Neviditelný Pes

SVĚT: Úvod do lovu lebek

27.12.2018

Učiňme zásadní odlišení čeledě kanibalů od dekapitátorů. Lidožroutství, jak slovo dokazuje, znamená konzumpci člověčiny, z řady vzájemně se ne vždy vylučujících důvodů - z pomsty, pověry či hladu. Nebo jen ze zvyku, tradice je tradice. Lovci lebek své oběti ale nepojídají. Vědci odhadují, že v době, kdy Evropané poprvé dorazili do jihovýchodní Asie, zhruba třetina místního obyvatelstva se věnovala lovu lebek v té či oné podobě. Kolonialisté obyčej nezcela úspěšně potlačovali. Například na Timoru holandští úředníci dokonce přijímali důkladně vyuděné hlavy darem – jako hold, důkaz pevného přátelství kolaborantských divochů s bílými pány.

Ač se nahromadilo habaděj literatury o praktikách v tom či onom kraji, důkladná srovnávací studie tohoto druhu nimrodství patrně dosud neexistuje. Proč druhému řezat hlavu? Lid Amaya na Moluckých ostrovech uřezával hlavy přemožených nepřátel z praktických důvodů: tím si ušetřili námahu vláčet se s celým tělem. Zachováním života přemoženého se sice získal otrok, užitečná pracovní síla, ale někomu postačila jen hlava. Ta je to nejdůležitější na člověku, lze ji pojímat i symbolicky, politicky. V ní sídlí „soul matter“ – duševno, prapodstata – a s lebkou navíc přibyde i síly a radosti ze života. Je cestou ke zdárné úrodě, fertilitě. Akt vylepší potenci a plodnost. Americkým Indiánům stačilo získání skalpu. Indiáni jihoameričtí ulovené hlavy mnohde zvláštní procedurou zmenšovali do velikosti pomeranče.

Kanibalem může být kdokoliv, i třeba vetchá babièka v chýši, tak tak že z rožně uzvedne nabídnuté ucho. Ale k takovému lovu je zapotřebí mrštnosti. Pokud člověk nejde po vetchých babičkách, je to akce nebezpečná, však vyhlédnutá oběť může být rovněž lovec s ostrým bambusovým nožem. Výsledek je důkazem odvahy a přinést domů uříznutou hlavu znamená složit zkoušku zralosti. Podobné maturity skládají mládenci v Africe přepráním lva. Leckde teprve takto projevená odvaha kvalifikuje ke vstupu do manželského stavu. Kdo jinému dosud nepřeřízl krk, hrozil mu úděl permanentního panictví. Nešika, který něco takového nesvede, byl jen obtížně oženitelný, s ním si přece slušná holka nezadá. K získání přízně vyvolené prý nezáleželo, zda to byla hlava muže, ženy, dítěte. Hlava jako hlava, jakkoliv opatřená. Rovněž se s nimi kšeftovalo. Výměnný obchod, lebka za člun.

Taková tedy je i cesta k vylepšení společenského postavení – i povýšení ve vlastních očích, zproštění se vlastního zármutku, osvobození z hoře, též zbavení se dluhu – buď skonem věřitele nebo získáním směnitelné hodnoty v podobě jeho hlavy. Též to může být zárukou dobré úrody a výpomocí ve stavebním průmyslu. V tom případě do základů novostavby se přidávala celá těla – tzv. construction sacrifice. (Takové zvyklosti zaznamenali historici též v Číně, Rusku, Anglii, Skandinávii. )

Některé kmeny vede přesvědčení, že existuje jen omezený počet jmen. Jakýsi numerus clausus, jako je třeba omezený počet taxikářských licencí či míst na burze v New Yorku. Když se narodí děcko, otec mu musí sehnat jméno - a to sežene zabitím neznámé osoby, které je však nutno se na jméno předem zeptat. Vzájemné představování aby pak byla ošemetnost sama. Mnozí domorodci se odebírali do džungle zásadně se speciálním košíkem. Člověk nikdy neví, o koho zakopne, proto košík na čerstvé úlovky. Takové vycházky prý nenarušovaly normy dajáckého společenského soužití. Ale běda bídákovi, který by ukradl hlavičku druhou osobou poctivě nabytou!

