AKK: Nebudu se za nic omlouvat
Na shromáždění CDU v Demminu její šéfka ještě přitvrdila
Demmin je miniměstečko (dvanáct tisíc obyvatel) v Meklenbursku na železniční trati z Berlína do Stralsundu. Není politicky ničím významné, kromě jedné věci: už přes dvacet let se ve zdejší bývalé tenisové hale při každé Popeleční středě koná velké shromáždění CDU. Ve všech uplynulých ročnících předsedala akci Angela Merkel, která v této spolkové zemi tradičně kandiduje a je poslankyní za obvod Vorpommern-Rügen/Vorpommern-Greifswald.
Letos ovšem kancléřka na akci vůbec nepřijela a hlavní hvězdou programu byla nová předsedkyně strany Annegret Kramp-Karrenbauer, zvaná AKK. Ta se v rámci projevu vyjádřila i na téma svého karnevalového vtípku o toaletách pro třetí pohlaví.
Foto: Olaf Kosinsky (kosinsky.eu)
O omluvě nemohlo být řeči, právě naopak. Celou věc označila za „umělý skandál“. Že se o takové „blbosti“ v Německů vůbec mluví, je důkazem, že nemáme „žádné skutečné problémy“. Němci dneška nedokážou být šťastní, stali se tím „nejkřečovitějším národem, který běhá po světě“ a tímhle způsobem brzy tradici karnevalového veselí „úplně zničí“.
AKK tvrdě kritizovala i další události podobného rázu, třeba hamburskou školku, která v rámci bezpředsudkového vzdělávání prohlásila dětské kostýmy indiánů a šejků za nežádoucí. Také řekla, že lidé mají právo o Silvestru vystřelovat rachejtle, aniž by tím spustili alarm – narážka na to, že organizace Deutsche Umwelthilfe označuje silvestrovský ohňostroj za zdroj jemného prachu a zvažuje žalobu směřující k jeho zákazu v určitých městech. Od přítomných sklidila za svá slova potlesk (celý záznam zde).
Nu, změny se dějí. Zdá se, že AKK se od Merkelové chce skutečně výrazně odlišit, a bude k tomu patřit i princip „nejlepší obrana je útok“, aspoň pokud jde o různé progresivně-zelené kauzy.
*****************************
Pár poznámek k jejímu vystoupení.
Nemyslím si, že by hysterie kolem jejího vtípku o berlínské latte-macchiato frakci dokazovala, že Německo nemá žádné reálné problémy a musí se tedy rozrušovat nad pseudoskandály. Německo má reálných problémů dost, jako každá země. Zrovna to východní Německo, kde Demmin leží, jich má ještě podstatně více, než je v Evropě na sever od Alp zvykem.
Ne, je to jinak; asociální sítě jsou prostě dominovány malou, ale hodně výřečnou množinou aktivistů, která neustále produkuje další a další tweety či statusy a určuje tím celkový diskurs a atmosféru. Tím samozřejmě problémy jiných lidí, kteří nedokážou nebo nechtějí vyrábět příspěvky takto průmyslovým tempem, mizí v zapomnění. Tématem dne se stává to, co zrovna příslušná brigáda na téma dne povýšila. A jelikož hodně aktivistů bývá poháněno stavem permanentní nasranosti, vypadá to pak, že celý národ dostal křeče. Nějaké to „veselí“ nebo „uvolněnost“ nejsou typickou součástí duševního mejkapu politického aktivisty.
(Apropos, k té produktivitě online. Rozhlížel jsem se takhle jednou po českém internetu, hledaje nějaká čísla, a na co jsem nepřišel: legendární Karel Paták vygeneroval za čtyři roky svého působení na Twitteru 33 700 příspěvků. Tedy něco přes dvacet denně, každý boží den.)
Reálně vzato jsou tyhle specializované internetové kliky velmi, velmi malé. Málokdy by zaplnily jednu tramvajovou soupravu, v ČR snad ani to ne. A skoro nikdy nemají mandát získaný od skupiny, kterou se tváří reprezentovat. Křičí-li někdo, že tím či oním výrokem jsou uraženy ženy, muslimové nebo šedesátýšestý gender, vesměs mluví jen sám za sebe a snaží se svému osobnímu názoru přidat váhu skupiny, která jej k tomu nezmocnila.
Naše mozky z doby kamenné však přeci jen ostrý verbální nesouhlas několika desítek lidí (čili shitstorm) vnímají tak, že se proti nám postavila celá tlupa. A znepřátelit si tlupu, to bylo už v paleolitu nebezpečné. Do této zpanikařené úvahy nijak nevstupuje těch X milionů mlčících, kterým je celá věc tzv. ukradená, nebo třeba dokonce tiše sympatizují s vámi. Mlčící z principu slyšet nejsou, protože holt mlčí. Vidět a slyšet jsou jen ti křičící, a i kdyby jich bylo pouhých padesát, proti jednotlivci je to velká, instinktivní strach budící masa.
Proto to zajíkavé couvání, sypání popelu na hlavu a omluvy, které ovšem situaci ještě zhoršují, protože leze-li před permanentně rozzuřeným internetovým aktivistou nějaká významnější osobnost na kolenou a žadoní o odpuštění, je to pro něj něco jako pro alkoholika první ranní sklenka.
Myslím si, že AKK to pojala správně. Ustupovat digitálnímu Molochovi se nevyplácí a zrovna volení politici mají v tomhle směru stabilnější pozici než nějaký zaměstnanec závislý na vůli jednoho šéfa. Znamená to ovšem, že CDU se bude muset posunout doprava a zapomenout na budoucí vytváření koalic se Zelenými a spol., pro které jsou tyto kratochvíle jedním ze smyslů života.
Mám za to, že členská základna CDU to přijme dobře. Pozvolná demontáž nevýrazného merkelovského centrismu, který nedokázal shitstormy ani způsobit, natož aby na ně musel reagovat, by dosti pomohla k opětovné myšlenkové profilaci německé politiky na soupeřící ideové proudy.
Zato levicově liberální tisk ponese tuhle změnu těžce. Už teď jsou novináři z nové předsedkyně poněkud perplex. Zatím ne tolik, jako třeba z Donalda J. Trumpa, ale to slovo „zatím“ jsem nepoužil náhodou.
*****************************
Hudební epilog
Až někdo přeloží „Horkýže Slíže“ do angličtiny, to bude teprve shitstorm, přátelé. Ani nevím, kolik různých stereotypů, -fobií a -ismů by tam rozhořčení odborníci na gender diagnostikovali :-)
****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.
Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora