Co říci o nejsoučasnějším vývoji v Sýrii? Že je americký prezident Trump pověstný „sám voják v poli“. S jeho spojenci v inkriminované oblasti Blízkého východu to není valné. Arabské státy Perského zálivu svou přítomnost minimalizovaly, na vměšování do Syrské arabské republiky (SAR) víceméně rezignovaly a evropské „mocnosti“ si tam drží toliko hrstku operativců nebo jednotky žoldáků. Malý Stát Izrael jedná vysloveně osobitě a o hrubě angažovaném Turecku se jako o spojenci nedá s klidným svědomím mluvit vůbec.
Jestli je ale první občan USA na nějakém bitevním poli skutečně osamělým, jedná se o Washington. Zde mu mocné lobby házejí klacky pod nohy, až to není hezké. Těžko se tomu však můžeme divit. Už jenom snaha realizovat předvolební sliby je v dnešních liberálních demokraciích skoro perverzí. U tohoto politického samouka zahrnovaly především vyvedení státu z nekonečných (i prohrávaných!) válek daleko od Nového světa. Za ukončení nezákonné přítomnosti pravidelné americké armády v Sýrii tak Trump válčí s domácími elitami hezký čas a diskutovaný odchod ze sedmnáct let trvající afghánské vojny by opuštěním Asadovy země mohlo získat nepřehlédnutelný impulz.
Rovněž právě proto se i v tomhle punktu jeví Trumpova politika problematickou. Chvíli hot a chvíli čehý. Plán na bleskový odchod nějakých dvou tisíc vojáků, které Spojené státy oficiálně rozmístily na území pod kontrolou Kurdů, byl v médiích označen za vánoční dárek Kremlu. Po pár dnech od překvapivého výroku (spojeného s propuštěním ministra obrany Mattise) se zdá, že evakuace amerických garnizón proběhne daleko pomaleji. Tlak domácích zájmových skupin (případně zneklidněného Izraele) prostě nemůže ustát ani prezident, jenž si svou volební kampaň platil z vlastní kapsy.
Údajně skončený boj s nebezpečným Islámským státem pojednou u konce s dechem není a kurdským marxistickým milicím (úzce navázaným na jejich maloasijské soudruhy) se ještě musí pomoci. Trapná výmluva. O IS přirozeně nejde, alespoň ne v první řadě, i když se přes zásadní porážky skutečně nevzdává. Od začátku byl využíván v komplikované geopolitické přetlačované a zrovna USA – nic si nenamlouvejme – Daeš systematicky povzbuzovaly proti Damašku s jeho podporovateli. Vůči Ruské federaci, Íránské islámské republice, Hizballáhu či dalším.
Mezi prostým lidem populární populista Trump v tomto jednoduše přestřelil. Faktická mezinárodně-bezpečnostní porážka supervelmoci nemůže proběhnout tak zřetelně, a ani početní syrští Kurdové nemohou být tak jednoduše hozeni žralokům. S podporou Pentagonu nesli hlavní tíži zápasu s náboženskými extremisty, utrpěli nemalé ztráty a znovu jim mají zůstat (pokolikáté už v moderních dějinách?) oči pro pláč? To prostě nevypadá dobře, obzvláště když jejich blízcí příbuzní v sousedním Iráku již léta ovládají bezmála nezávislá území s významnými ropnými poli.
Dlouho avizovaná likvidace snu o národovecké autonomii (ne-li nezávislosti) na severovýchodě SAR se rovná plnému odhalení ledví reálpolitiky. V konjunkci tureckých nacionalistů, kteří se nejvíce ze všeho obávají kurdské emancipace, a snahy ústřední syrské vlády o plnou kontrolu ztracených oblastí, se samozřejmě ztratí i možnost přímo uplatňované americké moci. V regionu realizované díky etniku balamucenému příslibem splnění dávných státoprávních tužeb. Což je vlastně dost podobné planým slibům, jež dal z taktických důvodů Bílý dům ještě v časech 1. války v Zálivu. A to ve snaze maximálně oslabit Saddáma Husajna; srovnávaného tehdy v mediálním prostředí liberálních demokracií – stejně jako se to posléze „poštěstilo“ Bašáru Asadovi – s Adolfem Hitlerem.
Dlouhodobě poněkud nevýhodné taktické spojenectví s vysoce odhodlanými Kurdy mělo pragmatické „mezery“. V nich USA záměrně přehlížely (válečné) zločiny Erdoganova Turecka. Pevnou rukou šéfované Malé Asie, s níž si i přesto vzájemné vztahy povážlivě zhoršily. Romantický obraz svobodného Kurdistánu, vynořivšího se z potoků spravedlivě prolité krve, byl ve skutečnosti postaven na propagandě. Na morálním bahně.
Ankara obnáší, vedle rovněž zdiskreditovaného Rijádu, důležitého protihráče rostoucího antiamerického Teheránu. Pročež je jasné, že její ambice dostanou přednost před zájmy největšího národa bez vlastní státnosti. Turecká republika se svými možnostmi na Balkáně, na Kavkaze (zejména v Ázerbajdžánu), v Černomoří, o Blízkém východu nemluvě, byla zrozena skrze přísně prožívanou, nekompromisní ideologii turectví. Tudíž uvažovat o nezávislých Kurdech v blízkosti jejich maloasijských bratří (desetiletí oficiálně nazývaných „horští Turci“) je nepřijatelné. Nejen pro regionální mocnost; na tomhle se Turci hladce shodnou se všemi okolo: s Araby i Peršany.
Je to kruté a zmatené divadlo? Takový je bohužel celý region, jímž nad ropnými prameny vedou obchodní trasy. Taková jsou prkna jeviště mezinárodní politiky, kde se mění jednotlivého úlohy a mnohé tradiční elity si na to odmítají zvyknout.
Článek byl publikován v MF Dnes