Jako by věčnost překryla ten prostor času mezi zářím roku 2015 a dneškem, tak nepochopitelně, až i šíleně může současnému člověku připadat tehdejší dění. Vzpomínám si na proudy uprchlíků, jež povzbuzeny vlídným gestem paní kancléřky Angely Merkel táhly Německem, zanechávajíce za sebou roztahané tratoliště darovaného šatstva a hraček. Už to mohlo být upozorněním jak slitovným dárcům, tak i mnohému mistru politiky a cechu novinářského: nebozí uprchlíci nestojí o jupky, svetříky a plyšové medvídky, oni chtějí prachy. Doslechli se ve svých podvyživených domovinách, že Němci a jiní takoví rozdávají peníze jen tak, za nic, asi že jich mají moc a nevědí co s nimi, a přišli si je vyzvednout. Upozornění však zaniklo v rozjásanosti šířené sdělovacími prostředky a kruhy politickými. Lid obecný už tak rozjásaný nebyl, spíš naopak, avšak obecný lid je až poslední, na jehož názor se političtí kormidelníci ptají, demokracie nedemokracie. S výjimkou voleb, ovšemže, kdy se partajní vůdcové mohou přetrhnout, aby si naklonili chudáčka občánka, ale je po volbách, a všechno zase vplyne do starých kolejí.
Tak tomu bylo, pomalu ale přestává být. Chudáček občánek není takový pitoma, za jakého je pokládán šamany politicko-mediální kasty; má svůj rozum, pár očí a co jimi vidí, nikterak neodpovídá optimistickému obrázku, jak mu jej malovali ti, jimž přání už odjakživa je otcem myšlenky. Pozdě, ale přece přicházejí někdejší jásatelé k náhledu, že věc není tak jednoduchá, jak si představovali: my poskytneme těm ubohým lidem odněkud z Blízkého východu nebo severní Afriky byty a všechno ostatní, co potřebují, oni nám za to budou vděčni a ochotně se zapojí co pevný dílek do naší, evropské společnosti. Chacha, dere se nakyslý smích z hrdla mého, a nejspíš nejenže mého. Avšak abychom přešli od úvah k číselně doložitelným faktům.
Proběhla nedávno v německé televizi debata na téma „Uprchlíci a kriminalita“. Zaznívaly v ní argumenty takové i onaké, mě osobně by zajímalo: Existuje souvislost mezi těmito dvěma jevy? Pakli ne, jak mohl takový dosti rozšířený dojem vzniknout? Pakli ano, jak s tou skutečností naložit? Nechme si odpovědi napotom a uveďme konkrétní příklad. Stalo se v obci Kandel v zemi falcké, že jistý Afghánec Abd ul-Mobin D. (příjmení ohleduplně neuvedeno) zabil nožem svou nezletilou přítelkyni. Nechtěla s ním už dál chodit, takže co: jako už vůbec mívají muslimští mladíci nože po čertech nízko zavěšené, jeden takový vytáhl a zpronevěřilou galánku zapíchl. Bylo pak kolem toho mordu všelijakých dohadů, to se ví, kus lejstra, jímž by prokázal svou identitu, neměl, otázán na věk udal patnáct let (na fotografii vypadá dobře na třicet), do Německa přitáhl před dvěma lety jakožto tzv. nedoprovázené dítě, a takových fíglů více. Generelně lze míti za to, že kdekoli dojde k vraždě nožem, vězí za tím nějaký muslim; vyznavači jiných věrouk tak hákliví na svou mužnou čest nebývají. Avšak zpátky k původní otázce: jak souvisí fenomén uprchlictví s kriminalitou?
President německého Úřadu pro kriminalitu (BKA) pan Holger Münch nechodil kolem této horké kaše, jak jest zvykem, nýbrž uvedl: V roce 2017 se snížil počet uprchlíků usvědčených z trestné činnosti o čtyři procenta, u obzvlášť závažných deliktů jako vražda, zabití a zločiny podmíněné sexuálně, však stojí jejich podíl vysoko nad průměrem. „Všeobecně lze říci, že kriminalita je v této skupině podstatně vyšší než u běžného vzorku německého obyvatelstva,“ uvedl zmíněný hodnostář. Hned ale svou výpověď zrelativizoval, aby se nezdálo, že má nedej Pánbůh něco proti islámu: „Národnost, kultura, náboženství z nikoho pachatele trestných činů nedělají.“
Že ne? Jak potom si vysvětlit, že někdo stříleje kolem sebe jako pominutý nevykřikuje Kristus Pán je veliký, Jehova je veliký nebo promězamě Buddha je veliký, vždy jen Alláh je veliký? Německé zákony sice zaručují náboženskou svobodu (Religionsfreiheit) každému vyznání, ale to potom měl trouba Hitler vyhlásit nacismus za náboženství a už by mu neměl do nějakých koncentráků a protižidovských opatření kdo co kafrat… avšak dosti špásů. Právní stát zajisté musí všechna náboženství měřit týmž loktem zákonů a ustanovení; my ale, co nejsme právníci, můžeme mezi nimi hledat a nacházet rozdíly, posuzovat je podle míry tolerance či nesnášenlivosti, útočnosti či nevýbojnosti. Islám, jak zjevno, nedopadá v tomto srovnání právě nejlíp, stejně jako v mase uprchlíků nedopadají před kritickými zraky veřejnosti nejlíp uprchlíci muslimští, inšalláh.
Ale i na to znal vhodnou odpověď jiný účastník zmíněné debaty, jistý pan Ruud Koopmans: „Naprostá většina uprchlíků není násilnická. Potrestáme-li je za to, co provádějí pachatelé trestných činů, celý problém se jen zhorší. Nikdy pak nedosáhneme integrace těchto lidí…“ Ach jo. Integrace. Kouzelný klíček ke třinácté komnatě, kde je skryto tajemství, jak rozvázat ten zašmodrchaný uzel protikladů, do nějž se zaplétají všechny pokusy o vyřešení uprchlické otázky. Dobrý muži: integruje se v naší společnosti ten, kdo je k integraci ochoten, a ještě spíš, kdo jí je schopen; ten, kdo přijme za svá pravidla hostitelské společnosti, nešilhaje jedním okem k pravidlům jiným, v ní neplatným, na překážku jakkoli dobře míněné snaze o začlenění. Natož při snaze sotva poloviční, pakli vůbec nějaké.
Aťsi jsem třeba rasista, islamofob nebo co se komu líbí, ale cosi mi v celé té debatě vrže. Je určitý výběr evropských zemí, kam uprchlíci směřují: Německo, Švédsko, Velká Británie, v menší míře i Rakousko, Nizozemí a několik dalších. Motivace je zřejmá: jsou to země prosperující, blahobytné, a oni by se rádi na jejich blahobytu účastnili. Když ale dosáhnou svého, zatvrzele trvají na zvyklostech své na žebráckou hůl přivedené vlasti a svého náboženství, nic nedbajíce toho, že ve století sedmém ustrnulé příkazy a zákazy islámu jsou přesně tím, co ji na žebráckou hůl přivedlo. Snad by tatík stát měl nechat hry na rovnost všech se všemi, a jednat dle zkušenosti. S tímto etnikem, s tímto náboženským vyznáním je zkušenost dobrá nebo alespoň nijak rušivě nepůsobící, bum, razítko, povolení k pobytu se záruční lhůtou dejme tomu jednoho roku. Nedopustí-li se přistěhovalec do té doby ničeho, co by bylo v rozporu se zákonem a s dobrými mravy, může být prodlouženo, až nakonec může – není řečeno že musí – dosáhnout pobytu trvalého. S tímto etnikem či náboženstvím naopak jsou pořád nějaké problémy, pravděpodobně že kulturní rozpětí mezi cílovou zemí a zemí původu je příliš široké; budiž tedy uchazeč odkázán tam, kde by do místní společnosti zapadl lépe.
Jenže to se nestane, dokud budou mít hlavní slovo ti, kdož majíce před očima vznešený ideál, odmítají brát na vědomí nevznešenou skutečnost. A stane-li se to přece, až na konci dlouhé řady mizerných zkušeností. Drobet to přehnali otcové francouzské revoluce s jejich ėgalité. Není žádné rovnosti mezi plemeny lidskými ani plody jejich ducha, ať jimi jsou soustavy náboženské, ideologické či jakékoli jiné. Bůh učinil svůj svět velmi nerovným, a asi věděl proč. Byla by to otrava, kdybychom si všichni měli být ve všem všudy rovní, neřku-li stejní, jen si to zkusme představit. A beztak by hned vypukaly pranice o to, jak je třeba si tu rovnost vykládat, kdo si je rovnější a kdo méně rovný… dejte pokoj, ať svět raději zůstane, jaký je, i se všemi nerovnostmi a nespravedlnostmi. Nevznikly náhodou ani nedopatřením, jsouce částečkami nekonečně komplikovaného řádu, jehož pochopení do trojrozměrnosti uzavřený lidský duch nedosahuje, dosáhnouti nemůže.
A ještě dodatek, když jsem to všechno napsal: už zase byla v městě Wiesbaden nalezena mrtvola pohřešované dívky, z vraždy usvědčen dvacetiletý uprchlík z Iráku… kdy už konečně začneme hledat kořeny problému tam, kde jsou?
Hannover, 7. června 2018