FRANCIE: Vzpoura žlutých vest
Současné pouliční nepokoje se vymykají běžnému vzorci – protestuje střední třída
Francie je zemí stávek a veřejné vřavy. Na tom není nic nového, tradice nepokojů sahá až do starého království (a tím nemyslím jen léta předcházející revoluci; například hnutí jménem Fronda v polovině 17. století bylo dost ničivé). Obvyklým organizátorem však v současné republice bývají odbory a hlavním tématem bývá zachování nějakých výhod. V červnu 2018 takto stávkovali železničáři.
Hnutí „žlutých vest“, které zablokovalo silnice a dálnice, o víkendu obsadilo centra velkých měst a v Paříži bylo nakonec rozehnáno obušky a slzným plynem, do tohoto standardu nezapadá. Nemá jasné vůdčí osobnosti a funguje poněkud chaoticky, rovněž za pomoci sociálních sítí. A jeho účastníci se neřadí k politické levici. Iniciativa vzešla od střední třídy, která se cítí být čím dál více zatížena břemenem daní.
Bezprostřední rozbuškou pro nepokoje se stalo zvýšení spotřebních daní na paliva, zejména na naftu. Cílem je jednak vybrat více peněz do rozpočtu, jednak motivovat obyvatelstvo k odklonu od automobilů se spalovacími motory. Macron by rád viděl úplný zákaz prodeje benzínových a dieselových aut v roce 2040. Po řadu let předtím ovšem francouzský stát své občany naopak vedl k nákupu „nafťáků“. V roce 2016 tvořily diesely 62 % osobních automobilů a 95 % všech dodávek a menších nákladních aut ve Francii. Není divu, že současný vývoj Francouzi vnímají jako podraz.
Pro Macrona a jeho ministry možná není pořízení automobilu jezdícího na baterii žádným velkým rodinným výdajem, ale podstatná část francouzské střední třídy to vnímá jinak. Stát už nyní přerozděluje cca 56,5 procenta celého hrubého národního produktu, což je nejvyšší hodnota v celé EU (srovnání všech států). Francouzští občané jsou zatíženi nejen daněmi, ale i různými poplatky, které se do oficiální složené daňové kvóty nepočítají, ale v peněžence udělají díru zcela podobným způsobem. Patří mezi ně například dálniční mýtné, jedno z nejdražších v Evropě.
Při velikosti země, jejíž evropská část má 551 695 kilometrů čtverečních, je patrné, že všude nemůže fungovat dostatečně kvalitní veřejná doprava. Zvláště na řídce osídleném venkově je auto důležitou součástí života. Současná snaha pařížské vlády „vymáčknout“ z automobilistů další peníze přesáhla neviditelný limit trpělivosti. Všechny reportáže z protestů, které jsem četl, mluví stejně: břemeno odvodů a daní se stalo neúnosným, už takhle nedokážeme dále žít (The Guardian, The New York Times, RFI, Die Welt). Hodně protestujících říká, že s příjmy kolem tisíce eur měsíčně mají problémy vyžít už v půlce měsíce, a ne před výplatou. Vysoké zdanění se projevuje zdražováním na každém kroku, v ceně potravin, nájmů, všeho.
Emmanuel Macron zatím ve svém reformním programu nebral na žádné protesty ohled a vypadá to, že k velkým ústupkům se nechystá ani nyní. Pařížské protesty označil za „hanebné“, jeho ministr vnitra Castaner pak dodal, že jde o „proradné chování podněcované krajní pravicí“.
Zda budou protesty pokračovat i příští víkend, se zatím neví.
*****************************
Dvě poznámky k věci
Za prvé, toto je docela zajímavá událost, na kterou jsem už nějakou dobu čekal. Střední třída je v dnešním západním světě totální dojnou krávou. Splácí hypotéky, školné, odvádí většinu vybraných daní přímých i nepřímých, živí státní úředníky, udržuje skrze povinná i nepovinná pojištění v chodu systém zdravotní péče, hradí dotace pro všelijaké vykuky, nese náklady na současnou migrační krizi a v případě Francie i na sociální dávky pro milionovou populaci v proslulých banlieues. A ještě by měla mít nějaké děti, nechce-li být obviněna ze sobeckosti.
Přidejte k tomu knížecí rady o nutnosti šetřit na emisích CO2, navíc doprovázené tvrdým daňovým štulcem, který vás k tomu má motivovat, a vlastně se divím, že klid ve Francii trval tak dlouho. Někde přeci musí být nějaká mez, po které i lékař z otorinolaryngologie nebo učitelka zeměpisu vyjdou ven a začnou hledat vhodné předměty k házení.
Za druhé, skutečnou míru nespokojenosti francouzské veřejnosti bude vidět během půl roku, při volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019. Vsadil bych se o lahev nepříliš drahého vína (tak do tří stovek), že v nich Macronovo hnutí dopadne velmi špatně, podstatně hůře než při prezidentských volbách v květnu 2017. Prezident má mimořádný talent dráždit své ex-voliče arogantním vystupováním, což se do té doby nejspíš nezmění.
Protestující střední třída ve Francii
*****************************
Hudební epilog
****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.
Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora