Když pustil Emanuel Macron fantazii z uzdy a vypustil pokusný balónek své vize renesance Evropy, tedy EU lépe řečeno, vypustil možná Krakena víc, než chtěl, a ukázal, o co mu vlastně jde. A tak zatímco především někteří představitelé německé sociální demokracie či zelení se povětšinou zatetelili, jaká že to je paráda, Annegret Krampf-Karrenbauer, šéfová CDU a momentálně nejdůležitější osoba v Německu, reagovala více než chladně.
Přivítala sice výzvu k větší ochraně hranic schengenského prostoru a větší tlak na bezpečnost, ale zcela odmítla všechno, co Macron navrhuje na poli daní a společné finanční a sociální politiky včetně stejné minimální mzdy. Tím je řečeno vše, ostatní už není tak důležité. Je rozdáno: Macron tlačí jen na takovou větší integraci, která vyhovuje sobeckým zájmům jeho docela zadlužené a na hliněných nohách stojící Francie. AKK si toho je vědoma a nehodlá se tím zabývat. Rozumné síly v německé politice jsou podobného názoru. Co si myslíme my, Češi, nebo například Maďaři nebo Poláci či Italové atd., už není podstatné. Obrysy možné budoucnosti jsou nastaveny, jde jen o to, čím se ta forma naplní (pokud se bude plnit).
Mířím tím na to, že po odchodu Velké Británie z EU je tady zdánlivě spřátelený tandem Německo - Francie, který se sice tváří, že jedno tílko jsou, ale ve skutečnosti hraje každý jinou ligu. Je u nich dán jen jeden paradox: ekonomicky o dost slabší a zadlužená Francie má pořádnou armádu včetně loďstva a jaderných zbraní, zatímco bohaté Německo má Bundeswehr, o kterém Němci vtipkují, že „to je armáda, která má bránit dva dny německé hranice, než přijde nějaká pořádná armáda“. Kdyby dnes náhodou chtěli vlétnout borci z Bundeswehru přes Odru a Nisu do Polska, zastavili by se po dvoutýdenním útoku na Varšavu až na Rýnu, protože Armija Polska je armáda, jak má být. Staří wehrmachťáci se v hrobech obracejí. Ale není čeho litovat, opravdu ne. Historie je příliš výmluvná, nechť tedy pruské vojenské ctnosti pláčou dál.
Ale zpět k tandemu Německo - Francie. Někdy v lednu poskytl Českému rozhlasu interview guvernér ČNB pan Jiří Rusnok. Dostal na závěr rozhovoru vtíravé otázky, zdali tím, že nemáme euro, nemůžeme být u rozhodování o důležitých věcech na rozdíl od Slovenska, a jestli by nám neprospělo mít euro místo koruny. Jiří Rusnok výstižně uvedl, že u důležitých věcí na poli finanční politiky v EU jsme už nyní a že možnost Slovenska či jiných malých zemí něco ovlivnit odpovídá velikosti jejich ekonomiky. Řekl doslova, že se musí dohodnout Německo s Francií a je hotovo. Na druhou otázku odpověděl, že bychom přijetí eura nepochybně přežili vcelku bez větších problémů, ale že euro má v sobě velký vnitřní systémový problém, protože jde především o politický konstrukt neodpovídající ekonomické realitě především jihu Evropy. Jinými slovy řekl, že není o co stát. Vystihl tím jednoduše celý problém.
EU je bohužel nemocný projekt. Je to molekula, která se vymkla autorům z rukou a vyvinula se v mamutí neproduktivní samohyb deptající sám sebe těmi nejnemožnějšími regulacemi až k umrtvení. Její struktury jsou naplněny tučnými trubci, které houby zajímá, co se děje tam dole mezi lidmi v členských zemích. Je sice chvályhodné snít o zásadní reformě EU, ale je poctivé si přiznat, že je to jen krásný a úplně nereálný sen. Asi jako kdybyste snili o reformě SSSR. Nikdo ze zabetonovaných struktur v Bruseli a nikdo z jejich eurofanatických podporovatelů v jednotlivých členských státech nemá žádný zájem na žádné reformě. Kdo si to nechce připustit, žije v tragickém omylu. Nikdy bych si byl před třiceti lety nemyslel, že je možné, aby se EHS změnilo v takovou obludu, jakou nyní EU je. A musím volat slovy poručíka Duba: „No a tady to máme!“ Aby člověk prozřel z iluzí, nechť si přečte rozhovor s eurokomisařkou Věrou Jourovou v posledních sobotních Lidovkách. Jourová chce mocnější agendu, o to jde. Je prostě vymalováno.