Neviditelný pes

ŠVÉDSKO: O zemi kriticky i nekriticky

5.3.2018

„My Švédi jsme takoví pitomci. Každému hned věříme,“ svěřoval se mi na verandě prkýnkového hotýlku ve středoamerické republice Belize mladý vandrovník. Nu ano. Asi že ho někdo ošidil, okradl, dal někomu peníze, aby mu obstaral dejme tomu lístek na autobus, a on s nimi utekl… není v takových těch rozvojovějších zemích o příživníčky a podvodníčky toho druhu žádná nouze. My, ostřílenější a opatrnější, jim na špek tak snadno neskočíme. Švéd, jak je bezelstný a důvěřivý, skočí. Je to dáno dlouhými generacemi existence v té až donedávna záviděníhodně bezpečné, spořádané zemi, kde se dalo i na delší dobu odejít z domu bez jiných bezpečnostních opatření, než že se za sebou zabouchly dveře; bylať klika u dveří dostatečnou zárukou, že nikdo dům nevykrade, nezdemoluje, zlomyslně neponičí. Švédský, v Itálii naturalizovaný lékař Axel Munthe se ve své Knize o San Michele zmiňuje o venkovanu na skandinávském severu, doslechnuvším se. že kdesi žijí lidé, jimž se říká zloději: berou si věci, které jim nepatří! To nemůže zaboha pochopit. Vzít si něco, jen tak, ani se nezeptat…

Ale proč to píši: našel jsem v letošním čtvrtém čísle týdeníku Respekt výjimečně objektivní článek na uprchlické téma, demonstrované na švédském příkladě. Hned v r. 2015, kdy se vyhrotila uprchlické krize, přijalo Švédsko víc než stošedesát tisíc běženců – v přepočtu na hlavu nejvíc ze všech evropských států – a teď jsou s nimi pořád nějaké patálie. Rámusí na ulicích, rozhazují odpadky, občas i kradou a znásilňují… to rajské nevinnosti uvyklý Švéd chápe stejně málo jako Muntheho venkovan existenci zlodějů kdesi na evropském jihu. A štve ho to. Co s tím?

V tomto bodě se průměrný Švéd rozchází se svou politickou a intelektuální elitou. Je názoru, že by se s tím, k čertu už jednou, mělo něco dělat, vždyť je to hrůza, aby si člověk v jednom kuse všechno hlídal jako četník, o drastičtějších příkladech nemluvě. Elity naopak jsou názoru, že by se s tím nemělo dělat nic nebo přinejmenším o takových věcech nemluvit, jelikož by to mohlo narušit příznivý obraz Švédska v zahraničí. Tak by zůstalo u požbrblávání v úzkém kroužku známých, jak už je Švéd smířlivý a nerad se hádá, kdyby nebylo exulantů ze zemí východní Evropy, českých zejména. Ti už tak choulostiví na slovíčko nebývají, i rozvinula se přece jen kritická debata na stránkách týdeníku Nya tider (Nové časy), jehož vydavatelem je také jeden takový prostohubý Čech. To se ví, hned se na jeho adresu ozvaly řeči o hlásné troubě krajní pravice…

Pravice. A krajní, podívejme se. To je první z pojmů, jež si teď dovolím rozvést trochu víc do šíře. Sám bych pravicovostí nazval zásadu vlastní péče o vlastní záležitosti, jen s minimem zásahů ze strany státu. Krajností pak jest nepotřebovat od státu vůbec nic, což je ovšem stěží proveditelné. Nyní se ale dozvídám, že se mýlím; pravicové jest mluviti o jevech, jež raději mají zůstat pod pokličkou, aby se nenarušil takový či onaký obraz jak zmíněno. Nuže, nepleťme si pojmy; kritika čehokoliv není nic pravicováho, natož pak krajně, nýbrž nezbytná podmínka demokracie. Kde je kritika potlačována, stěží lze mluvit o něčem demokratickém. S tímto ponaučením postupme dále.

