případě ropných šoků.
Izrael byl vybudován na základě 2. světové války, zrodil se z války s Araby, v mnoha válkách či půtkách obhajoval svou existenci a prakticky neustále žije v nějaké míře bezpečnostního ohrožení. Je proto mimořádně militarizovaný, což se zcela automaticky promítá do jeho veřejného života. Ergo například úspěšná stranická kariéra dominantních politických funkcionářů vyrůstá víceméně bezvýhradně z předchozí úspěšné kariéry vojenské.
Straničtí sokové dubna 2019 nejsou výjimkou. Stávající premiér, téměř sedmdesátiletý Benjamin Netanjahu, jenž křeslo obhajuje, aktivně působil ve speciální protiteroristické jednotce a zúčastnil se třeba jomkipurové (ramadánové) války. Při nynějších předčasných volbách do jednokomorového Knesetu, vypsaných na základě loňské vládní krize, jsou jeho nejvážnějšími soupeři tři bývalí generálové Izraelských obranných sil. Spojení do nové formace s názvem Modrobílá, jejíž hlavní tváří je vysloužilý náčelník genštábu Benjamin „Benny“ Ganc.
Kdo zvítězí, zda to bude veterán Netanjahu s jeho pravicovým (a stále pravicovějším) Likudem, nebo propojení bývalých armádních hodnostářů v účelové centristické formaci, není nijak jasné. Poslední výzkumy veřejného mínění z počátku měsíce mírně favorizovaly dosavadního předsedu kabinetu, ale tak těsně, že je další osud tohoto favorita nejasný. Pořádný kus koláče si navíc ve stodvacetičlenném zákonodárném sboru ukousnou, vedle dvou největších stran (oběma je přičítáno kolem 30 křesel), partaje malé a vysloveně prťavé. Na nich sejde hodně, jelikož z nepřehledné a bez ustání proměnlivé politické scény Státu Izrael plyne s jistotou jediné – neobejde se bez koaličního, někdy dost nesourodého vládnutí.
Mezi tato „malá velká“ uskupení náleží například náboženstvím tmelené organizace. Pro ně není při vstupu do případných koalic tolik rozhodující, ač samy jsou počítány k pravici, jaký ideový profil vykazuje dominantní partner. Reprezentují ortodoxní věřící s jejich svéráznými zájmy. Tudíž je pro ně alfou a omegou, aby jejich bohabojní voliči nepřestali těžit ze zvýhodnění vůči ostatním židovským občanům. Tj. nebyli ze zákona povinni k obraně otčiny a finanční prostředky ke studiu svatých textů či živení mnohočetných rodin jim nepřestal poskytovat erár…
Když nebudeme počítat ekonomické liberály, kteří jsou na tom podle prognóz bledě, nebo malou partaj (neproporčně) reprezentující arabskou minoritu, vzniká otázka, co je s levicí. Kam se poděl proud, co suverénně dominoval při ustavení nezávislé židovské domoviny, kdy se experimentovalo s agrárním komunismem, načež předlouho sehrával určující roli. Je dlouhodobě mimořádně oslaben. Zřejmě oprávněně se předpokládá, že mu není nijak vhod stále nacionalističtější Netanjahu, ale třeba význam tradiční Strany práce už nijak nepřipomíná onu partaj, bez níž si ostatní do konce sedmdesátých let (!) „ani ruce neumyli“.
Takřka ránu do vazu utrpěla levice po krachu mírotvorných rokování s Palestinci, přičemž deset let „Bibiho“ nepřetržitého premiérství (post prvního ministra zastával již předtím) je dalším důkazem, že někdejší, s nadějemi vyhlížený proces zmizel v propadlu dějin. Přestal být zmiňován i pro forma a politická evoluce země jako takové směřuje spíše doprava. Navíc dle mnohých pryč od svobodomyslných nebo mírových hodnot.
Do předvolební kampaně nepokrytě – i nesmírně kontroverzně – vstoupil rovněž americký prezident Trump, jenž se nikdy netajil sympatiemi k izraelskému předsedovi vlády a jeho politice. Oficiálně uznal uchvácení Golanských výšin, které židovský stát obsadil během šestidenní války roku 1967. Na mezinárodním poli nesčetněkrát odsouzený zábor strategického syrského území má řadu významů (vojenské, energetické a ekonomické), takže vděčnost „drahému příteli Donaldovi“ je zvláště teď skvěle srozumitelná. A to ještě vcelku zapadla informace, nakolik důležité je tohle vměšování pro Netanjahua samotného: čelí totiž žalobám pro korupci. Jeho vítězství by proto nejspíš mohlo vyřešit mnohé. Dokonce též kremelskou argumentaci ohledně práva na anexi Krymu…
Ostatně „Bibiho“ promyšlený „tah na bránu“ má také svůj moskevský aspekt. Využil čilých styků mezi Izraelem a Ruskem, odkud si nedávno přivezl důležitý předvolební dar. Možná to zní cynicky, ale co jiného ve stávajícím kontextu znamenají ostatky izraelského tankisty? Pohřeb národního hrdiny, který v první libanonské válce (počátkem 80. let) ztratil to nejcennější – položil život na oltář vlasti?
Pokud si Likud zachová nadále moc, bude to především vítězství jeho čelního představitele. Počtvrté v řadě by se stal premiérem Benjamin Netanjahu. Příznivec nacionalistického, neliberálního chápání světa.
Obdobný komentář zveřejnil deník Mladá fronta