Ota Ulč se v nedávném článku zamýšlel nad otázkou reinkarnace. Nedalo mi to, abych také nenapsal pár řádků na toto téma, které mne zajímá už řadu let. Reinkarnace je něco jiného než vzkříšení, zmrtvýchvstání, což je pojem nacházející se v křesťanském náboženství. Ten mi připadá mlhavý, neskutečný, nicneříkající, neradostný a hlavně – bezpředmětný. Podle něj, aspoň tak jak tomu rozumím, máme povstat z mrtvých v okamžiku posledního soudu. Je to zřejmě míněno tak, že povstaneme z mrtvých tělesně, nikoliv jen duchem. Proč? Připadá mi, že je za tím notná dávka západního materialismu, která se v této doktríně obráží. V okamžiku, kdy člověk přijme to, že je aspoň část z něho, nazývejme to prozatím duší, nesmrtelná, začne uvažovat jinak. Tak, jak to udělal Henry Ford, jeden z nejúspěšnějších lidí z těch, kteří v nám známých historických dobách kráčeli po povrchu této planety. Přečtěte si, co o tom Ford napsal zhruba v roce 1929:
“Teorii o reinkarnaci jsem přijal, když mi bylo 26 let… Bylo by zbytečné pracovat, pokud bychom nemohli využít zkušeností, jichž jsme nabyli v jednom životě, v tom dalším. Když jsem objevil reinkarnaci, bylo tomu jako bych odkryl univerzální plán… Čas už nebyl limitovaný. Nebyl jsem nadále už otrokem hodinových ručiček… Genialita jsou zkušenosti… Je to ovoce dlouhodobých zkušeností nasbíraných v mnoha životech… Objev reinkarnace uklidnil mou mysl…”
Dobře, mohl by namítnout materialista, ateista, socialista, který ve Fordovi možná vidí jen jednoho z nenáviděných kapitalistů, kteří si na zádech zbytku lidstva vybudovali úspěšné kariéry. Tohle mě nepřesvědčí, řekne si takový člověk. Já věřím jen v to, co vidím, a to, co vidět není, co se nedá změřit, zvážit a přesně popsat, mě nezajímá, pro mne to jednoduše neexistuje. S takovými lidmi se o reinkarnaci argumentovat nedá a pokoušet se o to by mohlo vést jen k pocitu marnosti na obou stranách. Vezměme si tedy raději něco z jiných mozků, takových, jimiž disponovali filosofové, literáti či umělci. Či snad, jsou to vůbec mozky, které takto uvažují? I to by mohl být náhled materialistický. Podle jiných totiž je náš mozek jen jakýmsi přijímačem myšlenek přicházejících odkudsi shora. Co tedy mozky některých z nejchytřejších a nejznámějších lidí odkudsi shora přenesly? Zde máme malou ukázku:
Sokrates: “Jsem si jist tím, že žijeme více životů, že živí se rodí z mrtvých a že existují duše mrtvých lidí.”
Giordano Bruno: “Duše není tělem, může se nacházet v onom či jiném těle a přechází z jednoho těla do druhého.”
Johann Wolfgang Goethe: “Jsem si jistý, že jsem zde byl už tisíckrát, a doufám, že se sem ještě tisíckrát vrátím.”
Benjamin Franklin: “Protože vím, že existuji v tomto světě, věřím také, že v nějaké formě budu vždy existovat.”
George Eliot: “Skutky, které jsme vykonali, cestují s námi z dávných dob. A to, čím jsme byli, z nás činí to, co jsme.”
Carl Gustav Jung: “Umím si dobře představit, že jsem už žil v minulých stoletích a že jsem zde narazil na otázky, které jsem nedokázal vyřešit; takže jsem se musel znovu narodit, abych mohl dokončit úkoly, jichž se mi dostalo.”
Richard Wagner: “V porovnání s reinkarnací a karmou se veškeré jiné náhledy zdají být malicherné a úzkoprsé.”
Ralph Waldo Emerson: “Duše vchází odjinud do lidského těla, které je jejím dočasným útulkem a odtud také znovu odchází … přechází do jiných obydlí, neboť duše je nesmrtelná.”
Walt Whitman: “Vím, že jsem nesmrtelný. Bez pochyb jsem zemřel desettisíckrát už dříve. Směji se nad tím, čemu se říká rozklad, a je mi znám rozkyv času.”
Mark Twain: “Zrodil jsem se víckrát než kdokoliv jiný, kromě Krišny.”
Jack London: “Můj život se nezačal zrozením, ani početím. Rostl jsem, rozvíjel se po nespočetná tisíciletí… Všechny mé předchozí osobnosti mají ve mně své hlasy, ozvěny, ponoukání… Ó, nespočetněkrát se ještě zrodím.”
Kahlil Gilran: “Jen malou chvilku, moment, kdy vítr ustane, a jiná žena mne porodí.”
Jalalu ‚D-Din Rumi: “Zemřel jsem jako minerál a stal se rostlinou, zemřel jsem jako rostlina a stal se zvířetem, zemřel jsem jako zvíře a stal se člověkem. Čeho bych se měl bát? Stal jsem se někdy menším tím, že jsem zemřel?”
J. D. Salinger: “Je to tak hloupé. Vše, co uděláte, když zemřete, je, že se k čertu zbavíte svého těla. Hrome, tohle přece každý z nás už udělal tisíckrát. To, že si nic z toho nepamatují, neznamená, že to neudělali.”
Voltaire: “Na tom být narozen víc než jednou není nic překvapivého; vše v přírodě se rodí znovu.”
Mahatma Gandhi: “Pokaždé, když jdu večer spát, umírám. A když se ráno probudím, znovu jsem zrozený.”
Michael Ondaatje: “Po prvních čtyřicet dní dítěti se zdá o minulých životech, cestách, stovkách malých lekcí a potom je minulost smazána.”
Epictetus: “Tak jako člověk odloží obnošený oblek, tak i ten, kdo žije v těle, si oblékne jiná, která jsou nová.”
Arthur Schopenhauer: “Kdyby se mne Asiat zeptal, jak bych definoval Evropu, byl bych nucen mu odpovědět: Je to ta část světa, která podléhá onomu neuvěřitelnému klamu, že člověk vznikl z ničeho a že jeho současné zrození je jeho prvním vstupem do života.”
Mohl bych pokračovat dál a snášet sem další a další výroky, které přešly přes dnes již většinou zpráchnivělé rty lidí, o jejichž moudrosti lze stěží pochybovat. Všechny mají co dělat s reinkarnací, s posmrtným životem. Nějaké narážky na reinkarnaci a karmu, kterou si s sebou neseme z jiných životů, se ostatně nacházejí i v Novém zákoně, když například Ježíš Kristus odpovídá na otázky svých učedníků:
“I otázali se ho učedníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, či rodičové jeho, že se slepý narodil?” (Jan, 9.2)
Nebo když se hovoří o Janu Křtitelovi:
“Jste-li to ochotni přijmout, on je ten Eliáš, který měl přijít. Kdo má uši, slyš!” (Matouš, 11,14-15)
“Učedníci se ho zeptali: „Proč tedy znalci Písma říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?“ „Jistě, ‚přijde Eliáš a všechno napraví.‘“ odpověděl Ježíš. „Já vám však říkám, že Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Totéž od nich vytrpí i Syn člověka. Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.” (Matouš, 17, 13-10).
Z výše uvedeného lze vyvodit, že je dosti pravděpodobné, že reinkarnace bývala kdysi součástí křesťanské doktríny a že nějaké zbytky toho zůstaly nebo spíš byly opomenuty v Novém zákoně. V jistém bodě, pravděpodobně ne později než v 5. století n. l., se církevní otcové zřejmě prostě rozhodli, že v učení církve nebude mít reinkarnace místo, a tak se i stalo. Když nad tématem reinkarnace uvažuji, říkám si: Co vlastně nás vede k tomu mít v tomto životě nějaké cíle. Z toho, co se skrývá za výroky oněch známých lidí, které cituji, lze snad usoudit, že to, co nás k našim cílům táhne, je něco podstatného, něco víc než jen nějaké nejasné ambice tvora, který se momentálně nachází v tomto světě, v tomto životě, v této tělesné schránce. Ta stejná logika, která nutí ty z nás, kteří jsme zaměřeni jen na materiální stránku života, odmítat jakékoliv filosoficko-religiózní náhledy na lidský život, nám říká i něco jiného. Že zde musí být určitá kontinuita, že lidský život nemůže být jen nějaké náhlé vzplanutí energie, že vše odněkud vzešlo a někam směřuje. Vidíme to všude kolem nás: vše je rázu cyklického, jak říká Voltaire ve výše uvedeném citátu, vše v přírodě se rodí znovu. Co by potom mohlo být překvapivého na tom, kdybychom se i my rodili víc než jednou?
Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/