Krize mezi Izraelem a Pásmem Gazy vyvrcholila odchodem ministra obrany Liebermana z Netanjahuova kabinetu. Arabové v Pásmu a Írán to považují za vítězství teroristů. Pouhá propaganda.
Skutečnost je docela jiná.
Židovská pospolitost byla vždycky demokratická – mezi jejími členy se vedly nekonečné disputace na libovolné téma. Jednotné nebylo ani sionistické hnutí. Stačí připomenout, jaké názorové směry zahrnovalo: dělnický, revizionistický, náboženský, všeobecný. Ostatně ani judaismus není jen ortodoxní, ale sestává z dalších denominací.
Stejně tak je demokratická celá izraelská pospolitost i jednotlivé „komunity“ v širším slova smyslu, což platí také o izraelské koaliční vládě. Do odchodu Libermana a jeho formace Izrael náš domov byly jejími dalšími členy (a zatím jsou) strany Likud, Židovský domov, Kulanu a náboženský Šas. Pět subjektů.
Je tedy logické a s ohledem na výše uvedené přirozené, že členové vlády měli na různé záležitosti různé názory. Týká se to i aktuální situace kolem Pásma Gazy.
Snad ani není nutné zeširoka připomínat, o co v daném případu jde. Sotva Izraelci v roce 2005 Pásmo z rozhodnutí tehdejšího premiéra Šarona jednostranně opustili, nenastalo všestranné zvelebování teritoria, ale de facto občanská válka (2007) Hamas (vítěz voleb 2006) versus (poražený) Fatah. Hamas vyhrál, což znamená, že Izrael má na své jihozápadní hranici teroristického souseda – se vším, co k tomuto pojmu patří. Je-li to navíc soused, který neuznává právo židovského státu na existenci, ale chce jeho území pro sebe, je zřejmé, že o mírové koexistenci nemůže být ani řeči. Na Izrael byly z Pásma vypáleny od jednostranného stažení tisíce raket a minometných střel – jasný akt agrese. Vše, co následovalo z izraelské strany byla legitimní sebeobrana. Týká se to jak blokády, tak vojenských operací.
Vztah Izraele k Pásmu ovládanému teroristy představuje dilema. Jakýkoli krok vlády a armády je snadno kritizovatelný: nejen blokáda a odvetné vojenské akce – ty odsuzuje především levice, ale i vstřícné kroky izraelské strany. V minulých dnech umožnil Jeruzalém dodávku motorové nafty zaplacené Katarem pro gazskou dieselelektrárnu a také převoz 15 milionů dolarů, darovaných opět Katarem, což jsou peníze na mzdy státních zaměstnanců v Pásmu. Proti byl ministr Lieberman. Stejně tak je proti vyhlášenému poslednímu příměří.
Proč? Tyto kroky považuje za ustupování teroristům. Není důvod, proč by se vůdci teroristů měli cítit komfortně a pohybovat se bez obav. Stále se konají protesty na hranicích a trvá podněcování proti Státu Izrael. Hamas nehovoří o koexistenci nebo uznání Izraele, nechce mluvit o zvýšení zaměstnanosti. Jeho roční rozpočet je nějakých 270 milionů dolarů, přesto pokračuje ve zvyšování vojenských výdajů.
Lieberman má za to, že doprava nafty do Pásma byla chyba. S transferem souhlasil až poté, co k tomu dal premiér písemný příkaz. Pokud jde o katarské dolary, posteskl si: Máme tu zákon, který umožňuje z daní vybíraných pro Palestinskoarabskou autonomii strhnout částku, kterou Autonomie posílá vězněným teroristům a rodinám zlikvidovaných teroristů, a na druhou stranu umožníme poslat do rukou teroristů finanční hotovost.
Dodal: „Kdybych zůstal ve funkci, nemohl bych se obyvatelům jihu (rozuměj: žijícím v dosahu gazských raket) podívat do očí.“
Je možné tomuto postoji porozumět? Nemyslím souhlasit, ale porozumět.
Odchod Liebermana a jeho strany z vlády vyvolal koaliční krizi, jak už to v demokraciích s poměrným systémem bývá. Resortu se zatím ujal premiér Netanjahu, nicméně zájem už projevil Naftali Bennett, ministr školství a záležitostí diaspory, takto šéf strany Židovský domov. Objevila se i hrozba: když se ministrem obrany nestanu, odejdu se svými ministry z vlády. To už by se muselo vážně počítat s předčasnými volbami, protože v Knesetu (120 mandátů) by zbylá koalice (bez Liebermanovy a Bennettovy strany) ztratila nadpoloviční většinu.
Jak to celé dopadne, uvidíme v příštích dnech.
Pikantní je, že ačkoli všichni tři (Netanjahu, Lieberman i Bennett) se jeví vnějšímu světu jako jestřábi, při bližším pohledu zjistíme, že zatímco Lieberman nesouhlasí s postojem premiéra k Pásmu, zdá se mu ne dost tvrdý, něco podobného soudil o Liebermanovi Bennett. Touto optikou viděno jeví se Netanjahu téměř jako holubice. Takto přímočaře na složitou problematiku, jakou je izraelská politika vůči Pásmu, ovšem nahlížet nelze. Každý z nich má svůj díl pravdy, uplatnitelné řešení je obvykle jenom jedno. Právě v tom jsou rozmanitá úskalí řemesla jménem politika. Cíl je jasný, cesty k němu různé.
V žádném případě ale nemají pravdu Arabové v Pásmu, šlapající po Liebermanově portrétu, ani nepřátelé v Íránu. Liebermanova demise je součástí demokratických procesů ve fungující demokratické republice jménem Stát Izrael; nepřátelé mohou udělat pouze jedno – trapně se na těchto procesech nepřiživovat. Dělají ovšem pravý opak. Jako propagandistické pijavice.