Hovoří zmíněný článek o švédské spisovatelce českého původu, osmělivší se poukázat na některé ne zrovna povzbudivé úkazy ve spojitosti s přistěhovalectvím z řetězu utrženým. Obratem jí přistálo na hlavě nařčení z fašismu, o jiných pozornostech nemluvě. Povšimněme si: z fašismu. Ještě mastnější titul by byl nacismus, ale toho se politicky korektní duch neodváží: někdo by mohl rozložit název Hitlerovy partaje na prvočinitele a vyšla by mu, ó hrůzo, Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Socialistická! Dělnická! Dva posvátné pojmy v názvu toho spolku hrdlořezů… aj, aj. To nálepka fašismu je mnohem bezpečnější, pokud vůbec někdo ví, co se pod ní skrývá. Jiná v článku uvedená nálepka se týká konservativismu: švédské veřejné mínění se prý stáčí k čím dál konservativnějšímu pohledu na přistěhovalectví.

Trochu bych připoupravil to tvrzení: švédské veřejné mínění v punktu přistěhovalectví konservativní bývalo, ale už pomalu přestává být. Pomíjí bezelstná důvěra v příchozí z cizích světa krajů, onen samozřejmý předpoklad poctivosti a bezúhonnosti, jejž by bylo možno označit za konservativní. Ostatně nejen ve Švédsku: sám jsem před bezmála už čtyřiceti lety připrchl do tehdejšího Západního Německa bez kusu lejstra – proč, pochopí každý, kdo ten čas pamatuje -, jímž bych doložil své vzdělání a odbornou kvalifikaci. „Až ty papíry budete mít, přijďte nám je ukázat,“ řekl mi přednosta osobního oddělení geologického ústavu, kde jsem nastupoval místo technika. Dnes už, obávám se, bych se s takovou důvěrou nesetkal. Zničil ji příval chytráků, odhodlaných vetřít se k plnějším hrncům jakoukoli lží a jakýmkoli podvodem. Oželel bych peníze, co jich je mým jménem vynakládáno na alimentaci a ubytování běženců; a snad bych se nějak srovnal i s poklesem čistoty a pořádku, třebaže nerad. Co však současnému stěhování národů odpustit nemohu, je destrukce oné elementární, s výjimkou úzké vrstvy grázlů všeobecně sdílené důvěry.

Ve Švédsku probíhá proces postupu od důvěry k ostražitosti také, ledaže pomaleji a nerovnoměrně. Utečenecký příval se soustřeďuje do velkoměst, Malmö, Stockholmu, Göteborgu (vysl. Jéteborg). Menší města a městečka jím jsou zasažena už znatelně menší mírou, a venkov nejméně až skoro vůbec ne. Stalo se, že švédské úřady pojaly úmysl usídlit skupinu uprchlíků na jednom takovém odlehlejším místě, ale odmítli už jen vystoupit z autobusu. Les! Jsou tady stromy! Musíme odložit naše evropské myšlení, abychom to zděšení pochopili. Na rozdíl od bible zná korán dvojí stvoření: člověka z hlíny a džina z ohně. Džin, bytost záludná a zlomyslná, sídlívá právě na takových odlehlých místech, v lesích a skalinách; proto tam věřícího muslima živou mocí nedostaneš. Snad z toho plyne jistá naděje: až v našich zemích převládne vzhledem k množivosti svých věřících islám, bude se naše potomstvo moci uchýlit do lesů, skal a slatin a mít tam svatý pokoj. Ve Švédsku, hlavně takhle dál k severu, je lesů a slatí dostatek, ba přímo nadbytek, i bude se hodit za domicil generacím našich vnoučků a pravnoučků nad jiné dobře. Avšak dosti špásů.

Začíná to být nahnuté v té naší době; dlužno však přiznat, že oproti dobám předešlým má i své přednosti. Dnes už není občan v tvorbě svého úsudku odkázán na noviny a televizi, ale může se účastnit mnohem šířeji pojaté a obtížněji kontrolovatelné debaty na internetu. A webové stránky kašlou na příkaz neuvádět ošemetné skutečnosti, kupříkladu nespojovat trestný čin s etnickým původem pachatele; ještě k němu navíc připojí konkrétní zemi, věk, dočista i jméno! Toť se ví, hned se ozvou výtky z paušální nenávisti vůči cizincům… ale k tomu se ještě dostaneme. Naopak si dovolím uvést na pravou míru tvrzení v článku uvedeného švédského kritika českého původu: že švédská vláda lidem o emigraci lže. Nikolivěk. Nelže, pouze zamlčuje, ostatně nejen švédská vláda. Jest příkazem této doby o jevech jsoucích v rozporu s korektnostním ideálem nemluvit, nepsat, nevšímat si jich v blahé naději, že nebude-li o nich mluveno, v tisku přetřásáno, jako by jich nebylo. A ono je a bude, jen ještě obrostou houštinou chýr, dohadů, poplašných zvěstí a drbů; i jest moudřejší i poctivější špinavé prádlo proprati než pod podolkem schovávati. Ale vyprávěj to těm, kdož nemajíce důkazů pro svá tvrzení, nezbývá jim než zamlčovat, opovržlivé nálepky připleskávat.

Ale i největší džbán jednou přeteče, dokonce džbán švédské důvěřivosti a shovívavosti. Hlásí má švédská zpravodajkyně paní Milada, že nemohouc se už taky na ty opatrnické tance kolem uprchlického maléru dívat, přihlásila se do strany Svenska demokrater a dokonce tam zastává jakousi funkci… ale vy možná nevíte, co je to za partaj. Z tisku byste se pravděpodobně dozvěděli, že jde o spolek rasistický, xenofobní, k cizincům nepřátelský… nuže, rozeberme si i tyto pojmy. Pobíhá – nejen po Švédsku – spousta Vietnamců, Korejců a jiných rasovými znaky od evropského typu výrazně se lišících postav, a nikdo se na ně nevraživě nešklebí, odlišnost jim nepředhazuje. Snadno uhodnout proč: nijak negativně z domorodé společnosti nevyčnívají, na peněženkách jí neleží, extrabuřtů pro své náboženské a jiné obyčeje se nedožadují, takže se s nimi dá dobře vyjít. I jděte mi do háje s rasismem. Není žádného rasismu, tak pravím. Ani žádné xenofobie není, ostatně i já sám bych ji musel pocítit, jsa cizinec v německém prostředí, což každý pozná podle přízvuku, jen co tu svou českou hubu otevřu. Měl bych tudíž být jakožto takový paušálně nenáviděn, ale zatím jsem nic takového nepozoroval. Zanechme obcházení kolem horkých kaší: není rasismu, není xenofobie, není paušální nenávisti k cizincům, je jen prostě a jednoduše nedobrá zkušenost. Kdo se jí chceš vyhnout, chovej se řádně, tak jednoduchý je recept nápravy.

Mám Švédsko rád. Nespočítám, kolikrát jsem je z konce na konec procestoval, pěšky, na kole i autem. Můj vztah k němu je důvěrnější než k jiným evropským zemím, snad proto, že jistý Matthias Fribort, švédský žoldnéř ve válkách třicetiletých, zahodiv svou mušketu do žita kdesi na Moravě, stal se praotcem všech Frýbortů v Čechách i v širém světě. Ostatně jsem našel v jižním Švédsku odbočku ke dvorci Fribo (svobodná usedlost), odtamtud mohl ten žoldnéřský pradědeček pocházet. Přál bych i ve vlastním zájmu Švédům, aby se vypořádali s uprchlickým problémem, když už jednou nastal, ve svém charakteru se ale nezměnili. Abych, popřeje-li mi Pánbůh dalších pár let života, je ještě několikrát mohl pozdravit slovy švédské hymny: jag hälsa dig, vänaste land uppå jord – zdravím tě, nejmilejší země světa! Možná i nejpěknější země světa, ale to už přijde na osobní vkus. Doznávám, že jsem v tom ohledu trochu nekritický.

Hannover, 28. února 2018



zpět na článek