EKOLOGIE: Strach z prachu, děs z dusíku

Sto německých plicních lékařů kritizuje současné normy na jemný prach a oxidy dusíku jako příliš přísné

Příběh zákazů vjezdu dieselových motorů do center německých měst vzal nečekaný obrat. Přes sto plicních lékařů podepsalo výzvu bývalého předsedy Německé společnosti pro pneumologii, prof. dr. Hanse-Dietera Köhlera, která se staví proti dosavadnímu konsensu.

(Originální text výzvy zde jako PDF, seznam signatářů zde jako PDF, napočítal jsem v něm celkem dvacet tři univerzitních profesorů plicního lékařství.)

Výzva tvrdí, že dosavadní vědecké studie zkoumající vliv oxidů dusíku a jemného prachu na lidské zdraví trpí těžkými systematickými vadami. Z toho pak má plynout, že se nelze spolehnout na jejich závěry. Podle Köhlera a jeho signatářů je možné, že současné přísné limity nemají pro zdraví obyvatelstva vůbec význam.

Hlavní námitkou je to, že studie nedokáží pořádně rozlišit mezi vlivem exhalací a jinými efekty. Jelikož je neetické vystavovat lidi exhalacím cíleně, je jejich vliv studován tak, že se srovnává nemocnost a úmrtnost obyvatelstva žijícího podél frekventovaných komunikací s nemocností a úmrtností lidí, kteří žijí od velkých silnic dále. Jenže to nejsou dvě stejné skupiny obyvatel.

Podél hlučných a rušných silnic žijí spíše příjmově slabší rodiny, které si nemohou dovolit domek v zahradní čtvrti. Ale v chudší části populace je více kuřáků a nesportovců než mezi obyvateli zahradních čtvrtí. Lidé s nižšími platy častěji pracují v průmyslu, kde jsou vystaveni většímu množství škodlivin, než v kanceláři. Když pak posčítáte onemocnění a úmrtí, měl byste se správně snažit odlišit, kolik z nich jde na účet cigaret a nemocí z povolání. Podle Köhlera se tak v autoritativních studiích nestalo, což snižuje jejich vypovídací hodnotu.

To je, mírně řečeno, velmi kontroverzní postoj. Německé ministerstvo životního prostředí se proti němu okamžitě postavilo. Výzva rovněž odporuje dokumentu vydanému jinou asociací plicních lékařů v listopadu 2018 (PDF), který roli prachu a oxidů dusíku v onemocněních plic označuje za zásadní.

Zdá se, že jde do značné míry o souboj klinicky činných lékařů (praktiků) a vědců provádějících velké studie. Köhler, sám člověk z praxe, argumentuje například takto:

„Plicní lékaři vidí v ordinacích a v nemocnicích neustále případy úmrtí na obstrukční plicní chorobu a na rakovinu plic. Ale mrtvé, u kterých by pečlivá anamnéza ukázala roli prachu a oxidů dusíku, ty nevídáme. Vzhledem k tomu, jak vysoká je úmrtnost na plicní nemoci, měli bychom tento fenomén u chorob plic vidět minimálně jako asociovaný faktor.“

a také

„Spočítáme-li, jaké zátěži je vystaven průměrný kuřák, a srovnáme s hodnotami jemného prachu ve vzduchu, museli by kuřáci padnout mrtví už po několika týdnech kouření.“

Doktor Köhler byl pozván do diskusního pořadu německé veřejnoprávní televize „Hart aber fair“. Svým názorem, že současné zákazy vjezdu mají hysterický charakter, nijak nepotěšil zeleného politika Cema Özdemira, který diskutoval s ním.

(Plný záznam pro lidi, kteří se nudí: 75 minut. Sám jsem to nevydržel, i když to bylo zajímavé.)

*****************************

Otázka, kolik škodlivin v ovzduší je ještě nebezpečných a kolik ne, není jen odbornou záležitostí, ale i politickým tématem. Ekologické hnutí, které je v Německu silné, by samozřejmě nejraději vidělo nulu. Případné změkčení již jednou přijatých přísných norem pak vnímá jako zločin na lidech a přírodě. Emocionální pochody, které tyhle spory provázejí, bývají explozivní a málokdy se argumentuje věcně.

Někdy ale přeci jen ano; o jeden věcný argument se pokouší třeba právník Matthias Götte, který v rozhovoru pro Spiegel kritizuje špatnou metodiku měření exhalací v Německu vůbec. Německá zákonná norma je prý příliš nepřesná a neřeší otázku, zda se čidla nacházejí od hrany ulice 10 cm nebo 10 metrů, případně zda jsou či nejsou umístěná pod stromy, kde se vzduch hýbe méně. V rakouské Vídni jsou prý čidla umístěna podstatně dále od jízdní dráhy než v Hamburku – jaký pak div, že se Vídeň chlubí lepším vzduchem než Hamburk.

