Neviditelný Pes

EVROPA: Nová subsidiarita

13.6.2018

Hlavně efektivně. Europoslanec Svoboda hrozí novou totalitou

Nedávno jsem četl román „Soumrak dne“ od japonsko-britského nobelisty Kazuo Ishigura. V něm hlavní postava v padesátých letech v podstatě celou dobu vzpomíná na svého předválečného zaměstnavatele, britského lorda Darlingtona. A ten svému majordomovi jednou na počátku třicátých let vyprávěl: „Lidé trpí. Obyčejní, slušní, pracující lidé hrozně trpí. V Německu i v Itálii si dali do pořádku parlament proto, že jednali. Ani ti mizerní bolševici svým způsobem nezůstali pozadu, jak se zdá... Ale co my tady, Stevensi? Jen se dohadujeme, diskutujeme a věci odkládáme... Jen se podívejte na Německo a Itálii. Vidíte, co dokáže pevné vedení, když má volné ruce. Když máte dům v plamenech, nebudete do salonu svolávat služebnictvo a hodinu debatovat o různých možnostech útěku, že? Dřív to možná bylo dobré, ale dnes je svět složitější.“

A před pár dny jsem také četl článek českého europoslance za KDU- ČSL Pavla Svobody. Ten svůj text zaměřil jako polemiku s kolegou europoslancem z ODS Janem Zahradilem. Jenže v posledním odstavci, představujícím jakési vlastní vyznání, kam má směřovat budoucnost Evropy, Svoboda mezi fráze o našem eminentním zájmu na maximálním propojení Evropy a onálepkování národní suverenity coby „vedoucí k izolacionismu a náckovství“ schoval velmi zásadní slova:

„Budoucnost je v novém přemýšlení o subsidiaritě (účinné rozdělení pravomocí) reflektující realitu globalizace, v přemýšlení, které efektivněji rozdělí ochranu zájmů mezi obce, regiony, stát a kontinent,“ píše europoslanec.

Nerozumíte tomu bruselskému eurožargonu? No, možná to byl záměr. Já o té subsidiaritě v EU slyšel na střední i na vysoké mnohokrát. Obvykle nám přednášející společně se subsidiaritou vykládali také o proporcionalitě. Tyto dvě zásady společně vymezovaly, jakým způsobem se mají dělit pravomoci mezi místní samosprávu, státy a Evropskou unii.

Subsidiarita byla odvozena od latinského subsidiaris, což doslova znamená „pomocný“, od subsidium, což je v překladu „pomoc“ či „podpora“. Unijní orgány tedy podle této zásady nastupovat pouze v nejkrajnějších případech.

Na základě subsidiarity vznikl princip, že jakákoliv pravomoc má být vykonávána na nejnižší úrovni, kde je to jenom možné. Unii tak měla pravomoc připadnout pouze v případě, že to nebyly schopny zvládat členské státy.

Zásada proporcionality subsidiaritu doplňovala s tím, že zásah evropských společenství má být „přiměřený“, což znamená co nejmírnější.

Tyto zásady byly v roce 1992 dokonce vepsány do Maastrichtské smlouvy, konkrétně do čl. 5: Subsidiarita byla definována slovy: „Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou a cílů v ní stanovených. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinků navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím“.

Proporcionalita pak slovy: „Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažní cílů této smlouvy“.

Účelem zásad subsidiarity a proporcionality bylo zajištění toho, aby jakákoliv pravomoc byla vykonávána „co nejblíže k lidem“ a občané měli maximální kontrolu nad výkonem veřejné moci. Tyto zásady měly chránit demokracii a svobody a práva obyvatel EU.

Zatímco v Maastrichtské smlouvě byly subsidiarita i proporiconalita definovny takto jasně a kategoricky, postupem času a evropské integrace byl demokratický účel těchto zásad čím dál více rozmělňován. Amsterdamská smlouva z roku 1997 už volí mnohem pružnější formulace, připouští výjimky „z důvodu rozsahu či účinku“, ale stále tvrdí, že vše musí být konáno s cílem přenesení pravomocí na úroveň co nejbližší občanům.

Lisabonská smlouva pak v rozmělňování zásady subsidiarity dále pokračuje, zejména novými pravdily pro přijímání legislativy v EU. Zavádí princip „flexibility“, umožňující přesouvání kompetencí nahoru či dolů. Teoreticky, v praxi i bruselský informační portál Euroscop natvrdo přiznává, že „oslabování EU ve prospěch členských států lze čekat méně než proces opačný“. Pořád ale teoreticky platí, že základním principem je přibližovat moc co nejvíce občanům. A pokud se sejde dostatečně silná politická vůle, je šance i na uplatnění zásady flexibility směrem k oslabení „Bruselu“.