Wilfred N. Beaver, odborník, který strávil 27 let v roli soudce na Nové Guineji, nabízí (Unexplored New Guinea, London, 1920) prozaičtější interpretaci. Domorodci že řezali hlavy též z nedostatku jiného rozptýlení. Typické prý pro zlenivělé kmeny, jež živí ságo, snadno dosažitelná potrava, takže neobdělávají půdu, což by je plně zaměstnávalo a přišli by na jiné myšlenky. Raději sednou do kanoí, že jako jedou rybařit, ale s sebou si vezou válečnické náčiní pro případ, že se jim poštěstí potkat osamělého rybáře nebo někoho k dosažení na břehu. Na něj se pak vrhnou a bude čerstvá hlavička. (Tento znalec za své praxe napočítal kolem 400 hlav, z nich 122 sušených a 62 všelijak krášlených. )

Příprava na hon: lokálně se odlišující ceremoniál, použití značné dávky zázvoru v přesvědčení, že pomůže k úspěchu. Počítá-li se s bitvou, není radno předchozí noc souložit, což mi připomíná tatáž doporučení vrcholným sportovcům, olympionikům a též Fidžanům před jejich pochodem po rozžhavených kamenech.

Lov lebek má mnohé krajové nuance. Vodní Dajákové pižlali krk pečlivě, opatrně, aby se hlavičce neublížilo. Jiní Dajáci bezohledně praštili oběť do lbi tupým nástrojem.

Do války se chodilo s kopím a prohnutým mečem, parangem, kterým se nepříteli usekla hlava a triumfálně přinesla do vesnice. Tam po návratu z úspěšného honu plno slávy a jásotu. Trofej se stane centrem náboženského ceremoniálu, započnou veselice, a když muži se dají do tance zvaného Pipi a připojí se ženy, to vše pak vrcholí sexuální, patrně skupináčovou extází.

Občas se stávalo, že zajatec, osoba lapená, byl v neporušeném stavu přivlečen do osady. Tam si ho živého zachovali a o hlavu přišel teprve při budoucí vhodné příležitosti, oslavě, nějaké té veselici.

Maorští bojovníci, pokud místní klima dovolilo, si hlavy zachovali se vším všudy, ve stavu, v němž se je podařilo získat. To ale ve většině případů by mělo nevábné čichové důsledky, jimž se předešlo různými metodami - buď v ohni ožehnout, zbavit vlasů a kůže, nebo v kotli vařit tak dlouhou, až tkáně odpadnou. Nebo hlavy udit a všelijak krášlit. Vkládat jim mušličky do očních důlků. Na Sarawaku domorodci uplatňovali svůj kumštýřský talent umnými rytinami na lebeční kosti. Úlovky pracně získané pak rozmnožují sbírku buď po domácnostech na poličce, nebo skladované v komunálních posvátných prostorách.

Úspěšný lovec si trofeje váží také proto, poněvadž ho bude doprovázet do Hádu, až jeho dny se naplní. Takže duch se vlastně může stát přínosem, pozitivní hodnotou, kamarádem. Snad i proto hlava je v některých vesnicích vítána s jásotem, je piplána, symbolicky krmena, ženy ji chovají v náručí, snaží se ji i kojit, na noc ji zabalují, aby nenastydla.

Ale mohou s tím být i potíže. Válečník, který hlavy získal, je sice hrdina, ale ne zrovna ve své kůži: vystaven je nebezpečí, že duch o hlavu připraveného si nebude příliš přátelsky počínat. Proto je nutné se pojistit včasnými protiopatřeními, v nichž však není jednota – buď měsíc nesouložit, nebo nejíst ságo, kraby, maso prasat či krokodýlů. Kdyby totiž jedl, duch by se mu dostal do krve a stoprocentně by ho tak zabil. Některé vesnice bývaly v permanentní pohotovosti. Ženy a děti připraveny kdykoliv utéct a skrýt se v buši. Muži cestou na ryby nebo okopávat zahrádku se neodvážili vyjít bez příslušné výzbroje.

Ošetřování, krmení, přebalování hlaviček zabíralo ženám mnoho času a navíc musely dbát na dodržování rozličných tabu. Nemalou starost způsobuje přesvědčení, že zárukou prosperity, výkvětu osady, musí být čerstvě uťaté hlavy. Počet ulovených hlav sice přibývá, ty ale stárnou, dlouho čerstvé nezůstanou a vzniká obava, že jejich blahodárné vlastnosti chabnou, aniž by ale ztrácely schopnost tropit škodolibé naschvály. Proto je třeba nových úlovků a o stav mezikmenových svárů je tak postaráno.

Na Filipínách lovem lebek proslul kmen Igorotů. Ti, podobně jako převážně ateističtí Češi, si dělají pramálo starostí s transcendentálnem, netrápí se mytologií, péčí o pižlané hlavy, v nichž by mělo sídlit duševno. S dodávkou úlovku do vesnice se vůbec neobtěžovali. Jim k dosažení satisfakce, pocitu blaženosti, postačil akt sám – dekapitace. Získanou hlavu vyhodili co nejvýš do vzduchu. Pověření tímto úkolem byla velká pocta, pokládaná za příležitost ulevit tak tíži na vlastním srdci. Po úspěšném lovu zazněla zvláštní očistná píšen zvaná buayat, muži se holedbali svými výkony, hodně popíjeli a hašteřili, nezřídka končíce krvavou rvačkou. Igoroti tvrdili, že i po letech, když tento druh lovu vesměs pominul, takové písně způsobovaly sice bolení hlavy, ale též “nenahraditelný druh citové katarze”. Nyní se spíš věnují mírumilovné, též tkalcovské, činnosti. Koupil jsem si u nich kravatu, hezky zelenou, ale nepovedených rozměrù, mám potíže pořádně ji uvázat.

O obyčejích na severním Borneu, kde teď právě jsme, obšírně psal Owen Rutter v knize The Pagans of North Borneu (Oxford University Press, 1985). Tamější život charakterizoval jako “practical socialism”. Převládala komunální disciplína, lov lebek tam pokládali zejména jako službu obci. Jako dát branku, vstřelit gól, zasloužit se o úspěch domácího mužstva. Ne tedy že by se řezala hlava ze sobeckých vlastnických důvodů třeba kvůli cizoložství (když někdo by cizí manželku použil): na takové prohřešky měli přesně stanovené kompenzační tarify. Účelem lovu tedy byl především prospěch obci, aniž by se upíraly zásluhy tomu kterému chrabrému jedinci. Činem jinoch dosáhl mužství, prvního tetování, každému na odiv. Snad porovnatelné s povýšením vojína na kaprála.

Také se věřilo, že duch osob hlavu pozbyvších bude lovce doprovázet do záhrobí, až jeho čas vyprší. Takže čím víc hlav naloveno, tím většímu respektu se nejen bude těšit za života, ale i s větším doprovodem se vydá do světa duchů.

Tak jako v jiných érách a kulturách, i zde přetrvávala představa, že přírodu nutno konejšit a hojnou úrodu si zajistit příslušnými činy. (Někteří badatelé tento motiv pokládají za prapříčinu, proč vůbec k lovu lebek kdy došlo.) Lov se pečlivě včas plánoval, neboť v době žní by už bylo pozdě a beztoho by na něj nezbýval čas. Konzultována byla játra vepře zjistit ten nejsprávnější čas k úspěšné akci. Když je v průběhu stavba domu, lépe počkat až po kolaudaci, až práce skončí a budou lepší podmínky připravit se a odvrátit protiútok z nepřátelského okolí.

Příslušníci kmenů Murutů a Dusunů za normálních okolností o hlavu připravili osobu jen vyloženě nepřátelskou. Jenže podmínky se někdy natolik změnily, že se šlo po komkoliv, kdo nebyl prokazatelně z vlastních řad.

Vývoj konfliktu se mohl ubírat různými cestami. Chlapík z vesnice A přijde do vesnice B, tam se popíjí, dojde k hádce, s výsledkem, že z návštěvníka z A se stane mrtvola. Vesničané z A zorganizují odvetný přepad B a získají, řekněme, tři hlavičky. Tak to začne, rozrůstá se a potrvá po generace. Stejně jako při sportovním utkání, jednou zvítězí ten, podruhé onen, ale není rozhodčího, aby odpískal konec utkání.

Nebo: A ukradl manželku z B, okradený manžel s přáteli podnikne přepad zabít únosce z A, a když nebude k mání, zabít někoho jiného a do opuštěné domácnosti k oživení přinést jeho hlavu.

Nebo: v A se neurodilo, v B však ano, čili dobrý důvod k zásahu. Česká závistivá duše jistěže pochopí.

Což toto vše vnášelo do tamějšího života důkladnou dávku nejistoty. Domorodci se odvažovali mimo vlastní území jen v početnějších skupinách. Když vypukl svár, jedna vesnice považovala druhou vesnici za něco jako lidský sad, do něhož při vhodné příležitosti kdykoliv proniknout a ovoce si utrhnout. Nastal hodně neveselý život, s nepokojným spánkem, se svazováním zobáku slepic, aby za tmy neprozradily polohu domu - ale tím však ani neavizovali blížící se nebezpečí. To mělo nejen psychologický, ale i fyzický, velmi materiální dopad. Jen pošetilec s omezenou představivostí a pak i životností se odvážil jít za prací na příliš vzdálené pole. Míň se obdělávalo, málokdo riskoval investovat za takových poměrů. Trpěl obchod a styk se světem. Do vesnice přišel, ale již neodešel čínský obchodník, o hlavu připraven, ač neměl co společného s tím kterým svárem.

Prestižní byly úlovky hlav žen, méně se vyskytujících v terénu a o to hůře lapitelných. Získáním takové hlavy její původní vesnice přišla o zdroj produkující další děti. Naopak její duch vylepšil fertilitu nabyvší vesnice. Sháňka po ženských, zejména dlouhovlasých hlavách tak přispívala k trvajícím lokálním nepokojům. Lov lebek vždy byla výlučně mužská záležitost. Když vyrazili na válečnou stezku, ženám kromě starostí přibyla i speciální tabu. Například nesměly jíst banány, poněvadž by to mužům mohlo způsobit měknutí kostí a ochabnutí svalstva.

Se získanou hlavou se zachází různě. Dusunové ji odnesli k řece, tam ji zbavili vlasů, pokožky, tkání, a oči vyloupli. Lebku nechali schnout na místě mimo dosah psů a vepřů, načež ji přestěhovali do zvláštní chatrče – vesnické svatyně, depozitáře nashromážděných lebečních pokladů. Následoval ceremoniál s podříznutím vepříka, vypukly hody, pilo se rýžové pivo a pálenka.

Muruti strčili získanou hlavu do hrnce s vařící vodou a čistou lebku pak nad ohněm udili. Do nosní dutiny případně vsunuli kel z divokého kance, čímž lebka nabyla až hrozitánského vzezření. Někde k ní spodní čelist přivazovali, jinde ji odhazovali. Po úspěšném lovu, uskutečněným sousedskou výpomocí, došlo k rozdělování hlav, aby se dostalo na každou domácnost. Tam si je v jizbách rozvěsili buď individuálně, nebo ve společném košíčku.

Na severním Borneu toto počínání nemělo nic společného s kanibalismem. Lov lebek platil jako důkaz odvahy, která z přemoženého, o hlavu připraveného, se přesunula na vítěze. Tedy jako ona obdoba s přepráním lva v jiných podmínkách.

V podmínkách evropských naši slovanští bratranci v Montenegru přestali s uřezáváním hlav kolem roku 1912 a pak se už spokojili jen s uříznutým nosem, spolu s knírem a horním pyskem. Za druhé světové války na severoafrické frontě vojáci britského Commonwealthu zbavovali Rommelovy vojáky uší. Ghurkové pod britským komandem uřezávali nepřátelům hlavy - například při nočním přepadu německou hlídku nehlučně dekapitovat, až na jednoho, aby zbyl svědek přinést do vlastních řad hrůznou zprávu. Psychological warfare.

V domorodých chatrčích jsem rovněž viděl zpravidla dva důkazy japonské přítomnosti - tranzistorové radio a usušenou uříznutou hlavu, která až do konce druhé světové války patřila příslušníku císařské okupační armády. Jak jsem se již dřív zmínil, na Borneu se tehdy chovala šeredně (například veřejné popravy stětím na návsi jen tak pro zábavu) a při závěrečném ústupu se domorodci revanžovali.

Starodávné obyčeje se nám začínají prolínat s moderní dobou. Například významný lovec lebek Wona Kaka v oblasti West Sumba podnikal začátkem dvacátého století přepady holandských posádek. Teď se indonéská vláda snaží o reinterpretaci jeho krvavého počínání do předčasné podoby chvályhodného nacionalismu. Jeho jménem již poctila jednu školu. Rehabilitace se dovedou ubírat všemožnými cestami.

Úplně nejnovější příklad snoubení starého s novým je rovněž z Indonésie. Dostává se nám zpráv (např. The Australian, 22.-23. 2. 1997), jak se Dajákové znovu, a to ve značném rozsahu, věnují tradičnímu lovu lebek. Tentokrát o hlavy jsou připravováni přistěhovalci z neúrodného ostrova Madura – muži, ženy, děti, ke kterémukoliv hrdlu se dostanou. Dajákové již nepodnikají opatrné noční přepady, měkce našlapovat, aby vyhlédnutá oběť něco netušila, ale zasáhnou za bílého dne, přepadnou vozidla, autobusy, a hrdla podřezávají.

Mluvčí Dajáků tuto svou žeň odhadují počtem minimálně 600 hlav. Úředníci a lékaři v provinčním městě Pontianak odhadují na 1500 až 2000, kdežto mluvčí jedné nevládní organizace zahraniční pomoci vyjádřili názor, že výsledek se spíš blíží k 5000.

Madurané v odhadovaném počtu 25.000 až 30.000 z nových svých domovů uprchli do bezpečí v Ponianaku. Tady to máme: moderní etnická čistka starodávným tradičním způsobem. Žinantní to záležitost pro indonéskou vládu, která novinářům zakazuje zveřejňovat podrobnosti.

Jenže nejde o jednoznačně zřetelnou, černobílou kauzu. Do oblasti Dajáků se nevítaní zájemci stěhují již od šedesátých let. Madurané, mířící do západní části Kalimantanu podél řeky Kapuas, té nejdelší na Borneu, nejsou ti jediní. Madurané jsou muslimové, jimiž Dajákové nejsou. Madurané krvavě zaútočili na katolickou farnost v předměstí Pontianaku. Dajáci přicházejí o stále větší prostory, o způsob svého života. Vláda poděluje zahraniční dřevařské společnosti oprávněním plundrovat, likvidovat povážlivě se zmenšující pralesy. Na jejich úkor též přibývá plantáží s olejovými palmami. Přemýšlím, jak bychom se asi my snažili vypořádávat s takovými svízelemi.

KONEC

(Úryvek z knihy “Klokánie, obtížné sousedství, lovci lebek”.)



zpět na článek