EVROPA: Houser bruselský

Lehce nevážně, lehce vážněji k tématu dne.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prý má housera. Tak zní vysvětlení pro zvláštní motanici, kterou předvedl na posledním summitu EU. Vyhledáte-li si na YouTube „Juncker drunken“, vypadne na vás toto video od Associated Press jako první, leč nikoliv jediné. Doufám, že jsem to přeložil dobře.

*****************************

Nuže, podělím se o drb, který jsem se dozvěděl od známého, jenž pro českou delegaci v Bruselu dělal nějakou odbornou práci. Raději moc nespecifikuji „kdy“ a „jakou“, aby neměl problémy, ale byl pár týdnů v běžném styku se samotnými komisaři.

Zdůrazňuji, že k tomu nemám žádných důkazů, pouze mohu říci, že informace jsou konzistentní s některými videozáběry z páně Junckerovy kariéry.

Podle mého známého trpí Juncker takovým houserem, že po ránu bývá někdy zcela k nepoužití. Podlité oči, třesoucí se ruce, neschopnost se soustředit na text před sebou. V takový moment je prý odložen do jiné místnosti, aby se trochu vyspal, a zbytek komise se zabývá něčím méně důležitým. O dvě hodiny později se probudí ve funkčním stavu a je z něj vcelku běžný politik. Proti návratu housera se však průběžně pojišťuje zvláštním zdravotním mazáním, které má odloženo pod stolem v lahvi o objemu půl litru či více, a užívá je vnitřně. Někdy je nutno léčivo doplnit.

Houser je zkrátka prevít.

Ale upřímně – tohle by takový problém nebyl, například americký generál a pozdější prezident Ulysses Grant byl solidním alkoholikem a zároveň dobrým vojenským velitelem; Winston Churchill se svojí spotřebou přímo pyšnil, i když je otázka, zda to nebyla tak trochu póza před světem (je možné, že svoje drinky nedopíjel nebo hodně ředil).

Na Junckerovi mi opilost vadí podstatně míň, než jeho politické postupy při řízení EK. (Viz tahle sbírka citátů.) Alkohol může určitě dost negativně ovlivnit motorické či kognitivní schopnosti, ale řekl bych, že charakter člověka zůstává v hrubém formátu zachován.

*****************************

Dovolím si ještě trochu zavzpomínat, mimo souvislost s politikou.

Mám dobrého kamaráda, který je také dobrý umělec. Za sto let budeme nejspíš všichni zapomenuti, on ne. Jeho grafiky se budou prodávat draho, předraho.

Jako mnoho umělců z povolání, i tenhle mladý muž měl dost často housera jak z praku. Flašku tuzemáku zlikvidoval během dopoledne jako nic, aniž by to na něm bylo vůbec nějak znát. Časem to dopracoval až na slavný pavilon 35 bohnické léčebny, ještě v době, kdy tam byl primářem MUDr. Karel Nešpor. Byl jsem za ním párkrát na návštěvě, donést nějaké čokolády apod. Byly to poučné zážitky.

Pacienti z pětatřicítky představovali průřez celou společností. Doslova od žebráků po generály. Každý měl nějaký důvod, proč s tím začal: málo práce, mnoho práce atd. Ten důvod ale asi nebyl zas tak podstatný. Velká vědecká záhada je, proč dva různí lidi s podobnou spotřebou se časem „rozejdou“ a jeden dokáže pít umírněně celý život, kdežto druhý jede po skluzavce dolů až do úplné jámy. Zdá se, že alkoholismus se nějakým způsobem dědí, aspoň po mužské linii, neboť mu v mnohonásobně zvýšené míře propadají i synové alkoholiků, kteří od raného dětství vyrostli v náhradní, nealkoholické rodině (slavná dánská studie). Nikdo ale zatím nebyl schopen identifikovat konkrétní geny, které by mohly hrát roli.

Fyzická devastace chovanců byla značná. Třicátníci vypadali na padesát, čtyřicátníci na pětašedesát. Šedesátiletých bylo málo, protože byli vesměs už mrtví. Starší ročníky se vyznačovaly šouravou, nejistou chůzí i po několika týdnech abstinence; škody na nervovém systému byly již nejspíš příliš rozsáhlé.

Trvale uzdravených pacientů, kteří skutečně vyšli z léčebny a nevrátili se už nikdy k pití, bylo málo. Tak „jeden z cimry“, čili kolem 15-20 %. Leckterá rakovina má lepší prognózu. Byli tam i veteráni, kteří absolvovali svůj desátý či patnáctý pobyt. (Český rekordman se prý léčil celkem 66krát.)

Kromě alkoholiků zde byli i gambleři, které navíc venku čekaly nesplacené dluhy. Pokud jste, dejme tomu, kuchař a na automatech jste prohrál pět milionů (jeden z tamních případů), těžko to kdy splatíte. Vlastně ani nedokážu posoudit, zda je horší mít játra v tahu, nebo takové dluhové břemeno na krku.

„A to máš jeden pavilon. Kdyby tu byl opravdu každý, kdo sem patří,“ pravil onen kamarád, který od té doby úspěšně abstinuje již několik let, „třeba jenom z Prahy, celá léčebna by na to kapacitně nestačila.“

Bohužel má asi pravdu.

*****************************

Hudební epilog
„What shall we do…“? – Reálně vzato asi nic, mandát mu končí za rok a údajně už nechce znovu kandidovat.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora