Ke svobodnému pohybu zboží, služeb, osob i kapitálu prakticky není třeba centrálních úřadů
Aniž by se schylovalo k brzkému vystoupení Česka z Evropské unie, část médií propadla panice. Stranou nezůstaly ani sociální sítě. Na Twitteru se pod hashtagem #MojeEU začala rojit pochvalná, ale i kritická hodnocení Unie. A jaká by vlastně EU měla být?
V první řadě by měla klást důraz na svobodný obchod se zbožím a službami. Zde není téměř co řešit. Snad jen to, že další vývoj by měl směřovat směrem k odbourávání cel a dalších obchodních překážek se Spojenými státy a dalšími vyspělými (i méně vyspělými) zeměmi.
Stejně důležitý je i volný pohyb osob v rámci EU, a to nejen na turistické úrovni. Bohužel, Brusel si z volného pohybu osob udělal klacek na Británii, čímž přispěl k brexitu. Jinými slovy: EU by měla garantovat volný pohyb osob, avšak neměla by dělat z členských států nesvéprávné provincie.
Třetím přínosem EU je volný pohyb kapitálu. Pro běžného občana jde možná o abstraktní věc, která má však konkrétní aplikace. Volnému pohybu kapitálu možná vděčíte za své pracovní místo. Díky němu můžete investovat své úspory a zhodnocovat je lépe, než umí vaše banka. Nemusíte se starat, kolik peněz vám banka dovolí vyměnit za cizí měnu, když jedete na dovolenou. Díky volnému pohybu kapitálu jste svobodnější.
Toto jsou tři kladné stránky Evropské unie, které jsou hmatatelné a nepopiratelné. Uznávají je i euroskeptici. Jenže věc má háček.
Dobré bydlo
Jaký háček? Aby fungoval svobodný pohyb zboží, služeb, osob i kapitálu, není třeba téměř žádných centrálních úřadů. Není třeba Evropské komise ani Evropského parlamentu. Není zapotřebí celé té byzantsky složité struktury institucí, které skoro nikdo nezná nazpaměť a jejímuž fungování stěží rozumí i experti. A hlavně, není zapotřebí všech těch špičkově placených úředníků, europoslanců a evropských komisařů.
Jenže všichni tito profesionální Evropané by tuze neradi přišli o dobré bydlo. A tak začala hra na prohlubování integrace pod heslem „více Evropy“.
Postupně byli občané zemí Evropské unie stavěni před řadu hotových věcí: společná měna, společná zahraniční politika, společná obrana – všechno společné. Jen několik málo oblastí stále odolává, například daně z příjmu. Ale i zde propaganda provádí dělostřeleckou přípravu pro budoucí ofenzívu.
Z Evropské unie se stalo impérium. Websterův slovník definuje impérium jako „rozsáhlou skupinu států nebo zemí, které jsou ovládány jediným monarchou, oligarchií nebo suverénním státem.“ To souhlasí: většina národních legislativ je dnes diktována oligarchickou skupinou osob, které nikde žádný volič do jejich funkce nikdy nevolil. Nikdo nezvolil Junckera, Jourovou nebo Mogheriniovou do jejich funkcí v Evropské komisi. Zmínění se do svých funkcí dostali díky mocenským hrám, do nichž volič nemá šanci promluvit.
Demokratický deficit by však nemusel být tím nejhorším – kdyby vedl ke dlouhodobě stabilním výsledkům. Je celkem jedno, jakým způsobem jsou vybírány politické špičky, pokud vedou impérium rozumným, předvídatelným a celkově moudrým způsobem. Jenže právě toto nelze zajistit.
EU je za současných okolností v unikátně šťastné situaci, že takřka nemá vnějšího nepřítele. Sousední impérium – Rusko – má dost starostí s udržením vlastní integrity a na zásadní teritoriální expanzi nemá sílu ani prostředky. Čína je daleko a kromě toho jejím přirozeným cílem pro expanzi je spíše Rusko a další sousední země. Islámský svět nepředstavuje pro EU ohrožení vojenského charakteru a USA jsou spojeneckou velmocí.
Každé impérium je ovšem vnitřně zranitelné a EU není výjimkou. Ani mimořádně příznivá kombinace vnějších faktorů nemůže vyvážit riziko ohrožení zevnitř. V čem toto riziko spočívá?
Každá vláda jednou za čas udělá nějakou závažnou chybu. Pokud se chyby dopustí vláda jednoho státu, není ohrožena civilizace na celém kontinentu. Dokonce i když polovina kontinentu zešílí a zavede totalitu, policejní stát a centrální marxistické řízení ekonomiky, druhá polovina může prosperovat a představovat pro tu méně šťastnou část vzor, jak dát věci zase do pořádku.
Jiný příklad: Habsburské impérium zaniklo v důsledku jediného tragicky chybného rozhodnutí přijatého ve Vídni roku 1914. Centralizace vede ke koncentraci moci a ta má za následek riziko chybného rozhodnutí. Je jen otázkou času, kdy se tak stane.
Fatální chyba na obzoru
Je možné, že celoevropská vláda v Bruselu jednou učiní fatální chybu? Nejen možné: je to prakticky jisté. Lze namítnout, že lidstvo se poučilo a nebude opakovat chyby minulosti: militarismus, fašismus, nacionální socialismus ani „reálný“ socialismus stalinsko-brežněvovského typu dnes již téměř nikoho neláká. Jenže lidstvo je velmi vynalézavé ve vynalézání nových chyb. Kromě toho postupně zapomíná. Svědčí o tom rostoucí hrozba antisemitismu v té části Evropy, kterou považujeme za vyspělou.
A jaká by měla být moje EU? Svobodná a hlavně decentralizovaná. Sny o „Spojených státech evropských“ jsou nebezpečnou halucinací.
LN, 21.2.2018