Má pravdu Miloš Zeman, nebo Američané?
Nepřítele můžete buď porazit, anebo se s ním dohodnout. To první si žádá vojenské vítězství, nejlépe kapitulaci soupeře. To, nač muselo v roce 1945 přistoupit Německo a Japonsko. Ale můžete jmenovat jediný příklad od roku 1945, kdy byl někdo přinucen ke kapitulaci? Jistě, je to otázka spíše řečnická, a přece vykukuje zpoza války v Afghánistánu, časově nejdelší v současném světě.
Po 18 letech války v Afghánistánu Západ nedokáže Taliban přivést ke kapitulaci či jen k účinné porážce. K takové, jakou utrpěly arabské státy od Izraele v červnu 1967. Pak nezbývá než dohoda podle starého bonmotu: mír se neuzavírá s přítelem, ale s nepřítelem. Asi jako před čtyřiceti lety Izrael s Egyptem. Může to platit i pro občanskou válku či válku s teroristy, jakou vede Západ v čele s USA a NATO v Afghánistánu?
V odpovědi se střídají jednoznačná „ano“ a „ne“. Šanci na dohodu ohlásili sami Američané po měsících jednání s Talibanem v Kataru. Americký vyslanec Zalmay Khalilzad v úterý řekl, že návrh dohody – jež má vést ke stažení Západu z Afghánistánu a zaručit, že ho neovládnou teroristé – je téměř hotov. Ale týž den prezident Miloš Zeman řekl něco zcela opačného: „S teroristy se nejedná… v naději, že se z tygra stane vegetarián a už nebude vraždit. Ve skutečnosti tygr zůstane tygrem.“ Má pravdu Zeman, nebo Američané? Vždyť oba přístupy zároveň platit nemohou.
Na první pohled má pravdu Zeman. Vždyť dohoda s Talibanem se neopírá o záruky, ale jen o „čestné talibanské“. Jenže vyhrocené odpovědi „ano“ – „ne“ pomíjejí důležitý aspekt celé věci. Zásah v Afghánistánu je veden ušlechtilými cíli. Se stejně ušlechtilými cíli šli Američané počátkem 60. let do Vietnamu, a přece z toho nakonec byla národní válka proti americkým okupantům. Kde leží hranice, za kterou se racionální zásah proti hrozbě stává okupací? To těžko určí špičky ve Washingtonu, Kábulu či Praze. Proto USA jednají s Talibanem, ať se to líbí či nelíbí komukoliv.
LN, 14.3.2019