Jak si leckdo všimne, probíhá tady u nás, ale leckde i na západ od nás zacyklená debata, zda se vzdalujeme Západu či blížíme Moskvě. Tato debata je mimo mísu a je zcela bezcenná, pokud pokračuje v této poloze. Geograficky je to úplně jedno, jestli se označujeme za střed nebo západ Evropy, protože dějinně (historicky) jsme součástí západní křešťansko-židovské kultury. Co s tím kdo chce nadělat.
Politicky jsme součástí Západu přestali být na pár desetiletí po 2. světové válce, když nás Západ na Jaltě obětoval Stalinovi včetně nešťastného a stále zkoušeného Polska a kdy jinak mnou velice obdivovaný W.S. Churchill nás vyhandloval za vliv v Řecku zvláště a na Balkáně obecně. Co s tím kdo chce nadělat.
Plyšová změna v r. 1989 byla součástí pádu velké zdi symbolizované tou berlínskou a začal proces vracení země politicky tam, kde měla být, ale dlouhá desetiletí nebyla, a to pohříchu ne vlastní vinou. Na politický Západ.
A tak jsme na tom vysněném politickém Západě. Jenže tento tak vytoužený politický Západ prošel od roku 1989 (když tento proces, jak nyní vidíme, byl již nastartován na přelomu 60. a 70. let po levičáckých rebéliích zhýčkaných studentů) dekadentním vývojem, či spíše jde o sešup. Od adenauerovského a schumannovského konzervativismu, jehož poněkud drsnější, ale o to účinnější verzi provozoval bavorský premiér F. J. Strauss, autor bavorského hospodářského zázraku, až do stavu, který bohužel musím označit jako levičácký, metodami sice salonní, leč v důsledcích nesmírně agresívní neobolševismus. To označení pochopitelně pokulhává, ale nevím jak nazvat agresivní systém zpochybnění všech základních hodnot, na kterých stávala společnost: rodinou počínaje, přes drsný pokles kvality vysokoškolského vzdělání a zpochybněním existence pohlaví konče.
Třídní boj je nahrazen bojem zájmových skupin všeho druhu s agresivní politikou zaměřenou na vymazání národů, ředění národů nekompatibilními miliony z jiných končit, na boj proti křesťanství a vytváření iluze Evropy regionů. Nejsou sice pracovní tábory, ale zato se účinně provozuje zjevně urychlovaná politika vysávání sociálních systémů ve prospěch přišedších bez ohledu na vlastní národy, které po generace budovaly tak malebnou Evropu. To není žádná azylová politika, to je třeba zdůraznit. Jde o drsné metody řízení toků migrantů pomocí imigračních kvót, a to pomocí otevřeného vydírání odejmutím dotací; přitom svou podstatou jde vlastně obchod s lidmi, na kterém se od pašeráků po NGO tak báchorečně vydělává.
Nepokrytě se potlačují jiné názory, a to jak postupující censurou (Německo v tom již dosahuje skvělých výsledků), tak i právními kroky na různé úrovni vůči členským státům (do toho tlaku náleží kupříkladu nedávná likvidace polského místopředsedy EP), např. iniciací čl. 7 Lisabonské smlouvy vůči Polsku, žalobou vůči Česku, Polsku a Maďarsku u ESD. A pak tisícerými méně spektakulárními metodami jednotlivě i v součinnosti. Egon Hostovský by to nejspíš nazval „všeobecným spiknutím“.
Je to drsný boj Bruselu a jeho elit a je o poznání drsnější po brexitu. Jako by se uvolnili démoni zloby a nenávisti vůči každému, kdo si dovolí zpochybnit jedinou bruselskou unijní pravdu hlásanou dobře prokrmenými politiky a jejich přáteli na stejné vlnové délce v politických špičkách členských zemí.
Maďarský parlament správně vycítil důležitost dějinného okamžiku a podpořil Polsko v jeho boji proti těmto hanebným metodám. Od našich politiků to neočekávám, protože u nás je zvykem neříci ani tak ani tak, ale na naše slova stejně dojde. Ale v Polsku se bojuje i za nás, jestli to těm našim předpodělancům nedochází. Kde jsou všichni ti euroskeptici mezi poslanci a politiky? Kde jsou ti hrdinové okamžiků a výkřiků, které pak ovšem korigují a dovysvětlují? Očekával bych právě v této nelehké době zahájení velké diskuse v Parlamentu ČR na téma „Naše další směřování v EU či mimo EU, další směřování EU a náš postoj k němu“. Nic takového, vidím jen zástupný a naoko zděšený soustředěný útok na institut referenda skoro ze všech stran.
A propos obecné referendum. Že to bude nejfrekventovanější slovo roku 2018, jsem si jist. Také jsem si jist tím, že až se všichni ústavní právníci pod vlajkou boje proti tomuto prvku přímé demokracie dostatečně vyřádí, až dozní hlas polnice z řad bytostných demokratů z umírající TOP 09 a velmi zmatených šéfů STAN či ODS nebo z dezorientovaných a zdecimovaných řad šéfů ČSSD na téma „referendum o mezinárodních smlouvách a především o setrvání ČR v Evropské unii nikdy“, tak sedne prach na unavená užvaněná „vojska“. A pak, vzpomeňte na mě, to referendum o našem setrvání či nesetrvání v EU nakonec bude. Tak jako bylo to o vstupu do EU. Je teď úplně jedno, jestli za dva roky nebo za pět let, ale schváleno bude. Okolnosti a vývoj v této zemi, ale i jinde kolem nás si to vynutí. Jiná věc je, jaký bude jeho výsledek.
Kluci a holky, co vyznáváte jako jediní ty správné demokratické principy jediné správné, tj. té vaší pravdy a co se bojíte svou pravdu hájit jinak než demagogií, sděluji zjevenou pravdu slovy klasika: Pokrok prostě nezastavíte.
Ostatně soudím, že EU v polisabonské podobě musí být zničena.