Neviditelný Pes

HISTORIE: Revoluce, změna k lepšímu?

22.2.2019

Lid svrhne tyrana, aby pak byl ustaven režim mnohem horší. Jako před 40 lety v Íránu

Jedenáctého února uplynulo čtyřicet let od islámské revoluce v Íránu. Po pádu šáhova režimu a krátkém mezivládí utužil svou moc ajatolláh Chomejní. A nastolil islámskou teokracii. Pušky popravčích čet střílely dnem i nocí; i ženy, děti, starce.

V červenci uplyne čtyřicet let od pádu diktátora Somozy v Nikaragui. Po jeho revolučním svržení se moci chopili komunističtí sandinisté a nastolili diktaturu svou.

V listopadu 1979 profesorka mezinárodních vztahů na Georgetownu Jeane Kirkpatricková v eseji Diktatury a dvojí měřítka v měsíčníku Commentary kritizovala politiku lidských práv prezidenta Cartera. Na stav lidských práv v komunistických zemích neměl vliv, tak tam pro ně moc neudělal. Měl však vliv na proamerické diktatury, jako byla šáhova v Íránu a Somozova v Nikaragui. Ty byly z hlediska lidských práv špatné a čelily opozici, tou však nebyli jen nepočetní liberální demokraté, nýbrž i početnější totalitáři: islámští teokraté a komunisté. Autoritářským režimům šáha a Somozy, protože porušovaly lidská práva, Carter odepřel pomoc, a ony padly. Nahradil je ale kdo? Teokrat Chomejní a komunisté v Nikaragui – režimy protizápadní a z hlediska lidských práv horší. Jsou-li jen dvě alternativy, buď přátelský režim autoritativní, anebo nepřátelský totalitní, pak první má být preferován před druhým. Navíc autoritativní na rozdíl od totalitního může přejít v demokracii.

Tehdejší kandidát na prezidenta Ronald Reagan esej četl, a když byl rok poté zvolen prezidentem, profesorku Kirkpatrickovou jmenoval velvyslankyní při OSN.

Jev až příliš častý

Írán i Nikaragua před čtyřiceti lety byly příklady jevu až příliš častého: lid povstane a svrhne tyrana, aby pak byl v zemi ustaven režim mnohem, mnohem horší. To byl průběh většiny revolucí za posledních dvě stě třicet let (od Velké revoluce francouzské).

Slovo „revoluce“ má pro mnohé lidi, hlavně na levici, zvláštní mystiku. Považují je za dobré, označující přechod od tyranie ke svobodě a spravedlnosti. Dějinná fakta tomu nenapovídají; jen málo revolucí představovalo změnu k lepšímu.

Mnozí autoři si všimli, že revoluce americká (1776) i francouzská (1789) měly velice odlišný průběh a vyústění. Ta první vedla k omezené vládě ústavní, ta druhá ke gilotině a teroru. Proto měli za to, že je nevhodné používat slovo „revoluce“ pro označení obou; mělo by být vyhrazeno pro jednu nebo druhou, ale ne pro obě zároveň. Zvyk je ale železná košile, slovo „revoluce“ se používá pro obě, a tak pro revoluce amerického typu (na rozdíl od těch francouzského) navrhli termín „konzervativní revoluce“, jenž má naznačit, že vlastní společnost chrání a zachovávají, nikoli poškozují a ničí.

První konzervativní byla „slavná revoluce“ v Británii v letech 1688/89, která ukončila královský absolutismus a ustavila nadřazenost parlamentu. Tou druhou byla americká v roce 1776 (Deklarace nezávislosti). A lze argumentovat, že konzervativní revolucí byla i naše „sametová“ v listopadu 1989.

Většina revolucí však nebyla konzervativní, nýbrž destruktivní: režim špatný nahradila horším, krvavějším: Velká francouzská (1789–94), ruská bolševická (1917), německá nacistická (1933), komunistické čínská (1949) a kubánská (1959); ale i ty před čtyřiceti lety, islámská v Íránu a sandinistů v Nikaragui (1979).

Někdo může být překvapen, že o nástupu Hitlera k moci mluvím jako o revoluci, ale nacisté se takto chápali: coby revoluční hnutí, jež hodlalo radikálně zúčtovat se starým pořádkem a bylo futuristicky zaměřeno na „tisíciletou říši“ v budoucnu.

Konzervativní vs. destruktivní revoluce

Co určuje, zda revoluce bude konzervativní, nebo destruktivní? Je to komplexní otázka, ale lze říci, že konzervativní revoluce usiluje o zmenšení rozsahu státu nad člověkem, destruktivní o jeho zvětšení; konzervativní není utopická, destruktivní ano; konzervativní není morálně a hodnotově relativistická (nezbavuje lidi životů, svobod, majetků), destruktivní naopak je („nepřátelé lidu“, „třídní, rasoví nepřátelé“ nemají žádná práva, nezaslouží slitování a lze s nimi zatočit jakkoli).

Nikaragua skončila celkem dobře: podpora antikomunistické guerilly Contras ze strany Reaganovy vlády v 80. letech 20. století a pád sovětského impéria v roce 1989 přiměly sandinisty vypsat volby, které v únoru 1990 prohráli. Prezidentkou byla zvolena demokratka Violeta Chamorrová.

V Íránu naopak ajatolláhové vládnou už čtyřicet let. Někdo by si mohl myslet, že po tak dlouhé době jejich revoluční elán i destruktivita vyprchají. Srovnejme to ale s bolševickou revolucí ruskou: čtyřicáté výročí připadalo na rok 1957. U moci byl Chruščov, nikoli Stalin, nastalo uvolnění, destalinizace. Avšak už v roce 1962, u čtyřicátého pátého výročí revoluce, přivedl svět během karibské raketové krize na hranu jaderné války.

Dokud budou v Íránu ajatolláhové u moci, budou stále nebezpeční.

LN, 15.2.2019

Autor je ředitel Občanského institutu



zpět na článek