Macron s Merkelovou plánují éru EU bez Británie
Výraz superstát se používá častěji, než je nutné, a tak se inflačně zamlžuje. Když někdo řekne superstát, většinou tím myslí snahu Evropské unie rozhodovat stále víc věcí, s nimiž si lépe poradí běžný stát, a tím EU příliš homogenizovat. Ale výstraha před superstátem zaznívá i k uzavřené dohodě mezi Francií a Německem, dvěma národními státy. Hrozí tak superstát tím, že národní státy rozpustí v homogenizované EU? Anebo tím, že dva pilíře EU vytvoří vlastní superstát? Vidíme, že tady nálepky moc nepomohou.
Kdyby Francie a Německo skutečně utvořily svůj superstát, česky by se mohl jmenovat třeba Fněmcie, lidnatostí (150 milionů) by byl před Ruskem a výkonem ekonomiky před Japonskem (třetí za USA a Čínou). Ale... jak by dohodl třeba energetickou politiku, když Francie na jaderné energii staví, ale Německo od ní prchá jako od ďábla? Jakou armádu by vytvořily vojensky silná Francie s pacifistickým, stále méně bojeschopným Německem? Raději těch úvah nechme.
Spíše než superstát tu vzniká mandát pro dva pilíře EU pro éru bez Británie. Ne náhodou se smlouva v Cáchách (odkud Karel Veliký vládl dnešní Francii i Německu) podepisuje na 56. výročí Elysejské smlouvy. Tu uzavřeli lídři Adenauer a de Gaulle, kteří vyrostli v éře francouzsko-německého nepřátelství. De Gaulle strávil první světovou válku v německém zajetí a druhou na frontě proti Německu. Když pak začala vznikat evropská integrace, Německo do ní začlenit odmítal. Už proto byla Elysejská smlouva z ledna 1963 přelomem.
Cášská smlouva takovým přelomem není. Povede-li k větší integraci Francie a Německa, k vícerychlostní Evropě, jíž se straší, dodejme, že vícerychlostní Evropa je už dlouho realitou. To ví každý, kdo už zjistil, že ne všichni členové EU platí eurem. Jestli se něco mění teď, tak hlavně to, oč EU přijde po odchodu Británie: zůstane jen jeden vlastník jaderných zbraní a jeden stálý člen Rady bezpečnosti OSN (Francie). Hypotetická Fněmcie by tak byla mocností s dvojí tváří – jednou velmocenskou a druhou ekonomicky silnou. Ale takovou už je do značné míry teď a je jí bez zvláštní smlouvy.
Stručně to na svém blogu shrnul německý vydavatel Gabor Steingart: Emmanuel Macron je Evropan, který ale nezrazuje národní stát. A Angela Merkelová kývla, neboť svůj zásobník idejí vyčerpala při záchraně Řecka a krizi na Ukrajině. Z čehož plyne, že žádné státy se nerozpouštějí.
LN, 22.1.2019