Za jeden z nejhorších dnů v dějinách Evropy bude pokládán den, kdy německá kancléřka Angela Merkelová pronesla: „Wir schaffen das.“ Bylo to 31. srpna roku 2015 a výrokem „My to zvládneme“ se Merkelová zapsala do těch nejčernějších evropských dějin.
Den Vítačů
31. srpna 2015 si všichni Vítači migrantů mohou zapsat jako den svého vítězství. Tento den se ale stalo i něco jiného. Je to den, kdy hodnoty Evropské unie, a to především prostor práva a svobody, zahájily svůj strmý pád a pojem „evropské hodnoty“ pomalu a jistě mizí ze všech zpravodajství, neboť se v kontextu poznání z nezvládnutí migrační vlny stal až nezaslouženě směšným.
Není a nikdy nebude žádnou hodnotou nucené osidlování evropských zemí cizími lidmi s tím, že původní obyvatelé je nejenže musí živit, ale ještě se díky nim vzdávat i svých tradičních hodnot života a svého platného práva. Takové pojetí pomoci migrantům připomíná spíše okupaci, než jakoukoliv pomoc komukoliv. A takový je výsledek merkelovské politiky založené na aroganci moci, ekonomickém úspěchu Německa a navíc v kombinaci s nestoudnou hloupostí o tom, že nově příchozí zaručí v budoucnu Německu jeho další ekonomické úspěchy. Už i jinak k vládě servilní Spiegel připouští, že hlavní argument pro migraci, tedy získání vysoce kvalifikovaných pracovníků ze Sýrie a dalších zemí Blízkého východu, se neukázal jako reálný.
Politika lži a přetvářky
Ostrá kritika z Evropské unie a od Merkelové na adresu Maďarska, Makedonie a dalších států, které se v roce 2015 snažily dodržovat platné smlouvy, předpisy a zákony a zadržet až podivně dobře organizovanou vlnu migrantů, ostře kontrastuje s textem v rakouském deníku Der Standard. Podle svědectví diplomatů, které Der Standard cituje, chtěla „Merkelová v době, kdy si hrála na humanitární hrdinku, dosáhnout stoprocentního uzavření hranic EU“. A byla ochotna za to zaplatit Turecku šest miliard eur. A o podobnou dohodu se snažila delegace Evropské komise, leč s výrazně nižší cenovou nabídkou.
Co je skoro záhadou, proč si Merkelová s Junckerem mysleli, že se tyto výše uvedené skutečnosti podaří utajit. A pokud zde v zásadě činili Merkelová a Juncker správně, proč jejich politická rétorika byla opačná, napadající, urážející a krajně nevhodná? Vedla k tomu, že každý, kdo se vůči ekonomické migraci vymezil, byl v médiích označen za rasistu, xenofoba, islamofoba, nedemokrata a výčet mediálních nechutností by mohl pokračovat. Nic horšího se v EU už nemohlo stát. Vztahy mezi evropskými národy se rapidně zhoršily, protibruselské strany obratem získaly nové voliče a tolik let budovaná Evropská unie se otřásá v základech. Když postavíte politiku na lži, napadání národů, na vyhrožování a diktátech, jak dlouho asi takový režim vydrží? Co si Merkelová a Juncker slibují, že touto politikou docílí? A poznání k věci je i v tom, že Der Standard usvědčuje Merkelovou a Junckera z toho, že jsou si velmi dobře vědomi toho, že příval ekonomických migrantů EU zjevně škodí. Leč oba hovoří opačnou licoměrnou řečí a návrh Dublinu IV je toho smutným dalším usvědčujícím důkazem.
Integrace migrantů
Samostatnou kapitolou v dějinách Evropské unie se proto stal problém integrace některých migrantů. Pozorujeme ho dlouhodobě ve Francii, Velké Británii a ve Švédsku.
V Německu také začíná nabývat stejných obludných rozměrů. Cosi se nedaří a pokládat za příčinu neintegrace některých migrantů jejich chudobu a nedostatek pracovních příležitostí samo o sobě neobstojí. Ono je to s tou údajnou chudobou přicházejících migrantů vůbec na pováženou. Chudoba v mnoha zemích, odkud migranti přicházejí, se výrazně zmenšila a ustoupila natolik, že je možné našetřit si na cestu, zaplatit pašerákům a ještě případně podplatit migračního úředníka. Pohádková země jménem Evropská unie, kde pečení holubi sami padají do úst a kde je všechno zadarmo, je pár hodin lodí a když se dobře předem ohlásí přeplněný gumák, služba Frontex, proměněná na cestovní kancelář, sama migranty naloží a bez rizika doveze do EU. O takovém snu si tisíce let nechávali lidé zdát a existoval jen pohádkách. Teď tuto pohádku platí členské státy EU a jejich mnozí politici tento plán sebezničení vydávají za pokrok. To je ale druhá pohádka, pohádka o té nejhorší hlouposti.
Nezdá se ani vteřinu, že by někdo začal říkat nepříjemnou pravdu o tom, že když se 2,5 miliardy chudých lidí přistěhuje do zemí západní civilizace, tato v konečném důsledku zanikne. A že jedinou cestou pro změnu stavu není cenzura internetu ani shovívavost policie k útokům migrantů na domácí obyvatelstvo, ale je to zásadní omezení bezpracných dávek. Dokud je EU bude štědře vyplácet, do té doby se za penězi bez práce miliardy vyčůraných rádi přistěhují. A jak řekl nedávno jeden z migrantů v Německu do kamery: „Chceme jenom to, co nám patří.“
Patří!
Mnozí jsme ale názoru, že nepatří. Je nutné, aby nás bylo slyšet více a více, a je nutné hledat politické formace, které budou vyznávat názor, že žádným migrantům přicházejícím do Evropské unie zde nic nepatří. Žádat mohou, získat mohou, ale nic jim tu nepatří. Tuto pravdu ale ani Juncker, ani Merkelová slyšet nechtějí a nový politický šéf Francie Macron spadl do stejné stoky chybné promigrační rétoriky.
Evropa i svět pamatuje své dny nejhorších zločinů a politicky špatných rozhodnutí. Den 31. srpna 2015 bude jednou hodnocen obdobně jako 1. září 1939, jako 7. prosince 1941, jako 4. listopad 1956, 16. května 1966 či jako den 17. dubna 1975. Čtenář si jistě data ověří.
Odměna Merkelovou nemine, stejně jako neminula všechny státníky za dny výše uvedené. Někdy se však na spravedlnost musí čekat i dost dlouho. My v Evropské unii bychom ale čekání jako taktiku dál už volit neměli.