Trump se snaží, ale proč by se Kim vzdal Bomby?
Pro běžnou veřejnost to přelomově nevyzní. V éře Facebooku ji zajímá více to, když se Donald Trump a Kim Čong-un hádají, kdo má větší jaderné tlačítko. Ale ve středu potvrzená zpráva, že v Pchjongjangu se s Kimem sešel šéf CIA Pompeo, přelomová skutečně je. Upřímně řečeno, je to větší kalibr, než když v roce 2000 jela do Pchjongjangu Madeleine Albrightová. Ministryně zahraničí je sice formálně vzato na vyšším místě ústavního žebříčku než šéf CIA, ale... Za prvé je Pompeo ryzí Trumpův muž, takže je vlastně fuk, zda s Kimem jednal za CIA nebo za ministerstvo zahraničí, kam míří. Za druhé jednal s vůdcem jaderné KLDR, což v éře Clintona a Albrightové ještě neplatilo.
USA se posunují k něčemu, co evokuje sblížení s Maovou Čínou v éře Nixona a Kissingera. To byl úspěch: uznání komunistické Číny výměnou za normalizaci vztahů s USA – s tím, že poraženým byla Brežněvova Moskva. Tak daleko paralela s dneškem nesahá. Zatím lze říci jen tolik, že Donald Trump myslí jednání s KLDR – a možné ukončení válečného stavu trvajícího 68 let – vážně. Leč zásadní otázky zůstávají.
Za prvé. Sblížení s ČLR uskutečnil Nixonův poradce Henry Kissinger. Má Trump svého Kissingera, který neříká, jak je situace skvělá, ale vyzná se v praktické politice?
Za druhé. „Denuklearizace bude skvělou věcí pro svět i pro Severní Koreu!“ tweetuje Trump. Pane jo. Kde bere jistotu, že Kim to vidí stejně? Proč by se zbavil atomové bomby, když jinou záruku nemá? Proč by to dělal, když sám viděl, jak dopadl libyjský Kaddáfí po rezignaci na své zbraně hromadného ničení? Jenže takové otázky Twitter nevyřeší.
LN, 19.4.2018