Neviditelný pes

NORSKO: Kratší konec provazu

23.5.2018

Jak moc bezpečné je vzít dítě na dovolenou do Norska?

Pravděpodobně už jen málokdo dnes pochybuje o tom, že vychovávat děti v Norsku není zcela bezpečné a bez rizika. Moc dobře to vědí i ti, kdo to z různých ideologických či ekonomických důvodů vidět nechtějí. Občas ale dostanu dotaz, zda je bezpečné jet s dítětem do Norska třeba na dovolenou nebo za příbuznými. Ne, ani to není bezpečné. Právní normy totiž nejsou jednoznačné a rodiče budou vždy tahat za kratší konec provazu, než úřady.

I.

Čistě právní, teoretická odpověď by zněla velmi prostě: pokud dítě nemá v Norsku obvyklý pobyt, barnevern (norská sociálka) na něj nesmí. Nemá nad ním totiž pravomoc, která se odvíjí právě od toho, že dítě má v Norsku obvyklý pobyt.

II.

Jenže to má dva háčky. První se schovává ve slově „nesmí“. Jasně, úředník něco nesmí, protože nemá pravomoc. Jenže může, protože má faktickou moc. Úředník má vždycky pravdu a vysvětlujte mu, že se mýlí. Než se dovoláte svého práva, může to trvat léta. Jistě, tohle platí všude, nejen v Norsku.

III.

Háček druhý je speciální a týká se termínu „obvyklý pobyt(“habitual residence“). Nikdo totiž přesně neví, co to přesně znamená. S tímto pojmem operují stovky zákonů a desítky mezinárodních smluv, žádný zákon a žádná mezinárodní smlouva jej ale nedefinuje (s výjimkou daňových zákonů, ty jej ale definují výhradně pro své účely). Je to snad vůbec nejzprofanovanější a současně nejvágnější pojem mezinárodního práva soukromého, a výklad se tedy může všelijak lišit - může se lišit podle různých obroů práva, podle různých států i podle jednotlivých vykladačů. Po celá desítiletí v tom nemají jasno ani akademické kapacity - tedy, často jasno mají, ale nemohou se shodnout - a právě proto chybí univerzální legální, tj. právně závazná definice - nikdo ji totiž ještě nenavrhl tak, aby byla pro všechny přijatelná.

Státem obvyklého pobytu se rozumí, velmi laicky řečeno, stát, kde dotyčný bydlí, kde má domov. Myšleno skutečný domov, ne podle dokladů. Spor může být už o to, zda tento pojem vnímat subjektivně, tedy kde se někdo cítí být doma, nebo objektivně, tedy kde je doma podle úředníkem stanovených kritérií. V žádném případě tento pojem není totožný s pojmem státního občanství, tím by popíral svůj účel a stal se nadbytečným. A není totožný ani s pojmem trvalého pobytu, tedy se státem, kde je dotyčný k pobytu úředně přihlášen. Trvalý pobyt a obvyklý pobyt by měly být totožné, ale často nejsou, a pokud nejsou, dostane vždy přednost pobyt faktický, tj. obvyklý, před úředně nahlášeným a evidovaným.

Pro posouzení, kde má (nejen) dítě obvyklý pobyt, tedy domov, se používá mnoho různých kritérií: kde chodí do školky, kde má lékaře, a zejména jak dlouho se v zemi zdržuje. Praxe totiž musela reagovat zejména na pendlery, tedy lidi, kteří žijí část roku v ČR a část roku v cizině, v našem případě v Norsku, a proto otrocky dospěla k dnes běžně používané míře šesti měsíců (ovšemže nikde nekodifikované) - obvyklý pobyt máte podle tohoto přístupu tam, kde se zdržujete v kuse déle než šest měsíců (krátké výlety za hranice za kulturou či nákupy na to nemají mít vliv). Tím se praxe snaží eliminovat možnost, že by nějaké dítě mělo obvyklý pobyt ve dvou různých zemích, a spadalo tak do jurisdikce dvou různých států. Ani toto kritérium ovšem ani zdaleka není dokonalé, protože se to nepočítá na kalendářní období jako daně, ale vždy od nuly - jako by vždy někdo na letišti zmáčkl při příletu stopky. Obvyklý pobyt se proto může měnit a zpravidla se změní vždy uplynutím 183 dní v kuse. Další nedokonalost spočívá v tom, že mohou existovat lidé, kteří se takto v kuse šest měsíců nezdrží v žádné zemi, prostě jsou pořád někde „v luftě“. Na ně pak bude třeba použít jiná kritéria, protože žádné dítě nemůže zůstat mimo jurisdikci nějakého státu. V takovém případě si pravděpodobně budou na dítě dělat „nárok“ všechny dotčené státy. Pro Norsko s jeho sociálkou s široce rozevřenou náručí a toužící spasit všechny děti světa to platí dvojnásob.

IV.

Co se tedy může stát?

Může se stát, že rodiče budou krátkodobě s dítětem v Norsku, a něco ... něco se stane: třeba pojedou vlakem, dítě začne hlasitě brečet, rodiče se ho budou snažit zklidnit, protože jim bude trapné, že se všichni dívají jen na ně, třeba i menší pohlavek padne, a někomu se to nebude líbit. Nebo se dítě nešťastnou náhodou zraní a skončí v nemocnici. Nebo se prostě nebudete někomu líbit, že se na dítě rodiče málo usmívají, protože nemá rád cizice z východní Evropy. Prostě z nějakého důvodu rodiče s dítětem někdo ohlásí barnevernu. Ten dojde k názoru, že situace je nejen vážná, ale i akutní, a vydá tzv. akutvedtag (§ 4-6 Lov om barneverntjenester /barnevernloven/) a dítě odebere. Akutvedtag je norská obdoba našeho rozhodnutí podle § 452 zákona o zvláštních řízeních soudních. Rozdíl je v tom, že zatímco v ČR takové opatření činí na návrh OSPOD soud do 24 hodin a tento typ jednání patří k těm, kvůli kterým na každém okresním soudu drží v noci a o víkendech vždy některý ze soudců službu, norská sociálka (součást obecního úřadu, která jedná ve své vlastní, nikoli v přenesené působnosti) tak činí sama a má pak šest týdnů na to, aby její rozhodnutí schválila či odmítla krajská komise barnevernu; to je samosprávný orgán quasisoudního typu, zpravidla ve složení právník - dětský psycholog - řadový občan, např. student sociologie. Teprve proti rozhodnutí této komie se lze odvolat k okresnímu soudu. Takové odvolání samozřejmě nemá žádný odkladný účinek, dítě zůstane až do konečného rozhodnutí odebrané.

A jsme u jádra pudla: Rodiče se pochopitelně budou bránit tím, že dítě v Norsku vůbec nemá obvyklý pobyt, tudíž jim do výchovy dítěte norské úřady nemají vůbec co mluvit, a pokud se jim něco nelíbí, mají podle Haagské úmluvy o příslušnosti ve věcech nezletilých věc předat tam, kde dítě obvyklý pobyt má, tedy do České republiky. Ale protože pojem obvyklý pobyt, jak jsme si již řekli, označuje faktický, nikoli evidenční stav, barnevern bude logicky kontrovat tím, že to si musí nejdříve ověřit, kde má dítě obvyklý pobyt. A dítě přitom bude mít ve své moci, protože od rodičů by mu podle subjektivního názoru nějakého úředníka mohlo hrozit nebezpečí. Situace se pravděpodobně vysvětlí u rodičů, kteří jsou v Norsku poprvé a bydlí v hotelu, v řádu dnů, maximálně týdnů. Problém ale může mít každý, kdo do Norska cestuje pravidelně, ať už služebně či soukromě, popř. někdo, kdo si v Norsku drží chatu či dokonce byt. V ten moment vznikne spor o to, kde vlastně má dotyčné dítě v danou chvíli obvyklý pobyt (ten se může průběžně měnit, jak jsme si již také řekli). I šestiměsíční lhůta zmíněná shora nemusí být záchranou tam, kde rodiče padnou na mimořádně ideově zaslepené úředníky, popř. úředníky jinak motivované nebo jsoucí pod tlakem poptávky pěstounů po dětech (pěstounů majících zájem o dítě je víc než dětí, protože pěstounství je ekonomicky výhodnější, než rodičovství, a právě tato poptávka snižuje v Norsku kritéria pro odebírání dětí). Velký problém budou mít i ti, kdo nebudou schopni prokázat nepřetržitý šestiměsíční pobyt dítěte v žádné zemi, popř. rodiče, kteří nejsou schopni se na místě obvyklého pobytu dítěte shodnout ani sami mezi sebou (případ Evy Michalákové, která původně považovala svůj pobyt v Norsku za dočasný, než přesvědčí manžela k návratu s dětmi do ČR).

V.

A perlička na závěr: Poté, co bude barnevern dítě držet 6 měsíců v přechodné pěstounské péči, může prohlásit, že dítě takto získalo v Norsku obvyklý pobyt, a dál nemá co řešit, prostě pravomoc máme a basta. Zní to absurdně, ale co z toho, co barnevern dělá, není absurdní, že? Ostatně, velmi podobným způsobem obchází zákon i český UMPOD v řízeních o mezinárodních adopcích, jen s tím rozdílem, že ten takto ČR pravomoci nad českými dětmi zbavuje, když je potenciálním zahraničním osvojitelům „půjčuje“ na šest měsíců do zahraničí, ale to jen na okraj.

P.S.

A abych nebyl jen poslem špatných zpráv: Riziko v zásadě hrozí jen velmi malým dětem. Barnevern totiž již od roku 2009, odkdy se pod taktovkou strany Socialistická levice excesy staly pravidlem, již stihl udělat dvojí zkušenost: 1) Starší děti se brání, nespolupracují, hůř se zpřetrhávají jejich vazby na biologickou rodinu, pamatují si ji, a naopak často spolupracují při svém případném únosu (viz polské případy); a 2) již se objevily první případy dětí dovychovaných v pěstounské péči, které po dosažení dospělosti úspěšně žalují stát o odškodnění. Barnevern proto pochopil, že děti odebrané ve věku 6 a více let, které si okolnosti odebrání již poměrně dobře pamatují, představují pro politiku barnevernu potenciální riziko, a zaměřil se na odebírání dětí pokud možno již v porodnicích, často rodičům, kteří sami vyrostli v pěstounské péči. Protože poptávka trvá. 

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem



zpět na článek