Nově vznikající italská vláda má už návrh programu. Záměry nové vlády zahrnují jednak zaručený příjem a rovnou daň. Zahraniční politika je zaměřena na revizi smluv EU.
„Brusel“ se ještě ani nevzpamatoval z drtivého vítězství Viktora Orbána v Maďarsku, vede obtížná jednání s polskou vládou o tom, zda její nová opatření jsou či nejsou demokratická a už i z Itálie, velkého státu západní Evropy, přicházejí nepříznivé zprávy.
Svého času vyhrály hlavně i díky finančně náročným slibům, což se obě snažily maximálně promítnout do vládního programu. Liga například dosáhla dohody na výrazném snížení daní a zavedení rovné daně z příjmu ve výši 15 a 20 procent. M5S naopak prosadila stálý základní příjem ve výši minimálně 760 eur (zhruba 19 400 korun). Součástí dohody má být zvýšení důchodů, stejně tak i zrušení penzijní reformy prosazené v roce 2012 vládou tehdejšího premiéra Maria Montiho a snížení věku pro odchod do důchodu z 67 na 65 let.
Shodu našli budoucí partneři i v postoji k Evropské unii. Odmítli údajný „diktát Bruselu“. Šéf Ligy Salvini pak doslova řekl, že „na stole leží i nová jednání o unijních smlouvách, protože v opačném případě se Itálie udusí“. Jak Salvini, tak i Di Maio odmítají i pokračování dosavadního dublinského azylového systému, podle něhož mají běženci požádat o azyl v té členské zemi Evropské unie, do níž dorazili jako do první. Právě Itálie se v posledních letech stala jedním z hlavních ohnisek uprchlické krize v Evropě.
Při hodnocení vládního programu, zejména takzvaného zaručeného příjmu a rovné daně, je nutné upozornit na to, že rovná daň v plánované výši připraví italský státní rozpočet o finance, které pak budou chybět i na slíbené rozdávání „zaručených příjmů“. S jakou „tvořivostí“ se s tím vládní strany vypořádají, je samozřejmě jen a jen na nich.
Nicméně požadavek na revizi unijních smluv, tj. poslední verze – takzvané lisabonské smlouvy, by mohl nalézt podporu i v dalších státech EU. Je však zřejmé, že požadavkem na revizi ještě nemusejí všechny státy EU myslet to samé. V našich podmínkách se zejména kritizuje stav, kdy centralizace moci na úrovni EK dosáhla úrovně, která začíná být pro některé vlády neakceptovatelná. Plně se to promítlo při schvalování prvních kvót na migranty. Co se kvót týče, tam by naopak mohla být Itálie jejich velkým zastáncem, protože právě ona teď nejvíce trpí ilegální migrací z Libye. Jestliže Česko odmítá změnu současného azylového systému, v němž se migranti musí registrovat v první zemi EU, do které vstoupí, Itálie má zcela jiný zájem. Snaží se a bude snažit své migranty „prodat“ do dalších států Unie právě zavedením principu „trvalých kvót“, které by registraci migrantů přidělovaly jednotlivým státům unie podle jasně definovaného klíče.
Právě protichůdné zájmy a názory hrají naopak do not těm státům, které o revizi lisabonské smlouvy nechtějí vůbec slyšet a hovoří navíc o dalším posilování integrace. Výsledkem těchto protichůdných postojů pak může být konstatování, že smlouvy z Lisabonu jsou to nejlepší, na čem se byla EU schopna ještě dohodnout, a žádná revize této smlouvy nebude na stole.
Vzhledem k tomu, že italská ekonomika je třetí nebo čtvrtou nejsilnější ekonomikou eurozóny, jsou ale názory italské vlády pro osud třeba samotné eurozóny mnohem důležitější než názory nečlenů jako Maďarsko, Polsko či Česko. Strany vznikající italské vládní koalice dokonce udělaly velký „ústupek“ v tom, že vzaly euro jako měnu na milost. Vydírací potenciál Itálie vůči EU je však bezpochyby větší, než Maďarska či dokonce celé Visegrádské čtyřky, a „tlaky“ z Říma do Bruselu tak budou pokračovat.
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz