DOÑANA: Putování po Andalusii 5

Národní park poblíž ústí řeky Guadalquivir

Moře, které žene na břeh písek, a sedimenty řeky Guadalquivir vytvořily na jihozápadním pobřeží Andalusie oblast písečných dun a mokřadů. Doñana, teritorium o rozloze o něco větší než Praha, byla vyhlášena národním parkem v roce 1969.

Lidí žije v tomto regionu málo, tradiční osídlení už skoro zaniklo. Jediná obec se jmenuje Matalascañas. Nevyhnula se španělské stavební bubliněpřed deseti lety, po které zbývá v zemi značné množství prázdných domů. Jsou k vidění i zde.

„Památník bubliny,“ komentoval tuto budovu náš průvodce. Není zde jediná.

(V zemi zůstává neobydleno 3,4 milionu domů, postavených na vrcholu spekulační bubliny. Nevyplatí se je ani zbořit. Místy jde o celá města duchů. Fotogalerie.)

Na dlouhé pláži, která navazuje na městečko a táhne se až k ústí řeky Guadalquivir, stojí posledních pár historických dřevěných domků, starších než stavební uzávěra, která přišla s vyhlášením národního parku. Jejich majitelé smějí i nadále sbírat při odlivu mořské plody tradičním způsobem.

Sběračský domek. Napravo není šibenice, ale studna.

Dříve zde stály i osady, ve kterých se pálilo dřevěné uhlí. Jedna z nich je ještě částečně zachována jako skanzen pro poučení návštěvníků. Místní se dávno přestěhovali do měst, jako je Huelva nebo Sevilla.

Bývalá vesnice uhlířů a rybářů

Dnes ale Doñana – až na jednu výjimku, kterou si zmíníme za chvíli – patří zvířatům, větru, písku, ptákům a stromům. Vzhledem k rozlehlosti parku je obtížné jej projít celý pěšky. Jednou do roka vyrážejí na dlouhou cestu napříč parkem nábožní poutníci, kteří ale uprostřed divočiny musejí přenocovat. Jinak se zde – mimo několik zpevněných stezek – pohybují jen nepříliš početná auta s turisty, kteří vyrazili na „safari“. Průvodci jsou většinou studenti nebo absolventi přírodovědných oborů. Lov je zakázán.

Na rozdíl od střední Evropy, kde se zvěř pod tlakem lidské denní aktivity přeučila na noční způsob života, zde příroda funguje podle svého běžného denního rytmu. Zvířata se moc nebojí lidí, nemají důvod. Žijí tu i rysi, ale uvidí je málokdo; bývají aktivní spíš za svítání a za soumraku, než v návštěvních hodinách.

Jeleni v NP Doñana

Prase divoké, zcela nebojácné

Charakter krajiny se mění podle toho, zda právě pršelo, nebo ne. Během pár dní po bouři se krajina zazelená a její níže ležící části se změní v bažinu. Bez vody vysychá a stává se polopouští, ne-li úplnou pouští.

Přesypávající se duny

Na opačném konci parku je pak skryta ta dříve zmiňovaná poslední výspa lidského osídlení – palác Los Marismillas, kam už pár desítek let jezdí důležité státní návštěvy a premiéři Španělska (socialističtí i konzervativní) zde tráví svoji dovolenou. Kdyby zde nějaký potentát byl, museli bychom jet oklikou. Takto jsme si mohli aspoň vyfotit jeho zdi.

Palác Los Marismillas

Největším problémem parku Doñana prý zůstává nedostatek vody. Turistů v Matalascañas bývá v létě hodně a chtějí samozřejmě pít a sprchovat se. Kromě toho se v okolí nacházejí rozsáhlé plochy, kde se pěstují jahody (cca 95 % španělské sklizně pochází z tohoto regionu), a ty spotřebovávají vody hodně. Část vody je přitom čerpána z fosilních podzemních jezer, jejichž hladina klesá a jednoho dne mohou vyschnout docela.

UNESCO z tohoto a dalších důvodů hrozí Španělsku zařazením Doñany na seznam „světových památek v ohrožení“.

Krátký záběr na krajinu národního parku z dronu:

*****************************

Hudební epilog
Stará písnička sefardských židů, nazpívaná českou skupinou Psalteria.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

  P.S. Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu:-)