Mezi asijskými sousedy Indií a Pákistánem opět přituhuje. Až se na zeď maluje čert nové války. Kdyby k tomu došlo, byl by to již pátý pokus řešit vzájemné politické spory vojenskými prostředky. A to si autor dovoluje (v zájmu přehlednosti) ignorovat nespočet vzájemných menších půtek, výhrůžek či dalších demonstrací moci. Včetně podněcování teroristických aktivit, jako se tomu nejspíš stalo i na počátku nynější bezpečnostní krize.
Jádrem nepřestajného sporu obou jaderných mocností, co si nemohou přijít na jméno od svého ustavení, není vlastně ani tolik hornaté území Kašmíru, ale jako záminka k rozdmýchávání vášní slouží spolehlivě. Neuralgický Kašmír je exemplárním případem také toho, že „mínění lidu“ bývá v mezinárodních vztazích vzýváno jedině v případě, když se to hodí do krámu.
Oč kráčí v Kašmíru? V sedmém století zde vznikl nezávislý stát, jehož obyvatelstvo posléze opustilo hinduismus nebo buddhismus, aby přijalo islám. Později vzala jeho státní nezávislost za své a několikrát se měnili cizí vládci. Až území ovládlo Spojené království, které jej, jako součást Britského impéria, postoupilo místní loajální rodině. Vzniklá dynastie se pod patronátem Angličanů držela u moci od počátku devatenáctého věku až do období dekolonizace Britské Indie. „Perla v Koruně“ získala nezávislost v souvislosti s 2. světovou válkou, z níž vyšla churchillovská Velká Británie sice vítězná, ale oslabená. Její pošramocená pověst a různé národně osvobozenecké proudy (včetně těch, co kolaborovaly s mocnostmi Osy) daly vzniknout krvavému marazmu, za nějž zaplatil nespočet obětí. Ze zmatků, sporů a krveprolití se roku 1947 zrodily dva nezávislé státy, Indie a Pákistán.
Touha místních elit po uchopení co největší moci byla nezkrotná, a snaha o pokojnou domluvu mezi muslimy a nemuslimy, již prosazoval zejména vzápětí zavražděný Mahátmá Ghándí, minimální. Nábožensky odlišné entity neustaly v konfliktech, které přerostly do první, tehdy ještě v podstatě občanské, války.
Důvod se našel právě ve sporném Kašmíru. Dědictví koloniální éry bylo totiž neuvěřitelně komplikované. Na Indickém poloostrově existovalo celých 565 drobných monarchií, jež byly britskými protektoráty. Vládnoucí knížata, která spravovala víceméně autonomní oblasti, byla vyzvána, aby se připojila k tomu, nebo onomu nástupnickému celku. Za cenu ústupků se obrovská státoprávní akce podařila; s výjimkou tří monarchií. Potíž byla pokaždé v nábožství, protože místní dynastie vyznávaly jinou víru než většina poddaných.
Dva státy byly obklopeny indickým územím, tudíž slavná filozofie nenásilí hladce ustoupila ozbrojené anexi. Kašmírský maharádža toužil po pravé neodvislosti, ale nepochopil, že muslimští představitelé Pákistánu nehodlají rezignovat na připojení většinově islámského regionu. Vpád jimi zjednaných afghánských kmenových náčelníků s jejich lidmi se ovšem nedržel plánu. Vzniklé zdržení rabujících hord umožnilo nejprve diplomatický a vzápětí vojenský zásah Nového Dillí, jež vydatně spolupracovalo s posledním britským místokrálem. Když na přelomu let 1948/1949 ustala díky podepsanému příměří palba (k hašení požáru přispěl též československý diplomat Josef Korbel, otec Madeleine Albrightové), zůstal Kašmír rozdělen demarkační linií. Další válečná měření sil přišla v letech 1965-1966 a roku 1971. Příčiny a důsledky téhle vojny ležely nicméně jinde. Daleko důležitějším důsledkem než další mrtví v Kašmíru bylo ustavení zcela nového aktéra mezinárodních vztahů – Bangladéše. Do té doby Východního Pákistánu.
Na dosavadní konflikty, při nichž si část citlivého prostoru podmanila i Čínská lidová republika, navázala takzvaná kárgilská válka v polovině roku 1999. Penetrace (pro)pákistánských jednotek za demarkační čáru vedla k náročnému vysokohorskému boji, který se však do hledáčku světové veřejnosti dostal najmě proto, že obě strany již tehdy disponovaly odzkoušenou nukleární zbrojnicí.
Z přetahované o sporné prostředí pocházejí rovněž sporné informace o místních obětech armádních i civilních (od r. 1991 mělo přijít o život nějakých 10 000 nevojáků) a krajně diskutabilní data poskytují zúčastněné strany i ohledně atributů obyvatelstva. Na jeho domnělé přání o sebeurčení se pravidelně odvolává Islámábád, kdežto Nové Dillí vychází z právních kroků posledního maháradži. Ovšem skutečností je, že všelidové hlasování tu nikdy neproběhlo a zřejmě ani neproběhne. „Řešení“ se hledá ve stupňování vojenského napětí nebo vyvolávání nacionalistických nálad. V indické části kašmírského prostředí nadto aktivně působí teroristické organizace, které mívají zahraniční podporu a pochopitelně usilují o podvrácení autority centrální vlády v oblasti.
Útok jedné takové skupiny přinesl minulý měsíc smrt víc než čtyřiceti indickým vojákům, na což Indové odpověděli leteckými údery, při nichž měly být zase pákistánskou protivzdušnou obranou sestřeleny dvě jejich stíhačky. Prý byly nasazeny také další těžké zbraně, leč doufejme, že diplomatické úsilí zchladí případné horké hlavy a situace se stabilizuje. Trvalá stabilizace Kašmíru je totiž pro rychle se rozvíjející Indii – potýkající se také s dalšími separatismy a podvratnými aktivitami – jedním z nejdůležitějších bezpečnostních úkolů.
Obdobný text publikovala MF Dnes