Efektivněji rozdělit ochranu zájmů...

Jenže teď najednou europoslanec Svoboda jen tak mimochodem, bez jakéhokoliv vysvětlení, píše, že zásada subsidiarity by do budoucna neměla spočívat v ochraně demokratických hodnot, ale v „účinném rozdělení pravomocí“. Ano, budoucnost evropské integrace dle vlivného českého europoslance není v tom, aby občané měli moc co nejblíže a mohli si ji kontrolovat, ale aby výkon moci byl co nejefektivnější.

A aby to bylo ještě jasnější, dodává v další větě, že musíme nastolit „přemýšlení, které efektivněji rozdělí ochranu zájmů mezi obce, regiony, stát a kontinent“. Způsob, jak vysvětlit, že je „z důvodu rozsahu a účinku“ efektivnější přesunout pravomoc do Bruselu, se přitom dá najít vždycky. Příkladů, kdy se v reakci na jakoukoliv událost od sucha po terorismus ozve hlasitou ozvěnou „potřebujeme více Evropy“, je z nedávné minulosti více než dost.

Mohlo by se zdát, že předefinování subsidiarity, o kterém Pavel Svoboda hovoří, je jenom stvrzením toho, co v posledních jednadvaceti letech reálně proběhlo.

Jenže až doposud vždy platilo, že ať je praktické naplnění těchto zásad jakékoliv, EU se alespoň formálně hlásí k demokracii a k tomu, aby vliv lidí na politiku byl hlavním kritériem veškerého konání.

Touto naprostou změnou optiky by se otevřela stavidla dalšímu množství změn, jak Pavel Svoboda véceméně natvrdo přiznává.

Cílem této zásadní změny totiž podle něj je, aby EU pro občany co nejlépe zajistila „mír, bezpečnost, prosperitu, podmínky pro rodinný život či určitou úroveň sociální ochrany“.

„Když máte dům v plamenech, nebudete do salonu svolávat služebnictvo a hodinu debatovat o různých možnostech útěku, že?“

Slovo „svoboda“, která přitom byla dlouhá desetiletí základním motivem evropské integrace (ve známých čtyřech podobách volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a lidí) ve výčtu priorit hledáte marně.

A důvod, proč bychom tuto nebezpečnou historickou misi měli podstupovat? Podle europoslance Svobody ten, že toto všechno přece chtějí všichni obyvatelé EU, z čehož vyplývá, že toho nejlépe dosáhneme společně. V podstatě nemohl napsat jasněji, že z výjimky z důvodu rozsahu a účinku se stane pravidlo a „efektivita“ bude znamenat unifikaci a další přesouvání kompetencí do Bruselu.

Protože v jednotě je přece síla.

Tak si připomeňme, že v padesátých letech se toto heslo používalo ke združstevňování (o kterém dnes i strana pana Svobody hovoří jako o zločinu na venkovu), zcelování polí devastujícímu venkovskou krajinu nebo k likvidaci drobných živnostníků prováděné pod heslem centralizace služeb.

Pokud připustíme zásadní změnu paradigmatu z demokracie na „efektivitu“, budeme definitivně odsouzeni si znovu prožít, co „dokáže pevné vedení, když má volné ruce“.

Předehra ve sféře slov...

Můžete mít pocit, že zbytečně plaším, když z jedné mimochodné poznámky konstruuji revoluci. Jenže za prvé Svoboda není žádný bezvýznamný exot, ale předseda právního výboru europarlamentu - po Pavlu Teličkovi nejvýše postavený český europoslanec. A za druhé se nevyhnutelně vkrádá do mysli, že tohle už jsme v minulosti zažili.

„Všechny důležité děje reálného světa – krásné i obludné – mají totiž vždycky svou předehru ve sféře slov,“ byla tato historická zkušenost našeho národa shrnuta v jednom eseji.

Jeho autor na mnoha příkladech dokazoval, že pokud při užívání slov nejsme obezřetní, mohou nás zrazovat. „Totéž slovo může jednou zářit velkou nadějí, podruhé vysílat jen paprsky smrti. Totéž slo­vo může být jednou pravdivé a jednou lživé, jednou oslňující a jednou šálivé, jednou může otevírat nád­herné perspektivy a jednou může jen pokládat na zem kolejnice vedoucí do celých souostroví koncentračních táborů,“ psal.

„Je to přesně onen ďábelský způsob, jímž nás dokážou slova zrazovat, nejsme-li při jejich uží­vání trvale obezřetní. A často – bohužel – i docela malá a jen chvilková ztráta obezřetnosti může mít tragické a neodčinitelné následky. Následky daleko­sáhle překračující nehmotný svět pouhých slov a da­lekosáhle vstupující do světa až po čertech hmot­ného,“ shrnul autor své úvahy o čase velmi pozdního komunismu.

Ano, uhodli jste - Václav Havel, text Slovo o slovu ze září 1989.

Totalitářští kejklíři často pokoutně posouvají významy slov a obyčejní lidé na to pak zírají jako nechápající zvířatka z Orwellovy farmy na výnos o rovnosti. Obzvlášť pokud jsou to slova natolik vágní, že si za ně můžete dosadit cokoliv (Orwell to ukazoval na slově „rovnost“, Havel na slově „mír“), nebo naopak tak terminologicky specifická, že jim skoro nikdo nerozumí. Na to asi spoléhal europoslanec Svoboda.

Při své práci pracuji se slovy. A skutečně mám pocit, že se s námi dnes hraje právě taková šálivá hra, kdy slova mění svůj význam a jsou ďábelsky překrucována. Za všechny bych zmínil třeba peripetie, kterými si v poslední době prošla slova „liberalismus“ a „demokracie“. Prošla si jimi spolu, protože kohosi napadlo, že by je mohl spojit do termínu „liberální demokracie“.

Tento původně zcela specifický intelektuální koncept, proslavený harvardským politologem Fareedem Zakariou, se postupem času stal zaklínadlem značné části politické scény, v České republice si z něj jedna strana udělala ústřední volební heslo (Z obrany liberální demokracie neuhneme), naprostým vrcholem pak bylo, když se liberální demokracií začal zaštiťovat předseda domněle nejkonzervativnějí strany, mající v názvu slovo „křesťanská“. Na některé výklady tohoto pojmu by pan Zakaria dozajista koukal vyjeveně jako Marx na chozrasčot.

A stejně tak by staří právníci, včetně těch, co psali evropské integrační smlouvy, koukali na vizi europoslance Svobody o efektivní subsidiaritě.

Nyní jsme ve fázi, kdy politici zkusmo testují, zda si lidé té zásadní koncepční změny všimnou. Mohou argumentovat, že je to čistě bezvýznamná akademická disputace o smyslu slov. Jenže pak se probudíme - a už nebude co řešit.

Do karet jejich snahám hraje, že historie zažila množství případů, kdy lidé snad i s dobrými úmysly nadšeně vyměnili svobodu za efektivitu řízení. A politiků, kteří propadli chiméře, že se o ty lidi dokáží postarat a zajistit jim, co si myslí, že potřebují.

Jestliže Pavel Svoboda přejmenuje výkon veřejné moci na „ochranu zájmů“ a rovnou chráněným osobám (dříve „občanům“) sepíše, jaké ty jejich zájmy mají být, získávám nevyhnutelně pocit, že se přiřazuje k těm, kteří oslněni velkolepostí své ambice na názory konkrétních lidí kašlou a suverénně je oblbují nesrozumitelnými slovy se stále se proměňujícími významy.

Jako by tím naplňoval jednu definici na české wikipedii. „Politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života,“ zní ta definice. Neuznávání mezí se schovává za „efektivitu“ a „zajištění podmínek pro rodinný život a určitá úroveň sociální ochrany“ jsou typickým příkladem regulace soukromého života. A víte, jak se nazývá pojem, který je takto definován? Totalitarismus.

Samozřejmě vize Pavla Svobody tuto definici nenaplňují doslova. Jenže jestli něco spojovalo nejstrašnějí evropské totality dvacátého století, byly to právě ty volné ruce (efektivita) pro pevné vedení (zajištění potřeb). Ne nadarmo pan Ishiguro spojil komunismus, nacismus a fašismus do jednoho odstavce.

Ještě vám dlužím, jak příběh jeho lorda Darlingtona pokračuje. Pár dní poté, co se vyzná ze svého obdivu k německé, italské a sovětské efektivitě, přivítá na svém panství Joachima von Ribbentropa. A nechá propustit dvě pokojské jen kvůli tomu, že jsou židovky.

Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, v textu vyjadřuje své osobní názory

Odkazy:
Článek Pavla Svobody
Zásada subsidiarity
Změny po Lisabonské smlouvě
Wikipedie - heslo totalitarismus



zpět na článek