Jak udělat z Unie stálého člena Rady bezpečnosti
Olaf Scholz je perspektivní německý politik, o kterém ještě uslyšíme. Protože je sociální demokrat, jeho budoucnost záleží na skomírání strany SPD. Ale protože je ministr financí a vicekancléř, patří k těm, kteří by měli SPD zachraňovat. Jako takový pronesl na Humboldtově univerzitě přednášku na téma budoucnost Evropy. A jakkoliv je akademická půda nezávazná, ukazuje, kterým směrem se ubírá uvažování politických elit.
Zkusme vyměnit stálé členství Francie v Radě bezpečnosti OSN za mandát Evropské unie, navrhl na akademické půdě Scholz. To ovšem není otázka, na kterou se okamžitě odpovídá ano/ne. Je to spíše sondáž na adresu Francie. Právě Francie ústy prezidenta Macrona už rok sonduje, co na její evropské představy odpoví Německo. Scholz nabízí jisté odpovědi, ale sám vzbuzuje další otázky.
Za prvé. Rada bezpečnosti OSN je poslední institucí odrážející pravidla z roku 1945. Stálými členy s právem veta jsou vítězové druhé světové války – USA, Rusko, Británie, Francie a Čína. Kdyby Francii nahradila EU, její hegemon Německo by tak dosti pronikl do nejexkluzivnějšího klubu planety.
Za druhé. Francie by přišla o notnou část své prestiže. Co za to? Že by Německo přistoupilo na ideu společného evropského dluhopisu, Macronův stále opakovaný sen? Ale to je zatím opravdu ve hvězdách.
Za třetí. Scholzův návrh patří k dalším důsledkům brexitu. Dokud jsou v EU dva členové Rady bezpečnosti, tedy Británie a Francie, nelze s tím bez újmy hýbat. Ale až odejde Británie, šlo by bez problémů vyměnit „kus za kus“, křeslo pro Francii za křeslo pro EU.
Za čtvrté. Zároveň by posílila poptávka po společné evropské politice. Hlasuje-li o něčem stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta, často to je dost narychlo a musí mít hotové jasné stanovisko. A takových stanovisek by teď musela být schopna reprezentace celé EU. Ne že by toho schopna nebyla, třeba ve věcech volného obchodu. Ale tady by šlo o věci bezpečnostní, typu válek nebo sankcí.
Za páté. Posílit by mohlo i již tak existující pnutí mezi členskými státy EU. Když o nějakém stanovisku hlasuje francouzská vláda a nějaký ministr je přehlasován, nic moc se neděje. Pokud by byl v analogické situaci přehlasován členský stát EU, a to opakovaně, bral by to úkorněji a emočněji.
Jak už tu bylo řečeno, je to nezávazný návrh přednesený na akademické půdě. Ale může přimět k zamyšlení, ke zvažování plusů a minusů. Co by převážilo?
LN, 30.11.2018