USA se staví za izraelskou svrchovanost nad Golany
Americký prezident se oficiálně vyslovil pro trvalé uznání izraelské svrchovanosti nad částí Golanských výšin patřící původně k Sýrii, kterou Izrael obsadil v tzv. šestidenní válce r. 1967, a píchnul tak opět do vosího hnízda.
Připomeňme těm, kteří to nezažili a nemohou si pamatovat, že Sýrie je s Izraelem technicky ve válce od jeho založení v r. 1948. Tu válku vyhlásilo nově vzniklému židovskému státu pět okolních států arabských a nechybělo mnoho, aby jej zardousily. Že se jim to nepodařilo, je tak trochu i zásluha tehdejšího Československa. Urputné boje sice v červenci 1949 na čas zastavilo křehké příměří, ozbrojené výpady proti Izraeli a ostřelování izraelských vesnic ze syrského území Golan, odkud mají Syřané celý severní Izrael jako na dlani, pokračovaly však až do r. 1967, kdy izraelská armáda Golanské výšiny konečně obsadila a dodržování příměří si tak vynutila. Od té doby Izrael vícekrát nabízel vrácení Golan, pokud s ním Sýrie uzavře mírovou smlouvu, podobně jako vrátil Egyptu Sinajský poloostrov, ale Sýrie na rozdíl od Egypta o míru vůbec nechtěla jednat, zcela v duchu Chartúmské deklarace Arabské ligy: Žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele, žádné vyjednávání s Izraelem. Izrael tedy nakonec v r. 1981 Golany fakticky anektoval. Od té doby se v Sýrii leccos změnilo, vypukla tam občanská válka, ale hlavně tam výrazně posiluje vliv Íránu, který si ze Sýrie postupně vytváří předmostí pro konečný zničující útok na Izrael, pašuje sem zbraně a buduje vojenské základny, přičemž své plány na likvidaci jediného demokratického státu na Blízkém východě nikterak netají. Za této situace by se vrácení Golan Sýrii rovnalo sebevraždě a toto stanovisko izraelské vlády má i většinovou podporu obyvatelstva. Dobře si to uvědomuje i Donald Trump, a navíc nepochybně kalkuluje i s podporou proizraelsky naladěných voličů v blížících se prezidentských volbách.
Nejzávažnějším argumentem uváděným proti anexi Golan je rezoluce 242 RB OSN deklarující „nepřípustnost získávání území válkou“. Teoreticky to zní velmi dobře, ale v praxi to tak funguje jen zřídka. Stát, který rozpoutá válku proti sousednímu státu a prohraje ji, zpravidla na to doplatí (a dodejme, že po zásluze) územní ztrátou. To byl případ Osmanské říše i rakouského mocnářství v první světové válce, stejně jako nacistického Německa ve válce druhé. Podmínky míru vždycky diktovali vítězové a nucené odstoupení území jako náhrady za válečné škody není v mezinárodním právu ničím neobvyklým. Jestliže ovšem poražený agresor odmítá svou porážku uznat a navíc ještě v nepřátelských akcích dál pokračuje, nelze se napadené straně divit, že se snaží škody a potenciální hrozby i do budoucna předem eliminovat. Dokud se Sýrie a další arabské státy své agresivní politiky vůči Izraeli nevzdají, nemohou očekávat z izraelské strany sebemenší ochotu poskytnout jim vyklizením Golan strategickou výhodu a ohrozit tak svou vlastní existenci. To je pravda tak triviální, že izraelské okupaci Golan byla po čtyři desetiletí věnována pozornost jen velmi skrovná. I sama syrská vláda měla dost problémů s občanskou válkou v zemi a tzv. Islámským státem, než aby se handrkovala s Izraelem o nějakých 1200 km2 , což je zlomek procenta jejího území (cca 185 tis. km2 ).
Nicméně Trumpovo vyjádření, že je na čase uznat izraelskou svrchovanost nad Golany, rozčeřilo opět mezinárodně politickou hladinu podobně jako nedávné přenesení velvyslanectví USA do Jeruzaléma. Doufejme jen, že i stejně přechodně. Izraelská obranná politika, zejména po zkušenosti s vyklizením Gazy a s přihlédnutím k íránským aktivitám v Sýrii, si žádné ústupky dovolit nemůže: dokud Sýrie neusedne s Izraelem k jednání o mírové smlouvě, zůstane Izrael sedět na Golanech, i kdyby čert na koze jezdil.