Mám před sebou výsledky průzkumu veřejného mínění, který provádí každý rok Pařížský institut politických věd. Je to takový barometr politické nedůvěry francouzského národa. Rtuť se vyšplhala nahoru ve všech základních sledovaných oblastech.
83 % Francouzů sdílí dojem, že pro politiky jsou vzduch.
68 % si myslí, že politici mluví o problémech příliš abstraktně.
62 % je přesvědčeno, že většině politiků jde pouze o bohaté a mocné.
Jen 29 % Francouzů důvěřuje Národnímu shromáždění, 32 % Evropské unii, 33 % vládě. Podpora presidenta Emmanuela Macrona klesla vloni v prosinci na 20 % a podle posledních průzkumů se měla zlepšit o tři procentní body.
Obecná nedůvěra k politikům, o nichž vládne přesvědčení, že jsou na hony vzdáleni od dělného lidu, způsobuje, že každý třetí Francouz kašle na politiku a prohlašuje, že ho znechucuje. Je to přímý důsledek sociální situace v zemi, za niž nesou odpovědnost všichni političtí vůdcové v posledních třiceti letech bez rozdílu stranické příslušnosti. Další příčinou marasmu je společenská změna. Kdysi mocné a všudypřítomné odbory dnes zajímají jen 27 % pracujících, politické strany (9 %), sdělovací prostředky (24 %). Jak plyne čas, barometr klesá a klesá.
Pro další vývoj hnutí Žlutých vest se rýsují se tři možné scénáře, každý je riskantní. V prvním uvíznou v soukolí samovolného násilí, které jedna část bude podporovat a druhá odmítat. Vláda přitvrdí, aby rozpor urychlila. Hnutí začne ztrácet podporu veřejnosti.
O tom Emmanuel Macron jistě sní. Rozbij a panuj. Svým způsobem má ke splnění snu přispět debata o budoucnosti Francie. President dal nespokojencům nabídku zcela ve stylu dona Corleoneho z filmu Kmotr, nabídku, kterou nemohli odmítnout. Učinil ji v otevřeném dopise národu. Potřeboval dva tisíce šest set slov, aby Francouzům řekl: slyším, rozumím, sedněme si k jednomu stolu a promluvme si. Navrhl jednací pořádek, v němž jsou čtyři body: kupní síla, daně, demokracie a ochrana ovzduší. Slavnostní zahájení celonárodní debaty se konalo v úterý 15. ledna v městečku Grand Bourgtheroulde (Eure), kam president svolal asi šest set starostů z Normadie.
Sešli se v místní tělocvičně, nebyla tam tribuna, Macron stál uprostřed, starostové seděli kolem něho, byli většinou opásáni tříbarevnou šerpou, několik jich přišlo ve žluté vestě, ale museli ji sundat. Před Macronem byl stolek, na němž ležely papíry s otázkami, z nichž si bral ty, které chtěl zodpovědět, jako to dělá Putin při každoročních konferencích. Francouzský president překonal jeho čtyřhodinový rekord, mluvil pět hodin. Avšak v ladění řeči se Emmanuel od Vladimira moc nelišil: Ano, máme problémy, přiznal, my je překonáme a já vám teď povím jak. Svým způsobem to byla instruktáž, jak starostové mají odpovídat občanům při setkáních, které se budou konat až do 15. března po celé zemi. Vládní záměr je získat čas a rozmělnit požadavky lidu. Je to jako přes kopírák, co hlásal na chicagské universitě otec neoliberalismu Milton Friedman: když máte obrovský problém, umenšujte jej a umenšujte, až bude tak malý, že ho utopíte ve vaně.
V druhém scénáři se Žluté vesty připojí k jedné nebo více stranám, které jim nadbíhají (Rassemblent National Marine le Penové, Debout La France Jean-Luc Melanchona, Union Populaire Républicaine Francois Asselineaua) a ztratí svoji identitu a nezávislost.
