Má smysl vymáhat náhradu škod za okupaci?
Otázka vyčíslení škod za okupaci a vymáhání náhrad zaznívá častěji než dříve. Adresátem bývá Spolková republika Německo jako právní nástupce třetí říše a Ruská federace jako právní nástupce Sovětského svazu. Iniciátory bývají státy chtějící posílit vlastní suverenitu. Jistě, vyčíslování požadavků ještě není vymáhání, ale je to signál, že stát chystá politickou zbraň. Před třemi lety to bylo Řecko a loni Polsko vůči Německu, v úterý Estonsko vůči Rusku. Komise estonského ministerstva spravedlnosti shrnula škody sovětské okupace (1940–1991) a došla k sumě 1,2 miliardy eur.
I když Německo i Rusko náhrady za okupaci platit odmítají, otázka už je tu. Což zajímá i nás, kteří si připomínáme 50. výročí aktů sovětskou okupaci legalizujících – dohody mezi vládami Československa a Sovětského svazu (16. říjen 1968) i jejího schválení Národním shromážděním (18. říjen).
Jistě, význam vyčíslování škod je jen symbolický, ale ne zbytečný. Pokrokový mainstream západní Evropy si zbožštil dvě okupace – okupaci Tibetu Čínou a Palestiny Izraelem (tu si zbožštil natolik, že okupovaným územím nazývá i Gazu, ačkoliv z Pásma Gazy se izraelská armáda stáhla v srpnu 2005). Už proto není od věci připomínat, že i ve střední a východní Evropě byly okupace s dodnes nedořešenými důsledky. Což je zejména případ Pobaltí, kde Moskva jakoukoliv odpovědnost odmítá, i když její okupace poslala desítky tisíc tamních lidí na smrt, další desetitisíce na Sibiř, zničila životní prostředí a prováděla tvrdé etnické inženýrství (během okupace klesl podíl etnických Estonců v zemi z 89 na 61 procent).
Teď přichází praktická otázka. Je samozřejmě užitečné mít po ruce vyčíslení škod. Ale přineslo by jejich vymáhání více plusů, nebo více minusů? Začne-li nějaký stát náhradu škod vymáhat, chtě nechtě se pasuje do role nevinné oběti vůči zločinnému viníkovi. Adresát pak udělá vše, aby ten černobílý obraz relativizoval. Ano, sovětská okupace Pobaltí napáchala škody. Ale nebylo snad horší, když se v odporu vůči ní Estonci, Lotyši či Litevci spojovali s nacisty? Když na jejich území a s jejich pomocí probíhal holokaust?
Našinec se nemůže zbavit podezření, že pak by nastalo něco jako kampaň MeToo v mezinárodní rovině. Že skoro žádné škody by uhrazeny nebyly, zato by se šířila vlna emocí, podezřívavosti a nepřátelství – tentokrát ne mezi pohlavími, ale mezi státy. Přineslo by to něco?
LN, 17.10.2018