Většina ostrovanů se aspoň nominálně pokládá za křesťany, všelijaké animisty a vyznavače tzv. cargo cult, spojené s jménemJohn Frum, údajného legendárního bratrance Franklina Delano Roosevelta, mesiáše, spasitele, maršála s plánem. Tohle hnutí se uchytilo v řadě melanéských končin a jeho zastánci dokonce sedí v papuánském parlamentě. Marxisticko-leninsky bychom mohli cargo cult charakterizovat jako obskurantismus s revolučním řízem, navíc posedlý vulgárním materialismem. Je to totiž víra, že z nebe budou padat balíky zboží. Jednou - za druhé světové války - přece padaly. Americká armáda, její blahobyt a nepřílišný zájem hlídat si majetky do poslední konzervy, k tomu též tmavé tváře mezi bohatými uniformami, to vše udělalo na domorodce ohromný dojem.
Křesťanství se zasloužilo o pokrok. Zajímavé bylo kázání presbyteriánského faráře Freda Kalo. Jako hlavní zásluhy zdůrazňoval zrovnoprávnění žen a odbourání strachu. Ženy byly otrokyně. Novorozeňata, když nebyla po meči, se houfně zahazovala. Vdovy se pohřbívaly zaživa. Ženy se také jedly.
Měřítkem hodnot jsou prasata, respektive prasečí kly. Čím víc klů, tím větší společenská prestiž a jako se paní plukovníková nezahodí s manželkou četaře z povolání, kupa klů je měřítkem všemožných novohebridských hodnot.
V Chambre de Commerce jsem získal podomácku vyrobenou mapu ostrova Efate. Palcem jsem odhadl, že cesta kolem ostrova bude něco přes sto kilometrů dlouhá, ač místy na mapě jen vytečkovaná. Najal jsem Fiata 800, byl konec listopadu, sezona zrovna ta nejteplejší. Za půl hodiny přestal asfalt, nastaly vesnice a domorodci nikterak nerudní. Značnou zásluhu na tom měla Priscilla, její nikterak bělošský vzhled, v kraťoučkých kalhotách, dlouhý cop až k zadku, s pár vesničany byla schopna se čínsky domluvit - takové náramné plusy v končinách se solidní lidožroutskou tradicí. Představitel jedné vesnice k nám dokonce přispěchal s lahví alkoholu a netroufli jsme si tak náramné gesto ignorovat. Ujišťuji, že domorodý nápoj takto brzo po ránu nechutnal nijak znamenitě.
Před námi dlouhá cesta kopcovitým terénem s džunglí na obou stranách téměř neexistující vozovky. Objevily se silniční závory, nepodobné těm v Rozvadově. Priscilla vybíhá, otvírá, já popojedu, ona zamyká a naskakuje. Mnohokrát tak činěno. Další brod, měříme hloubku, to projedeme.
Jenže tu příští autoplavbu jsme už neriskovali. Ostrov neobjedeme, nezbývá než se vrátit. Tatáž vrata, odmykat a zamykat. Už jsou tři hodiny odpoledne, máme značný hlad, je ještě větší horko, upíjíme FIJI BEER, pivo v plechovém balení, téměř ve stavu varu. Najednou se blížíme ke shromáždění, původně jsem je odhadoval na domorodou veselku. Dětičky se cákaly ve vlnkách, aspoň stopadesát černých kebulí, spousta veselého kraválu. Posléze jsem si ověřil, že dotyčná končina se jmenovala Malaaa, což v místním nářečí znamenalo „špatné místo“. Tam vetřelci zabíjeni a pojídáni. Ostrov Efate přece proslul kanibalismem.
Načež k nám přišel stoprocentní běloch. Napřed francouzsky, poté anglicky s francouzským přízvukem nás pozval, abychom se k radovánkám připojili. Monsieur Jean Perronet, čtyřicetiletý blonďák, starý mládenec. Představil nám svou šaramantní sestru, blondýnu Noelle, která si zachovala příjmení po rozvedeném manželovi původu židovsko-budapeštského. Piknikovou deku tam sdílelo asi tucet Francouzů, autentických či adoptivních, mezi nimiž zářila jedna tuze rozkošná, tuze málo oblečená slečna učitelka z Vietnamu. Neoslavovala se vůbec žádná svatba, ale začátek prázdnin. Našince by to nenapadlo, ale doopravdy brzo budou vánoce a dítka jdou, respektive jedou či letí na prázdniny domů. Vždyť ta problematická silnice s přebytkem bran a nedostatkem mostů, jež se zužovala v ubohou stezku nebo zas získávala na šíři, slouží jako přistávací plocha.
Jeanovi a jeho sestře tam patří kilometry plantáží, rovněž i pobřeží a nějaký ten ostrov. Už na Nové Kaledonii jsme nepřehlédli, že zámoří Francouze nějak sympaticky zlidšťuje. S hostiteli jsme odjeli na jejich prosperující farmu. Sourozenci se na Nových Hebridách narodili, Evropu znají málo a oba zdůraznili, že kdyby teď u nich vypukla nezávislost, rozhodli by se pro ostrovní občanství. V pár vesnicích domorodci Perronetovi nabídli náčelnickou funkci.
Cesta kolem ostrova, který jsme nikdy neobjeli, a teď tohle prostředí konkurující se zvuky, ječením okolní džungle! Sourozenci dali do provozu stereo zařízení, ozval se Wolfgang Amadeus se svou Pražskou symfonií, civím na strop, po němž se proháněly ještěrky hmyz pojidající, a kousek dál v džungli, kdo ví, si někdo třeba brousí nůž na souseda. S Perronety se objimáme a ujišťujeme, že na sebe nezapomeneme.
Cesta zpět do Vily byl velice neobvyklý zážitek. Fiatu unikal vzduch z pneumatiky a rezerva, jak jsme se v potu tváře (ne vlastní, ale Perronetových služebníků) přesvědčili, byla nepoužitelná. Abychom si tedy pospíšili, stále v nás dominuje skotský alkohol a za chvíli slunce zapadne. Před námi tak padesát kilometrů přes hory doly, s vysychající pneumatikou, džunglí, která přes den skoro mlčela, ale teď vřeští a ječí v neopakovatelných kakofoniích a přitom v okolních barvách psychedelických. Nejsem povaha svazácko-optimistická, spíš jsem morous a protiva. Ale tehdy za volantem jsem nahlas jásal, na plné pecky jsem štval vozejček pulzující džunglí hnedky vedle, jen si na ni hmátnout z okna. Byl to euforický pocit letu blízko nad zemí. Ve Vile pak pocit vyčerpání, vítězství. Zmoženi vším jsme upadli do postele. Návrat terénem, který přes den znamenal domorodé vísky, mouchy, brody, vrata, se za soumraku zkondenzoval v akusticko-vizuální nepravděpodobnost.
Ráno se přiřítil na letiště náš nový kamarád Perronet k poslednímu objetí a několikrát mi opakoval, že nezapomněl a že mi kus ostrova doopravdy věnuje. Protestoval jsem proti závazku upředenému ďáblem včerejšího alkoholu.
K domorodým cestujícím promlouval zaměstnanec u přepážky v Pidgin English. Všechny nás váží na osobní váze, co máme v amerických koupelnách. Novohebriďané se tlačí, všelijak překážejí a jsou peskováni slovy: „Vejt smol tajm!“
Posazen jsem vedle pilota, před námi tucty ciferníků, musím si dávat pozor, kam kladu chodidla, neboť sedím na místě neexistujícího druhého pilota. Teď jsem teoretický spolukormidelník. Eráček je naplněn, pilot plus devět. Naším prvním přistáním bude ostrov Malekula, druhý co do velikosti, první co do divokosti. V severní části u městyse příhodně nazvaného Amok sídlí nerudní Big Nambas - Velcí Nambové. Osud sousedních Small Nambas, Malých Nambů, se neliší postavou či temperamentem, ale opaskem zvaným „namba“, který je též jedinou součástí pánské garderoby. Slouží jako záchytka pohlavního vybavení. Zde se totiž penis plus moudí balí do červeně zbarvené traviny pandanus, takže nástroj lásky v důkladném balení nabude mamutích rozměrů. Tento zajímavý obyčej není monopolem Malekulanů, jak by snad jméno vrtošivě naznačovalo, ale existuje v podobných verzích i v jiných částech Melanésie. Například na Nové Guinei se k témuž účelu používá dutý roh známý jako kumbung. Však i v našem světě, v době tuším renesanční, moda přikazovala pánům vycpávat se v rozkroku.
Nambové se rovněž věnují živočišné výrobě. Vepři nebo aspoň jejich kly slouží k výměnnému obchodu. Užívá se jich také jako platidla při nakupování manželek. Taková nevěsta nepřijde lacino. Na rozdíl od Šalamounových ostrovů, kde vládní vyhláška určila 75 dolarů jako cenový strop, na Nových Hebridách musí ženich platit až desetkrát tolik. Těžko pak posoudit, zda k zavedení kromobyčejné zvyklosti nepřispěla též nevole nad tak vysokým výdajem. Při svatbě totiž vezme ženich kámen a jím zasáhne nevěstin chrup. Tím jím vyrazí přední zoubky ke zdůraznění jejího půvabu. Někteří tito estéti se svými draze nabytými polovičkami zacházejí šetrněji: opatří si klacíček, ten přiloží ke chrupu, kamenem pak přední zoubky vyviklají a vytáhnou. Vyvolávání představ středověkého mučení. Ale jak už to v životě bývá, když později potkáte pět takových výsledků, každý s parádním výmlatem, původní unikát utrpí v množství a pozorovatel takovou dentální metamorfozu třeba už vůbec ani nezaregistruje.
Pod námi je malinkatý předostrov s pár baráčky. Asi misionářská stanice nebo bílá farma a v ní třeba paní domu, upící v parnu a upíjející v alkoholu nudu a sny, které nemá odvahu a zejména příležitost realizovat. Blíží se malekulské vnitrozemí a roztroušené vesničky v horách džungle. Letišťátko jménem Norsup byla krátká zelená louka končící u svahu padajícího velice příkře do moře. Podařilo se zastavit pouhý jeden metr před svahem.
(Ukázka z knihy „PRISCILLA: dost svévolně se košatící osud“, vyšla v roce 2016 v pražském nakladatelství Šulc-Švarc)