„Je-li ideologie obecným uvažováním o světě, které má normativní důsledky pro politiku, pak je nacionalismus ideologií, a to ideologií ze všech nejmocnější....“
Národní stát a nadnárodní říše
Nadnárodní říše v historii lidstva vznikaly a zanikaly, aby z jejich popela vznikly říše nové, a tak dále pořád dokola, jedná se o neustále opakující se cyklus. I sovětská socialistická federální říše skončila, aby se opět coby Ruská federace stala novým superstátem stmeleným na bolzanovsko-rádlovském pojetí státu postaveném nikoliv na etnickém principu, ale na společném ideálu, který dokáže na určitou dobu oslovit všechny různojazyčné národnosti jakékoliv federace, či jiné formy nadnárodní říše. Tak tomu v historii lidstva prostě bylo, je a s velkou pravděpodobností navzdory nacionalistické ideologii, jež vznikla v prostředí jakobínského teroru během francouzské revoluce (silně centralizovaný stát postavený na etnickém principu), nadále i bude.
„Zásadním debaklem celé dosavadní éry evropské integrace je brexit, který je reakcí většiny britské veřejnosti na výše popsaný vývoj. Odchodem Británie ztrácí EU svůj původní raison d´etre, tj. sjednocení kontinentu,“ napsal před časem Jiří Weigl v článku, ve kterém si klade otázku, jestli národní státy přežijí snahu o vytvoření evropského superstátu. Odchodem Británie neztrácí EU svůj původní raison d´etre, tj. sjednocení kontinentu. Podle mne je tomu právě naopak a odchod Británie z EU bude výhodný pro obě dvě strany, tedy jak pro kontinentální Evropu, tak pro ostrovní Británii. GB je totiž s kontinentální EU nekompatibilní ať již z hlediska vývoje právního systému, či postoje ke svobodě individua a konečně také historickým vývojem instituce tzv. sociálního státu.
Anglosaský svět se vyvíjel jinak, než ten kontinentální, což můžeme pozorovat v jeho větším důrazu na svobodu individua a v menší roli státu, no a z této premisy vycházejí i odlišné právní systémy obou oblastí. Zatímco na evropském kontinentě je historicky upřednostňována právní teorie a praxe juspozitivismu, tedy převaha práva pozitivního a vesměs psaného nad právem přirozeným, v anglosaském světě a v Británii je tomu naopak a převládá jusnaturalismus, nebo-li převaha práva přirozeného, tedy nepsaného, univerzálního a nezávislého na státu. Tímto přirozeným právem by se měli řídit i zákonodárci. Anglosaský právní systém používá jiné pojmy (common law – equity), ale podstata onoho rozdílu je ve zkratce taková, jak jsem ji popsal. Z odlišného pohledu na roli státu a svobodu individua vychází i historicky daný vývoj instituce tzv. sociálního státu evropského typu, jenž je neoddělitelnou součástí našich životů a který vede ve svém extrému až k nepřirozenému pocitu, že občan má právo na to, aby se o něj „stát“ postaral a že „stát“ má povinnost tuto péči vykonávat. Mně osobně se to nelíbí a dávám přednost anglosaskému vidění světa, uvědomuji si však, že jsem zcela zanedbatelnou a takřka neviditelnou menšinou, no a že anglosaský systém je na evropském kontinentě prostě nerealizovatelný.
Chci zpátky své peníze
„Chci zpátky své peníze.“ Tato věta britské premiérky Margaret Thatcherové se stala nejen legendární, ale zároveň zcela přesně vyjadřuje princip přístupu GB k členství v EU. Thatcher zhruba pět let bojovala o to, aby byly podstatnou měrou sníženy finanční příspěvky Británie do rozpočtu EHS, což je velmi dobře popsané v knize „Skryté dějiny evropské integrace“ od autorů Bookera a Northa:
Abychom celou tu zdlouhavou historii zkrátili, Thatcherová trvala na svých 70 %, Mitterand nehodlal ustoupit ze 60 % a Kohl řekl, že by přistoupil na 65 %. Pak Thatcherová navrhla dvě třetiny, tedy zhruba 66 %. Mitterand ustoupil. Tváří v tvář její neoblomnosti prohlásil: „Jistě, paní premiérko, když na tom trváte.“ Dohoda byla na světě.
Thatcherová nakonec zvítězila a GB dodnes onu srážku z příspěvku úspěšně praktikuje. Z důvodů, které jsou v knize popsány, pak GB odmítla žádat o dotace pro zemědělce, což vedlo k situaci, ve které britští zemědělci ztratili schopnost konkurence se svými kolegy na kontinentu a zároveň k největší poválečné krizi britského zemědělství. Její vítězství, jak již to tak občas bývá, nebylo jednoznačné.
Jednání o brexitu byla a jsou podle mne velmi složitá kvůli dvěma zásadním problémům, na které se obtížně hledá nějaké řešení. Jsou to čtyři základní ekonomické svobody, na kterých je postavena EU, no a pak hranice mezi Severním Irskem a Irskem a křehký mír v Severním Irsku opírající se o Velkopáteční dohodu, která bude brexitem narušená, což je vnitřní politická záležitost Británie. Britové si přejí zachovat tři ze čtyř základních svobod, volný pohyb zboží, financí a služeb, ale jsou proti volnému pohybu lidí. EU nechce ustoupit od ekonomického základu, na kterém stojí celá EU, což je podle mne zcela správné. Británie chce vystoupit z EU a zároveň zachovat vše, co je pro ni výhodné za současného zbavení se toho, co považuje za nevýhodné. Požadavky Británie jsou mimo realitu a z mého pohledu občana EU velmi přehnané.