Mezi vlivnými příslušníky Žlutých vest se hovoří o tom, že nastal čas se „politicky strukturovat“ a zúčastnit se příštích voleb, zejména do Evropského parlamentu v květnu. Tento třetí scénář se může točit dvojím způsobem: účastí na volebních listech jiných stran, anebo – což se zdá pravděpodobnější - opravdovým, samostatným politickým subjektem. Zádrhel spočívá v tom, že Žluté vesty nemají charismatického vůdce schopného vytvořit společný program a udržet jednotu. To je Achillova pata hnutí.
Ale hnutí má obrovskou životaschopnost, která spočívá ve vynalézavosti a tvořivosti. Nápad se žlutými vestami byl geniální a rodí se další podněty k novým formám protestu. Mezi nimi je výzva k členům, aby vyzvedli všechny úspory z bank, gesto, které bankéře nerozhodí. Jde sice o spoustu klientů, jenže kolik peněz mohou mít na kontě, když většina z nich je na konci měsíce v červeném? Představme si ale, že by devatenáct francouzských multimilardářů převedlo svá konta do Švýcarska, to by francouzský bankovní systém poklesl v kolenou. Kdyby je následovalo 259.000 milionářů, byl by K.O. Francouzští poplatníci by museli udělat sbírku ještě větší, aby jej zachránili, než po finančním krachu v roce 2008, kdy zaplatili 1,541 miliardy eur.
Připravuje se generální stávka. Koluje návrh neplatit daně. To je trestné, leč je ve vězení dost místa pro statisíce neposlušných občanů? A navíc, zavřít mohou, pustit musí.
Jak to může skončit? Nejspíše jako vždycky nějakým usmoleným kompromisem. Opravdové a jediné řešení spočívá ve změně systému. A zde narážíme na nepřekonatelný problém.
Francie je jedno z převodových kol celosvětového systému, který vyrábí nesmírné bohatství. Sama o sobě nic podstatného na něm změnit nemůže, neboť by tím mohla narušit chod systému. Jeho motor, poháněný palivem soutěže bez hranic a nadupaný přídavnými směsmi, jako jsou právo silnějšího a zásada vítěz bere vše, velmi citlivě reaguje na změny. Zatím svým výkonem předčí všechny jiné známé ekonomické pohony, a proto povel zní: Na nic nesahat!
Na druhé straně je bohužel pravda, že jako každý motor vypouští zplodiny. V daném případě je to sociální a příjmová nerovnost uvnitř národů a mezi národy. Průměrný měsíční příjem pracujícího Francouze dělá 1.500 eur.* Ředitel oddělení v bance má 10.000 eur měsíčně. Když se vše sečte, penzista Jacques Chirac si přijde na 31.000 eur měsíčně plus presidentské výdobytky, jako jsou limuzína se šoférem, residence zdarma, gorily. Řadový důchodce musí vystačit s 800-1.200 eur měsíčně. Šmytec.
Během loňského roku sociální propast mezi bohatými a chudými ve světě se prohloubila a rozšířila. Jedno procento nejbohatších lidí na Zemi sklidilo 82 procent všeho bohatství, které systém vypěstoval, zatímco na 3,5 miliard chudých nezbyly ani paběrky.
Co myslíte, je trpělivost bídníků bezbřehá?
****
*Ale kdo je má? Podobně jako u nás, kde průměrný příjem už prý dělá 32.000 korun, jenže máte je? Nepřevádějte eura na koruny, srovnávali byste jablka a hrušky, srovnávat lze kupní sílu, nebo ještě lépe, kolik člověku zbývá ze mzdy, když zaplatí všechny nutné výdaje. Francouz vydá měsíčně čtyři pětiny výdělku na činži, topení, světlo, zdravotní pojištění a další nezbytné poplatky. Na vše ostatní mu zbyde tři sta eur. Půl litru točeného piva v Café Saint Jaques ve francouzském Annemasse, které se lepí na Ženevu, stojí pět eur. Představte si, že z vašeho platu by vám na živobytí, benzin a pobavení zůstalo zhruba šest tisíc korun měsíčně. Kolik asi by vám chybělo v posledním týdnu?