Naproti tomu Karl Lauterbach, zdravotní expert sociální demokracie, jde po citech:

V překladu (tučné zdůraznění zajímavých partií MK):

„Výzva plicních lékařů relativizující hodnoty oxidů dusíku je nepřijatelná. Čeho tím chtějí dosáhnout? Že oxidy dusíku a jemný prach poškozují cévy, nenarozené děti a mozky starších lidí, je v mezinárodní vědecké komunitě naprosto nekontroverzní.“

Kdyby to bylo až tak nekontroverzní, asi by 23 univerzitních profesorů plicní medicíny nepodepsalo „nepřijatelnou“ výzvu, která to tvrzení zpochybňuje. Německá medicína je na úrovni, nejspíš to nebudou diletanti, kteří nerozumějí vlastní práci. Také se ta jejich výzva týká množství škodlivin. Je jasné, že zavřeme-li někoho do prašné komory, asi se udusí. Ale kde je to dolní množství prachu, které ještě má nějaký měřitelný vliv, to je naprosto legitimní otázka.

Lauterbach je sám lékař, ale vystudoval jiný obor – epidemiologii – a hlavně posledních 14 let je poslancem Spolkového sněmu. Aprobaci získal až sedmnáct let po dokončení studií. Řekl bych, že jeho názor nemůže nést stejnou odbornou váhu jako těch signatářů, kteří se zabývají nemocnými plícemi a průduškami každý pracovní den.

A popravdě, pojem nepřijatelná výzva zní děsivě. Věda musí být schopna zpochybňovat své vlastní teorie, jinak to není věda. A politici do toho nemají co zasahovat zvenčí.

*****************************

Nejsem plicní lékař a otázku toho, zda vzduch v německých městech zabíjí lidi nebo ne, si budou muset vyřešit plicaři mezi sebou. Můžu mít ale jednu obecnější poznámku.

Skoro u každého nebezpečí, které ohrožuje naše zdraví a životy, existuje nějaká dolní mez, pod kterou už určitá opatření nejsou efektivní.

Žijete-li v Johannesburgu, má smysl nevycházet večer na procházku, protože nebezpečí, že vás při tom přepadnou ozbrojení lupiči a odkrouhnou kvůli hodinkám na ruce, je docela vysoké. Takové věci se tam stávají neustále.

Ale tatáž obava někde v Dobrušce by byla scestná a jedinec, který by tam odmítal vylézt po setmění z chalupy, protože by se bál zbojníků, by byl asi spíš případem pro psychiatra. Někde mezi Johannesburgem a Dobruškou se prostě nachází zlomový bod, v němž kriminalita poklesla natolik, že si nemusíte omezovat život opatrným seděním doma s brokovnicí v ruce.

Otázku, co je efektivní a co už ne, řeší navrhovatelé státních a městských rozpočtů neustále. Tak máme například v České republice zhruba 11 tisíc hasičů z povolání. Byli bychom kolektivně bezpečnější, kdyby jich bylo podstatně více, třeba padesát tisíc? O něco málo ano, ale nevyplatí se to, protože ten stávající sbor na řešení požárů stačí. Je lépe, když těch dalších 39 tisíc lidí pracuje jinde a tvoří jiné hodnoty.

(Vybral jsem tento příklad proto, že některá města opravdu vážně řeší, zda náhodou nemají svůj hasičský sbor předimenzovaný. Například v Bostonu poklesl počet požárů ze 417 v roce 1975 na pouhých 40 v roce 2012. Je to tím, že lidé daleko méně v běžném životě pracují s otevřeným ohněm, stavební a elektrikářské předpisy se zpřísnily a dřevěné stavby skoro zmizely. Ale hasičů je v Bostonu skoro stejně jako v roce 1975. Další článek na toto téma.)

Může to být i případ oxidů dusíku a jemného prachu. Deutsche Umwelthilfe, organizace, která prosazuje zákazy vjezdu dieselů do měst, protestovala koncem roku také proti silvestrovským ohňostrojům, ze kterých se také uvolňuje prach, a požadovala zákaz ohňostrojů v centrech měst.

To už si musím klást otázku, zda ochranáři ve své vášni nezacházejí příliš daleko. Se vším se to dá přehnat, zejména jste-li přesvědčeni, že děláte Dobro.

*****************************

Hudební epilog
Naprosto bizarní písnička, kterou jsem si v nevíře pustil asi šestkrát. Tenhle druh tvorby snad ani mimo českou kotlinu neexistuje…
A k tématu se hodí, protože, koneckonců, v lese vás může spolknout hýkal. Zatím jsem to při výletech nebral v úvahu. Možná jsem mu unikl jen se štěstím.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora