Někdy může být trpké dostat za pravdu. To bylo jásotu tehdy před čtyřiadvaceti lety, že ano, když po prvních všeobecných volbách převzala v Jižní Africe moc černá většina, to bylo řečí o nelidském, utlačovatelském apartheidu, jenž nyní slávabohu skončil a nastává čas svobody.
Svět byl plný nadějí, jakýsi průzkumný institut dokonce zavěštil Jihoafrické republice spolu s Brazilií, Indií a jinými progresivními končinami (kdepak nějaká Amerika) vůdčí postavení mezi hospodářskými mocnostmi světa, jen já jsem se drbal za ušima a myslel si o celé té slávě své. Protože, víte, já jsem Jižní Afriku poznal, vlastními smysly, nezprostředkovaně. Stačil jsem ji procestovat napříč i napodél ještě za apartheidnických časů; měl jsem tam – možná doposud mám - část vyženěného příbuzenstva, pokud jako mnoho jiných bledých tváří nevzalo nohy na ramena zpátky do Evropy nebo se nerozprsklo po světě, kam koho vítr osudu zanesl.
Poznal jsem i tamnější pětitisícovou česko-slovenskou komunitu, přispíval článečky do jejího měsíčníku Našinec, a stejně jako naši jihoafričtí krajané, ani já jsem si nečinil iluzí co by mohlo následovat, kdyby se měla stát skutkem doporučení všech těch západních žurnalistů, politiků a jiných mudrlantů, nikdy neuznavších za potřebné se k jihoafrické skutečnosti na deset tisíc námořních mil přiblížit. Chytí se za hlavu aspoň teď? Nu, nechytí. Budou pokračovat ve starých žvástech, nebo vynaleznou žvásty nové, současným intelektuálním módám přizpůsobené, v takových situacích už vždycky. Ó Hospodine, chraň nás těch, kdož pokaždé vědí, jak jako by ten náš svět měl správně vypadat, aniž je napadlo se ohlédnout jaký opravdu je! Ale zpátky k té Jižní Africe.
Mám totiž po ruce svědectví člověka, který se odtamtud nedávno vrátil. Je, decentně řečeno, otřesné. Za mých časů byl chápán vztah bílého Jihoafričana k černému jako staršího bratra k mladšímu, jemuž je třeba pomáhat, pro jistotu ho ale nepusit úplně ke všemu. Dnes se stal pravidlem rasismus nejhoršího stupně, kdyby slovo rasismus nebylo tak ošoupané neustálým omíláním, ať je na místě nebo není. V tomto případě je. Černý rasismus, docela úspěšně krutý až vražedný. Což ostatně není nic nového; už za apartheidnického režimu bylo obyčejem Mandelových bojovníků za svobodu polapit zrádce – bez výjimky černého – pověsit mu kolem krku pneumatiku, nalít do ní benzin a škrtnout sirkou. Tenkrát to ovšem byl zločin a jakožto takový stíhán spravedlností, třebaže tomu Mandelovi bojovníci nechtěli rozumět mníce, že osvobozenecký boj opravňuje k jakýmkoli prostředkům, vraždy nevyjímaje.
Dnes je mučení a vraždění bělochů přinejmenším tolerováno, ne-li podporováno samými politiky. Nejčastějšími oběťmi černého teroru jsou bílí farmáři; svědectví, o němž byla svrchu řeč, mluví o nabodávání na hák, vláčení za autem a jiných toho druhu žertech. Politicky korektní komentátoři připouštějí, že se takové věci sice dějí, ale jako přirozená reakce na zločiny kolonialismu… Ó bohové. Jak dlouho ještě bude všechno, co v Africe jde od deseti k pěti a od pěti k nule, dědictvím kolonialismu? Už přes půl století je tomu, co z Afriky odtáhl poslední kolonialista, a pořád je kolonialismus vhodnou výmluvou za jakékoli bláznovství, nezdar i holý zločin.
