Někdejší frustrace s promarňovaným životem v totalitní kleci jsem pak kompenzoval zarputilým pobíháním ve všelijakých Tramtáriích a taková posedlost mě zcela neopustila nyní v závěrečných letech pozemské existence. Boty z toulavého telete jsem dosud nevyzul, ač ovšem připouštím, že let přes oceány, za půl století stokrát absolvovaný, pak postrádá svou vzrušující přitažlivost. Kde jsou ty časy nezapomenutelného děsu na palubě Air New Zealand při letu na Fidži, hlavní ostrov Viti Levu, když se nám do cesty připletl právě dodýchávající tajfún, mocně námi cloumal, s okamžitou reakcí mnohých zděšených žaludků a u leckoho i s potřebou akutní výměny spodního prádla.
Před pár lety v pozdním listopadu jsme se s Priscillou rozhodli odplout nějakým užitečným směrem. Opakovaně se přiznávám k někdejší zaujatosti vůči šinoucímu se luxusu s bachratými zazobanci, třpytu vulgárního pozlátka - takový druh jalových zatracujících soudů ignoranta. Jak už jsem se dřív byl přiznal, podobné projevy plebejské nevrlosti dosud chovám vůči golfu, jehož jsem nikdy neokusil, nicméně zavrhuji jako plytké strefování do tvrdých balonků.
Kterým směrem se tedy vydat? Jak kádrovat zbývající alternativy k mání? Určitě mi nehrozí nebezpečí, že bych se zamiloval do mohamedánských končin. Maximálně tam z opatrné vzdálenosti nahlédnout. Tentokrát jsme se rozhodli pro plutí se zastávkami v Řecku, Turecku, na Kypru, navštívit ovšem Jerusalém, jakož i severnější Haifu. Měly se uskutečnit i dvě zastávky v Egyptě, posléze ale vetované State Departmentem, strachujícím se o naši bezpečnost. Takže žádná Alexandrie, jakož i Port Said, nic takového nebude. A litováno pramálo bylo. Po volbách a neblahém vítězství Muslimského bratrstva, jeho nejvýznamější předák Muhammad Morsi se stal prezidentem celého Egypta. Ve funkci si nijak znamenitě nepočínal, docházelo k násílí, ničení kostelů desetiprocentní křesťanské menšiny, též zabíjení jejích příslušniků.
Muslimské bratrstvo, donedávna v ilegalitě, chudině poskytující stravu a všelijaké služby, ve svobodných volbách sice vyhrálo, aniž ale projevilo schopnost smysluplně vládnout. Bez zkušenosti s počínáním, jež by se mohlo proklestit k jakési prosperitě, životní podmínky se zhoršily, pocitu bezpečí ještě víc ubylo. Naopak přibylo násilností, s výsledkem, že prozatím bez tradice se svobodným tiskem, nezávislou justicí, bez tolerance a ochoty k dosažení kompromisů, národ pobíhal po náměstích, střílel do vzduchu nebo vzájemně po sobě, zatímco policie nezasahovala, ekonomika neprosperovala, turismus jako hlavní zdroj tvrdé měny uhynul.
Naštěstí zasáhla armáda, Morsi byl svržen a vržen do šatlavy, leckdo si oddychl. Stát se zřejmě vrátí ke své tradici vládnoucích plukovníků či generálů v tradici Nasira a Mubaraka. Nynějším kandidátem na prezidentování je sličný polní maršálek Abdel Fattah al-Sisi, vrcholné funkce se oficiálně míní chopit za pár měsíců. A pár měsíců po převratu (březen 2014) v provinčním městě Minya započal hrdelní soud, v němž během dvou dní soudce Said Yusuf zvládl vynést 529 rozsudků smrti ze zločinu zabití jednoho policisty - tedy výkon, který by ani Josef Urválek, náš český proslulý úštědřovatel socialistické spravedlnosti, nebyl zvládl.
- - -
K mání tedy budou jiná krizová ohniska. Řecko s tak náramnou antickou minulostí a značně míň impozantní současnou realitou života nad poměry, nikdy s nedostatkem stěžování, jak že je mu ubližováno nedostatečnými subvencemi Evropské unie - čili i z českého nepřekypujícího měšce, naštěstí ušetřeného spoluúčastí na euro měně, postihující naše bývalé slovenské příbuzenstvo.
Vztah řecko-turecký, s víc kyselou než sladkou zkušeností koexistence po mnohá století a nynějšího podivného počínání vlády předáka Erdogana rovněž není důvodem k přílišnému jásotu. Též se naskytne příležitost nahlédnout na Kypr, ostrov politicky, administrativně rozdělený: jeho řecká polovina se těší mezinárodnímu uznání, je členem OSN, kdežto tu druhou, tureckou, uznává právě jen Turecko.
Největším bolehlavem celé té oblasti ovšem je a ještě hodně dlouhou dobu bude Izrael. Vzdor odchodu šílence Ahmadinežáda z prezidentského úřadu dosud neutuchají ambice Íránu židovský stát vyzmizíkovat. Máme v úmyslu se vypravit do explozivní končiny Golan Heights, z jejichž výšin Sýrie odstřelovala židovské kibucníky, bombardovala jejich vesnice až do roku 1967, kdy se Arabům ze všech stran s celou svou materiální převahou podařilo jimi vyprovokovanou válku tak parádně prohrát. Dychtění po znovudobytí těchto výšin ovšem nadále trvá.
Toť tedy oblast náramného antického dědictví, památek s amfiteátry, mnohými sloupy pokácenými či nadále odolně trčícími, vzdor mnohým zemětřesením a všelijakým jiným nepřízním.
- - -
Za slunných podmínek náš odjezd z Binghamtonu na letiště v New York City - vzdálenost jako z Prahy do Popradu. Dřív z NYC, letiště JFK, létaly České aerolinie, ale již tomu tak není. Rovněž uvadly mé sympatie k této po čtvrt století pravidelně používané lince, známé optimistickými písmeny O.K. Měl jsem s ní nalétáno přes 50.000 mil, manželka stejnou zásobu, takže dohromady mil přemnoho. Leč při našem pokusu je využít, aspoň částečně zužitkovat, vzdor mým několika dlouhodobým návštěvám jejich pražského úřadu, doprovázeno americkou korespondencí, výsledek byl nulový. Poněvadž ČSA do USA již nelétají, nemohu s nimi z USA do ČR létat, nastřádaných víc než sto tisíc mil v háji, spolu s mými sympatiemi. Teď tedy na této trase se pohybuje Delta, ta nás doveze k lodi v Řecku, ale vlastně nedoveze, poněvadž úkol svěřuje Air France, takhle komplikované to v dnešní době je.
Na palubě nezůstalo volné ani jedno místečko, motory zapnuty, obr se zachvěl, aniž se mínil pohybovat. Kapitán rovněž nemínil s pasažéry komunikovat. Po jedné hodině mlčení se přece jen ozval s informací, že příčinou zádrhelu je přítomnost odhadovaného půl tuctu racoons, zviřátek, v anglo-českém slovníku přeloženo jako „mýval americký“. Proč ty sabotéry nepřejet, nerozmáznout, snad ochránci přírody již získali tolik moci? Takto jsem se durdil, aniž něco kloudného se dozvěděl.
Každopádně jedna hodina promarněna, v Paříži při přesedání nám bude tuze chybět, de Gaullovo letiště je převeliké, jen s obtížemi se tam dá kamkoliv dojít, včas doběhnout - takovéto starosti hned na začátku. Monitor - ukazatel cesty - byl mimo provoz, dokonce nefungovalo světélko oznamující, že WC je buď VACANT, či OCCUPIED.
Proti takovým, ještě početnějším, minusům ale zazářilo velikánské plus francouzského kulinárního umu nedotčeného rozvratnými tendencemi současné doby. V kontrastu s převážně monotonním hororem létající konkurence, kde k tuhé slepici servírují vodu či limonády, zde bylo k dispozici náramné víno. Přetrvávající tradice s galským globálním dopadem. Dosud si v paměti zachovávám lahodný zážitek na letišti Noumea v Nové Kaledonii, kde do letadla UTA, tehdejší, snad již zesnulé větve Air France, vrávoravým krokem nastupovala ovíněná čerstvá posádka nás vézt k dalším ostrovům jižního Pacifiku.
Přistání v Paříži s nedohnatelnou ztrátou času způsobenou oněmi racoon potvůrkami. Necelé dvě hodiny k dispozici, nezmeškat spojení do Atén. Tucty nás se mnohé kilometry ženou příslušným směrem.
Najednou příkaz k zastavení: kontroly pasové a bezpečnostní.
Cö to je za nesmysl? Vždyť jsme v tranzitu, legálně vlastně do Francie nevstupujeme, a tudíž z ní nemůžeme ani vystupovat. Marné námitky.
K dispozici je deset okének, za nimiž by měli sedět štemplující strážci. Jenže seděl tam jen jeden, v ostatních devíti se neúřadovalo.
U bezpečnostní kontroly jsem potlačoval nutkání pozeptat se, zda musím předložit k inspekci i podvlékačky. Chaos, nervozní až agresivní davy, nelze se anglicky domluvit, takto tenhle de Gaulle vypadá. Budu ho doporučovat svým nepřátelům.
Naštěstí, letadlo na nás počkalo a jako ty příslovečné sovy jsme schváceně do Atén dospěli.
KONEC
Ukázka z knihy „Dvě dávné zkušenosti, dvě čerstvé vlavby“