Právě jsme se vrátili z dovolené, z plavby po Baltu zprostředkované nám jednou cestovkou. Nástupní místo byl Stockholm, Švédsko. Cestovka nám dopravu z letiště do přístavu nenabídla a doporučila nám taxi. Ve Stockholmu, před odchodem z letištního terminálu, jsme se tedy vydali k informační přepážce, abychom se zeptali, jaká je běžná cena taxi z letiště do přístavu. Bylo nám řečeno, že se pohybuje v rozmezí 50 až 55 eur (1250 – 1370 Kč).
Vybaveni touto informací jsme se tedy odebrali se svými zavazadly ke stanovišti taxi služby, kde byly dlouhé dvě řady černých taxíků. Taxikáři stáli vedle svých vozů a všichni na nás srdečně mávali a usmívali se. Hned na první pohled nám bylo jasné, že bílí muži byli z tohoto cechu nějakým způsobem vyloučeni. Zamířili jsme tedy poslušně hned k prvnímu taxíku, manžel si domluvil s taxíkářem cenu 55 eur a nasedli jsme. Taxíkář arabského původu, Mohamed K., celé jeho jméno i s fotkou bylo na kartičce taxikářského cechu na přední palubě. Obstojnou angličtinou nám sdělil, že má devět dětí a na displeji svého velkého mobilu připevněného rovněž na palubní desce hned navolil místo kalkulačky fotku některého z nejmladších svých klučinů. Konverzaci ale bylo těžké udržet, protože jeho angličtina nebyla na dlouhé vypravování navzdory tomu, že prý žije ve Švédsku už několik let.
V přístavu nás ale čekalo nepříjemné překvapení, kdy najednou vypálil cenu 87 eur (2170 Kč). My Češi nejsme zvyklí na smlouvání o ceně, ale zde nešlo ani o žádné smlouvání, spíše trvání na jeho ceně a přesvědčování, že je to ta jediná správná. Manžel oponoval, že byla dohodnutá cena 55 eur, ale Mohamed hbitě překlikl z obrázku svého syna zpět na kalkulačku a začal kouzlit s čísly a počítat. Měl to dobře zmáknuté, podobná situace se odehrávala určitě při každém loučení se zákazníkem, a tak byla nyní jeho dobře nacvičená řeč rychlá a velmi přesvědčivá. Cena povinně uvedená na okně taxíku (645 SEK) byla podle něho jen do centra, ne do přístavu, pak s námi musel objet navíc molo (cca 500 metrů), aby se strefil k správné lodi, a navíc jsme neměli švédské koruny, ale eura. Nenapadlo nás, že budeme vystaveni takové situaci, a tak jsme si ani nezjistili kurz švédské koruny vůči euru. Ještě chvíli jsme setrvávali v oponování, že přeci ta dohodnutá cena, pak jsme ale rezignovali, protože proud jeho slov neustával a my jsme se obávali, že dříve naše loď odpluje, než bychom ho přiměli dodržet domluvenou cenu. Odcházeli jsme tedy znechuceni. Byla to první podobná obchodní transakce s novým Evropanem a tu bitvu jsme prohráli. Nechtěli jsme se s ním štěkat a tahat o svoje kufry. Je to jiné než na arabské tržnici, kde můžete odejít a zboží prostě nekoupit, když se vám nabízená cena zdá vysoká. Zde k platbě musí dojít, a vy nevíte, kde najít zastání. Pokud byste zaplatili pouze svoji cenu a odešli, může na vás zavolat policii, že jste mu nezaplatili. Je to tvrzení proti tvrzení bez účtenky.
Na palubě lodi jsme se seznámili s dvěma manželskými páry z Dánska. Velmi milí, veselí a zábavní lidé. Řeč s nimi vždy plynula velice lehce a my jsme si s manželem jejich přítomnost velmi užívali. V předvečer vylodění a cesty zpět domů přišlo právě na čas letu a cestu zpět na letiště. My jsme vyjádřili obavu z cesty taxíkem a oni nám poradili, že musíme jet žlutým taxíkem. Žluté taxíky jsou prý levnější a mají fixní cenu 500 SEK čili 50 eur. O lidech, kteří ovládli ve Stockholmu taxislužbu, mluvili jako o „těch druhých“. Byli jsme vděčni za informaci o žlutých taxi, že se nebudeme muset handrkovat o cenu s tak jako tak tristním výsledkem.
Když jsme se zavazadly vyšli z přístavního terminálu směrem k taxislužbě, viděli jsme, že zde stojí tři řady aut, dvě řady černých taxi po stranách a jedna sevřená řada žlutých taxi uprostřed. Taxikáři černých vozů nás začali lákat do svých vozů, manžel ale trval na žlutém taxíku. Člověk si nemůže vybrat, musí si vzít to první žluté taxi na řadě. Řidičem tohoto taxi byl pro změnu muž afrického původu, Mohamed Hassan F. Situace se zopakovala, na barvě taxi nezáleželo. Opět taxikář odkývl manželovi cenu 50 eur (na autě měl nalepenou tu cenu v korunách, 495 SEK). Po rozjetí taxíku začal mudrovat, že kurz švédské koruny vůči euru je jedna ku sedmi, a že tedy cena bude nejméně 70 eur. Nyní jsem se do handrkování zapojila i já, i když „ti druzí“ se neobracejí s otázkami platby na ženy, pouze na muže. Řekla jsem, že kurz takový rozhodně není a cena v žádném případě není 70 eur. Odtušil, že téměř 70 eur. Pak zavládlo v autě ticho. Z naší konverzace v češtině pak mohl vytušit, že spokojeností nehýříme. Na letišti vypálil cenu 65 eur. Nepomohlo, když mu můj muž ukazoval na mobilu kurz národní banky a vysvětloval, že vzhledem ke kurzu 10,45 SEK vůči euru je ekvivalent 50 eur vůči 495 SEK více než dobrý. Nepomohla ani nabídka 55 eur, „ten druhý“ stále trval na své ceně a šavloval přitom kalkulačkou. Před očima se mi vztekem udělaly červené kruhy a vložila jsem se do boje. Cestou k terminálu jsem viděla ceduli policie. Vyzvala jsem tedy „toho druhého“, aby zavolal policii a ta aby nám řekla ten správný kurz a tedy i cenu, kterou máme zaplatit. Opřela jsem se o auto a dala najevo, že si na ten příjezd policie klidně počkám, že mám dost času. To zabralo, cenu hned snížil alespoň na 60 eur a došlo k dohodě.
Protože EU plánuje dovézt do Evropy 56 milionů „těch druhých“ a naše elity tento záměr vítají, tak radím našim taxikářům rekvalifikační kurzy. Obyčejným občanům se budou hodit kurzy angličtiny a pak nějaké kurzy smlouvání o cenu. Ty nám Čechům chybí, dosud jsme zde měli stanovené ceny, které obě strany dodržovaly. Časy se však mění.