Narovnejme si brejle. Jen naprostý neznalec si může představovat předkoloniální Afriku s arabskými otrokáři a lidojedskými válkami kmene proti kmeni jako nějakou ach, ach, ztracenou idylu. Nikoliv. Lze říci, že kolonialismus byl nejšťastnějším údobím v dějinách mnoha národů, devatero jihoafrických v to čítaje (Zulu, Xhosa – hlásku xh vyslovme jako hlučné mlasknutí - až po menší opět v kmeny a podkmeny rozčleněné skupiny). Týž neznalec si může představovat současný stav v Jižní Africe jako lítou zášť černých vůči bílým; ve skutečnosti panuje nesmiřitelné nepřátelství mezi černými etniky a kmeny navzájem v důsledku jakýchsi dávných válek a hlav řezání. Co se nelidského apartheidu týče: míval černý člověk, pravda, méně politických práv než bílý; nicméně žil v právní jistotě nesrovnatelné se všeobecným bezprávím v celém zbytku Afriky od delty Nilu po hraniční řeku Limpopo. Kdyby se dnes úlohy jen vyměnily, takže by černí měli víc politických práv než bílí, dalo by se s tím ještě žít.
Ostatně není demokracie africký vynález, s bílým kolonizátorem přišla a s ním zase odchází, amen. Ale ono je to horší: jde Jižní Afrika ve stopách vší ostatní Afriky ke stavu, jaký panoval za vlády černých králů a kmenových kouzelníků, ke stavu bezsmyslné krutosti a bezohledné zvůle. Sousední Zimbabwe – kdysi bohatá, vzorně spořádaná Jižní Rhodesie – je v tom zřejmě nevyhnutelném vývoji o něco napřed mohouc tak sloužit za příklad, k čemu to tak nejspíš domydlí i Jihoafrická republika. Nelze se diviti, že z ní bílá část populace utíká, co jí nožky stačí. Sám jsem také utekl, byť i jen z Husákova Československa, státu zmatkářského, kde nebyl k dostání ani záchodový papír, přesto ale jakž takž obyvatelného; jak bych pak neutekl z daleko beznadějnějšího blázince postkoloniální Afriky.
Nu, dokonáno jest. Nebo, všichni svatí stůjtež při nás, ještě dokonáno není; ještě nás čeká sakramentská patálie, a kdo není raněn slepotou bezbřehého optimismu, ví už jaká. Čítal africký kontinent r. 1950 zhruba 0,25 miliardy duší. Dnes je duší 1,2 miliardy, pro rok 2100 jich je odhadováno 4,4 miliard a bůhvíkam chce ta z řetězu se utrhnuvší křivka vyletět poté… Leda by nevyletěla. Leda by zasáhla matička Příroda jako na konci druhohor, kdy se veleještěři také rozplemenili, že je už řečená matička nedokázala uživit. S tím rozdílem, že druhohorní ještěři neměli žádnou Evropu, kam by mohli přemístit své populační přebytky. Ani její kapacita však není bezedná a jednou – nemusí to ani moc dlouho trvat – jí bude konec. Času ale konec nebude, a raději si nepředstavovat ty rvačky každého s každým o zbývající zdroje obživy. Kdyby evropské vlády měly kus zdravé předvídavosti, už dnes by začaly přemýšlet, kam a jak umístit statisíce bílých uprchlíků z kdysi bohaté, nyní na žebráckou hůl přivedené Jižní Afriky. Jenže ony nebudou. Tak dlouho budou přemílat fráze o rovnosti a humanitě, až bude pozdě i na to.
A teď se do mě můžete pustit, duchové přespravedliví, Můžete mě nazvat rasistou, populistou, neokolonialistou nebo cokoli je vám libo, já to vydržím. Nosil jsem už během svého dosti dlouhého života na ramenou psí hlavu reakcionáře, kontrarevolucionáře a třídního nepřítele, nějak na nich unesu i tuto. S přáním dobrého zažívání se poroučí
Hannover, 10. května 2018