V poledne zavolali ze školy, že se vnučce udělalo špatně, aby pro ni někdo zajel. Jelikož jsem měl zrovna spoustu práce, byl špinavý a do Kempsey, kde je katolická škola naší vnučky, se mi nechtělo, jela ji vyzvednout moje žena. Nakonec se ukázalo, že nemocné byly dvě studentky a žena je k nám přivezla obě. Já jsem mezitím dodělal práci na zahradě a stačil se vykoupat.
Zmizel jsem, ještě než žena přivezla odpoledne (do Kempsey to je od nás dobrou hodinu autem) obě nemocné studentky k nám domů, a tak jsem vyvázl z toho, abych nějak pomáhal. Obě totiž zvracely a žena měla spoustu práce jim vyměňovat kbelíky a vůbec je ošetřovat. Naštěstí si jako bývalá zdravotní sestra věděla rady. Já šel za Rossem, který byl také nemocen, ale mnohem vážněji než obě studentky.
Tu zprávu, že je v nemocnici u nás v Macksville, mi zatelefonoval Russell ze Stuarts Point. On tam dělá presidenta ředitelské rady místního klubu jejímž jsem i já býval členem, než jsme se odstěhovali do Macksville. Russell měl samozřejmě na mysli, že když to mám do nemocnice tak blízko, mohl bych Rosse oblažit návštěvou. Ross totiž nikoho nemá a žije sám. On dělával v Grassy Head pro Department of Environment takového... snad lesníka? Jenže Grassy Head je výběžek do moře a Ross byl odborníkem na australské keře a stromy, tak nevím, jestli je to české pojmenování lesníkem správné. Byl však znalcem na svém místě. On jediný věděl, kdy kvetou ty které stromy, keře i rostliny, kdy shazují semínka a kdy ty semínka žerou ptáci, takže jim předcházel a semena sbíral včas. Vše to dělal v takové kůlně u moře a byl to on, kdo vlastně osázel celou tu písčitou planinu deset kilometrů dlouhou a dnes tam je mořský porost a různé keře i trávy, které drží duny pohromadě, takže je vítr už nepřesouvá, jak se mu zachce.
Mnozí ve Stuarts Point mu to měli za zlé, protože najednou neviděli na moře skrz Rossovy stromy, ale já jsem to tam měl rád. Dřeva tam bylo za ta léta dost, a tak jsme tam s manželkou někdy zůstali do večera, udělali si ohýnek a sledovali za šumění příboje hvězdy. Ross měl nad sebou čtyři šéfy, každý seděl v jiném okresním městě jako environmental officer, Ross titul neměl. No a ti officers, de facto byrokrati, si posílali emaily a dělali environmental studies (prakticky jen papírování) a když potřebovali nějaká ta semínka nebo sazeničky, tak zavolali Rossovi. Nejen oni, ale i já a kamarádi z klubu, když zkrátka někdo něco potřeboval, zavolal Rossovi a druhý den to měl. Já například od něj dostal krásné malé bottle brushes, které nádherně rudě (ale dal mi i bílé) kvetou a na něž se slétají různí ti honey eaters a lorikeeti a scaled breasted papoušci a chlastaj jejich nektar.. no nádhera!
Osázel jsem s tím celou naší subdivizi, takže všech šestnáct pozemků v určitý čas v roce jenom září. Dnes dosahují ty malé sazeničky výšky stromů. Pak, když vláda začala šetřit, vyhodili Rosse... Ti čtyři oficíři, co já vím, jsou pořád na computerech, posílají si emaily, ale když potřebují semínka, horko těžko je shánějí v soukromém sektoru.
S Rossem to pak šlo s kopce, ale to už jsem ve Stuarts Point nebydlel, i když tam furt jezdím a vždy, když jsem se stavil v klubu, Ross tam byl a pil černé pivo. To jsem měl rád i já a byl to Ross, kdo mne naučil jej pít. Předtím jsem pil pivo světlé.
Šel jsem za ním celkem rád a nesl mu jahody a to černé pivo, které tak miloval. Když jsem ho v nemocnici našel, ležel v posteli číslo dvacet šest. To se mi bude dobře pamatovat, říkal jsem si, však už dávní Řekové to číslo považovali za šťastné, protože se nachází mezi čísly 25 a 27, která jsou obě významná matematicky. Ostatně dvacátého šestého se narodila i má žena…
Když jsem Rosse uviděl, zděsil jsem se. Byl kost a kůže. Jahody si vzal, ale pivo nechtěl. Hned jsem věděl, že to musí být zlé... Prý, přines mi příště banány, jestli nějaké příště bude...
Prosímtě, neblbni, musíš být pozitivní… snažil jsem se, ale Ross jen mávl rukou a ukázal palcem k zemi jako římský císař. .. I´m on the way, Standou… (jsem na cestě). Vyhrkly mi slzy a chtěl jsem mu říci, že jsem jej měl vždycky rád a vážil si jeho poctivého australského přístupu k životu, ale neřekl jsem nic. Hrdlo se mi stáhlo a nemohl jsem ze sebe dostat slovo. Snažil jsem se to zamaskovat a naštěstí jsem u sebe měl jeden banán, a tak jsem mu jej dal. Byl rád, ale nejedl a banán položil na noční stolek. Chvíli jsme vzpomínali na to, co nás spojovalo, a nakonec mi řekl, že měl krásný život. Smrti se nebál. Poctiví lidé se jí bát nemusí, řekl doslova…
Pak jsem tam byl ještě jednou a znovu jsme vzpomínali na společná léta ve Stuarts Point. Zdál se mi trochu veselejší, doufal jsem, že mu jeho optimismus pomůže.
To ráno v pátek, kdy jsem tam šel potřetí s banány v pytli, jsem našel v Rossově posteli jiného pacienta. Chtěl jsem vědět, kam ho přemístili, ale sestřička mi to nechtěla říci. Že prý musím nejprve mluvit s rodinou. On měl takovou rodinu aboridžinskou, říkali mu strýčku… mně strýčku neřekli nikdy, i když k nám chodila na snídani jejich děcka, obzvlášť ta, co byla ve stejném věku s naší vnučkou, ale pokrevně k nim Ross nepatřil. Byl zkrátka bílej jak ta lilie nebo i já... ale, abyste věděli, vydobít si pozici strýčka u Abos není jen tak.
V pondělí jsem jel do Stuarts Point Rossovi na pohřeb. Byli tam všichni, co ve S.P. něco znamenali, včetně domorodců. Hřbitov byl plný. Měl krásný pohřeb a hudbu mu hráli od známého australského muzikanta Slima Dustyho. To je ten, co proslavil ve světě Pub with no beer...(Hospoda bez piva), tohle tady je také jeho kraj, však tu ta hospoda bez piva je, kousek od nás.
Ross měl tu muziku rád. Jestli v nebi poslouchal, nevím, ale na pohřeb si vybral krásný zimní den. Bylo 26 °C, modrá obloha v rámci zelených stromů, které možná i on pomáhal sázet. Stuarts Point má pěkný hřbitůvek, asi se tam jednou s Rossem sejdu. To už nebudu pít pivo ani já, ale stejně si toho, že jsme zase spolu, budeme oba vážit.