Každý soudný člověk dává přednost brexitu na základě dohody mezi GB a EU, řekl bych, což obrousí hrany a pomůže k plynulejšímu návratu do bezkonfliktní situace, nicméně nemám velké obavy ani z tzv. tvrdého brexitu. Naopak. Bude úsměvné sledovat, jak se politici a úředníci na obou stranách budou muset najednou probudit a nasadit zvýšené tempo, aby co nejdříve zvládli jisté technické problémy, které patrně nastanou. No a pak se situace vyřeší, zklidní a život půjde dál.
Nárůst ideologie nacionalismu
Nacionalismus: „Je-li ideologie obecným uvažováním o světě, které má normativní důsledky pro politiku, pak je nacionalismus ideologií, a to ideologií ze všech nejmocnější....“
Blackwellova encyklopedie politického myšlení, str.315-317, Nacionalismus
Mnohem více než brexitu se obávám rostoucí tendence ideologie nacionalismu v zemích EU. Ideologii nacionalismu – národovectví - nesrovnávám s pocitem starým jako lidstvo samo, tedy s patriotismem, neboli s vlastenectvím, jenž je spjat s místem a nemá nic společného s etnickým či rasovým pohledem na svět. Karel Schwarzenberg, v Praze narozený občan našeho státu, jehož život a život jeho rodiny je neodlučitelně spjat s historií naší země, je českým vlastencem, i když z pohledu nacionalisty není autentickým Čechem. Přechod mezi křehkým mírem, svobodou, prosperitou a válečným chaosem visí obrazně řečeno na vlásku a je mnohem obtížnější něco společnými silami dlouhodobě stavět, než to ze dne na den zbourat. Myslím si, že bychom si všichni měli skutečně vážit současného statutu quo a zbytečně si nezahrávat s ohněm. V této souvislosti mne napadají slova docenta PhDr. Jána Pavlíka z jeho knihy „Hayek a teorie spontánního řádu“, přičemž také oceňuji i Pavlíkův smysl pro laskavý humor:
Co se týče Československa, zatvrzelé lpění české politické a kulturní reprezentace na jungmannovské jazykové koncepci národa a odmítnutí bolzanovsko-rádlovského pojetí politického národa, sjednoceného nikoli jazykem, nýbrž společným ideálem, úkolem, programem, přijatelným pro všechny národnosti žijící v ČSR, přispělo lvím podílem k mnichovské krizi a posléze i k násilné etnické homogenizaci Čech a Moravy cestou odsunu sudetských Němců.
Evropa vymírá; pokud budou nynější trendy snižování natality pokračovat tak, jak se vyvíjely doposud, nezbude v průběhu několika století ani jeden původní Evropan. A naplní se tak ona Kantova ironická poznámka, alternativně vztahující název jeho díla K věčnému míru k vývěsnímu štítu holandského hostince, na němž byl namalován hřbitov: Evropanům se dostane věčného míru na hřbitově.
No a na závěr těchto úvah o nacionalismu bych rád čtenářům předložil, jak se k této ideologii vyjádřili dva tradiční liberální ekonomové rakouské školy Mises a Hayek:
Kvaziteologický charakter všech kolektivistických doktrín se zračí v jejich vzájemných konfliktech. Kolektivistická doktrína neprohlašuje nadřazenost kolektivního celku v abstraktním smyslu; vždy provolává slávu určitému kolektivistickému idolu, a buď rovnou popírá existenci jiných podobných idolů, nebo je vzhledem ke svému idolu vykazuje do podřízeného a služebného postavení. Uctívači státu provolávají slávu určitému státu, tj. jejich vlastnímu, nacionalisté provolávají slávu svému vlastnímu národu.
(Ludwig von Mises, Lidské jednání, Liberální institut, Praha 2006, str. 134)
Jestliže my všichni příležitostně pociťujeme, že je dobré mít společný cíl se svými bližními a povznáší nás, když můžeme jednat jako členové skupiny směřující ke společným cílům, je to instinkt, který jsme zdědili z kmenové společnosti a který nám nepochybně stále prospívá, kdykoli je důležité, abychom byli v malé skupině sehraní a mohli se vypořádat s nějakou nenadálou potřebou. Nápadně je tento instinkt vidět, když se někdy i propuknutí války pociťuje jako uspokojení touhy po takovémto společenském účelu; a v moderní době se nejjasněji ukazuje ve dvou největších hrozbách svobodné civilizaci: v nacionalismu a socialismu.
(F.A.Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda, překlad Tomáše Ježka, Academia, 1994, str.236)
Závěr
Nedovedu si představit, jak to celé dopadne. Těch možných variant je několik. Jsem však toho názoru, že ani v případě tvrdého brexitu, jenž bude o něco komplikovanější, žádná nevyřešitelná katastrofa nevypukne, vše se nakonec vyřeší k oboustrannému prospěchu a vzájemné spokojenosti v obou nadnárodních strukturách, vztahy mezi EU a GB zůstanou ryze přátelské. Doufám jen, že Britové nakonec nevyměknou, neudělají nějaké zvláštní salto a nepokusí se nějakým způsobem v EU přece jenom zůstat. To by pak byli opravdu jako Mr. Bean na plovárně.