Neviditelný pes

ROZHOVOR: V roce 1914 to skončilo válkou

28.4.2018

USA, Velká Británie a Francie zaútočily na Sýrii. Šlo o velmi omezený úder coby odvetu za údajný chemický útok. Syrská opozice se údajně vzteká, že šlo o frašku a čekali větší pomoc. Trump vzkázal Macronovi, že zájmem USA je co nejrychlejší stažení ze Sýrie, a všichni dávají najevo, že další útok nebude. Jak se na tento konflikt dívat v rámci úvah o vážnějším, mezinárodním konfliktu či válce?

Dlouhodobě upozorňuji na to, že končí další globalizační cyklus. Ten předchozí vyvrcholil v roce 1914 první světovou válkou. Stejně jako tehdy lze také dnes pozorovat četné ekonomicky a mocenskopoliticky zdůvodněné konfliktní konstelace. Heslovitě vyjmenováno k nim patří témata jako zadluženost států, nadprodukce, finanční bubliny, boj o odbytiště, fixace na maximální zúročení kapitálu i za cenu ztráty pracovních příležitostí, zánik střední třídy a reálné chudnutí těch, kteří mají vlastně konzumovat, příznaky dekadence západních společností, politické a mediální elity neschopné plnit svou funkci a tak dále a tak dále. Historici nám říkají, že rozbuškou první světové války byl sarajevský atentát; tedy vlastně lapálie. Takže proč ne Sýrie? Přesto pevně doufám, že se světovému konfliktu vyhneme, ale potenciál k němu nepochybně existuje.

Jsme tedy na pokraji vážného mezinárodního konfliktu kvůli dění v Sýrii? Nebo už konflikt probíhá, jak slýchávám? Nebo naopak, jsou obavy přehnané?

Dění v Sýrii je pouze jeden, momentálně nejvýraznější zástupný konflikt v trvalém přetahování velmocí. Teď se zdá, že v Sýrii další eskalace nehrozí. Ale podstatné je to, co jsem řekl v odpovědi na předchozí otázku. Kterýkoliv zástupný konflikt může vést k válečnému střetnutí těch skutečně mocných. Oni proto nesou odpovědnost za zachování naší civilizace.

Je Sýrie jakýmsi bitevním polem mezi Spojenými státy a Ruskem? Podle Zahradila bychom se měli soustředit na to, aby se z Ruska nestal globální hráč a z Íránu regionální hegemon. Podle Zaorálka se tam navíc setkávají armády Íránu a Turecka. Co vy na to?

Panu Zahradilovi moc nerozumím. Rusko přece již globální hráč je; přinejmenším kvůli jeho nukleární kapacitě. A nevidím způsob, jak ruský status supervelmoci zrušit, aniž dojde k válečnému konfliktu. No a o to, aby se Írán nestal regionálním hegemonem, se bude snažit postarat Saúdská Arábie. Moje hodnocení situace v regionu vypadá takto. Poté, co západní vlády celou oblast svojí zmatečnou politikou v souvislosti s domnělým „arabským jarem“ totálně destabilizovaly, se tam pomalu a obtížně vytváří nová rovnováha.
Západní státy by se měly do tamějšího vývoje vměšovat pouze tehdy, kdyby na to měly nejenom sílu – tu však mají pouze Spojené státy – tak i vůli ji opravdu masivně použít; tuto nemají někdy ani USA. Po zkušenostech s neschopností západních zemí účelně a účinně řešit problémy v regionu bych jim doporučoval stáhnout se a postarat se pouze o to, aby se důsledky tamějších neodstranitelných konfliktů odrážely od hranic „pevnosti Evropa“. Na to by snad evropské mocnosti mohly stačit.

Spolu s dalšími válečnými zásahy USA se objevuje i známá kritika, že Spojené státy vnucují jiným státům západní demokratický model, ale takové prosazování nefunguje. Jaký je váš názor na takové argumenty?

Export demokracie mohl před mnoha lety platit jako možné zdůvodnění. Je-li dnes demokratizace kdekoliv ve třetím světě myšlena vážně, tak je to buď projev naivity, anebo prostě fake news. Ve skutečnosti jde o to, co hrálo hlavní roli vždycky. Národní zájmy nejenom USA, Ruska anebo Číny. To, že pojem národní zájmy v České republice většina lidí spíše zatracuje, neznamená, že se podobně hloupě chovají i jinde ve světě. Takové země, které mají opravdu účelnou a účinnou politiku, se starají o svoji zahraničněpolitickou mocenskou projekci, o zajištění energetického zásobování a o získání trhů pro své firmy.
A ještě na okraj k údajnému exportu demokracie. Demokracie je vážně ohrožena v samotných západních zemích včetně té naší. Takže místo jejího exportu by se měli jejich občané vzepřít svým mocenským kastám a požadovat svůj oprávněný podíl na moci. To, že většina společnosti ztrácí kontrolu nad tím, kdo a jak jí vládne, je momentálně ten nejzřetelnější projev ohrožení demokracie.

Objevil se názor, že pro Česko je jednoznačně výhodnější přimknout se ke spojencům, jak ukázalo poděkování Spojených států naší zemi za vyjádření podpory po útoku, který americké, britské a francouzské síly v Sýrii provedly. Je to odpovídající cena za porušování mezinárodních práv? A došlo podle vás k porušení?

Poděkování našeho spojence jeho samotného nic nestojí a my si za ně nic nekoupíme. Bylo by velmi naivní myslet si, že vděčnost kohokoliv má větší cenu než kus papíru, na kterém je květnatě vyjádřena. Naše země má špatné zkušenosti dokonce i se spojeneckými smlouvami. Nemyslím si ale, že bychom se nad tím měli pohoršovat, protože takhle prostě funguje fyzika moci. O svoji bezpečnost se musíme především starat my sami. To však naše vláda bohužel nedělá a namlouvá občanům, že členství v NATO je dostačující.
Ano. Myslím si, že útok na Sýrii byl porušením mezinárodního práva. Ale opět. Ani nad tím bych se nijak nepohoršoval. I to se stává častěji. Základní problém současné západní politiky v Sýrii a i jinde je tento: Co dělat, když někde ve světě vidíme porušování lidských práv? Porušíme kvůli tomu mezinárodní právo? A proč zasahujeme někde mocí a někde neděláme nic? Souvisí to třeba s našimi zájmy? Samozřejmě, takže není věrohodné se za tuto moralizující floskuli skovávat.
Tím méně, že neexistuje záruka, že porušením mezinárodního práva ve jménu lidských práv něco dlouhodobě změní. Zkušenosti s humanisticky zdůvodněnými intervencemi jsou v drtivé většině případů negativní. Poměr mezi jejich lidskými, finančními a prestižními náklady vůči politickému a lidskoprávnímu výnosu je negativní. Západní země by se již konečně měly vrátit oběma nohama na zem a uvědomit si, že politika „dělových člunů“ fungovala ještě tak před sto lety. Dnes se potentáti ve třetím světě západní hrozby nebojí. Také proto, že naše možnosti ovlivňovat vývoj v jiných zemích jsou velmi omezené.

Má se Česko postavit za dodržování mezinárodního práva, nebo věřit svým spojencům a nečekat na výsledky prověřování toho, k čemu v Dúmá opravdu došlo?

Bohužel vám musím říci, že by bylo inteligentní věřit někomu jenom proto, že je to náš spojenec. Víme přece, že v roce 2003 byl vojenský zásah v Iráku, který destabilizoval celý region, zdůvodněn zbraněmi masového ničení, které prý měl Saddám Husajn. To bylo ale nepravdivé tvrzení. Spojenectví stojí na společných zájmech, a proto by mělo snést i to, že spojenci zůstaneme přesto, že nebudeme vypadat jako hlupáčkové.

Rusko tvrdí, že chemický útok vyprovokoval Londýn a má na to důkazy. Důkazy mají prý i Spojené státy, a to směřující k Asadovi. Jak se v tom vyznat a uvidí důkazy někdy veřejnost?

Myslím si, že za útoky mohl být kdokoliv, ale nejspíše se nikdy nedozvíme úplnou pravdu. A ostatně. Dějiny píší vítězové. Osobně bych doporučoval, aby aktéři vždy raději zdůvodnili to, co dělají, realisticky. To znamená bezpečnostními nebo ekonomickými důvody. Občané mají zdravý rozum a vědí, že je v zájmu naší země spolupracovat se západními spojenci. A když jim někdo namlouvá idealistické motivy a pak vyjde najevo něco jiného, nadělá to pouze škodu.

Mnohé překvapila reakce ČSSD, která ústy svého předsedy Jana Hamáčka útok označila za odsouzeníhodný. Odpovědí podle něho nesmí být ukázka síly bez mandátu RB OSN. Oproti tomu většina ODS a TOP 09 zásah schvaluje. Andrej Babiš nejdříve útok jasně podpořil, ale po návštěvě u Miloše Zemana svůj názor pozměnil. Jak hodnotíte reakce českých politiků?

Pan Hamáček a jeho strana se stavějí za dodržování mezinárodního práva. To je věrohodná a konzistentní pozice. Přesto ale jistě on a ostatní, kteří mají podobný názor, vědí, že mezinárodní právo může fungovat jen tehdy, když se nenajde nikdo, v jehož zájmu je, aby je porušil. A někdo takový se najde vždycky. Proto je mi bližší realistické zhodnocení každé situace. To hledá a popisuje zájmy všech zúčastněných a vysvětluje jejich pomocí jejich chování.

Ptala se Zuzana Koulová, PL, 23.4.2018



zpět na článek