Nad předákem německých sociálních demokratů Martinem Schulzem se zavřela politická voda. Naštěstí! Na mimořádném sjezdu německé SPD byl loni v březnu zvolen jejím předsedou. Získal 99% podporu všech delegátů, neboť byl v této chvíli považován za spasitele přicházejícího zachránit německé socialisty. Tatáž členská základna jej „do roka a do dne“ prokoukla a ve vlastním zájmu se jej správně zbavila. Po „komunisticku“ nenápadně – zato snad definitivně – zmizel Schulz v propadlišti politických dějin.
Důvody, proč se tomu tak stalo, jaké bitvy uvnitř německých sociálních demokratů aktuálně probíhají, nás nemusí trápit. Ovšem to, že se tento agresivní, lidsky zlý a mstivý člověk nestane německým ministrem zahraničí, je pro Českou republiku a mnohé další členy EU pozitivní a mimořádně dobrá zpráva.
Martin Schulz je nesnášenlivý eurofanatik. Zglajchšaltování Evropy Evropskou unií bere jako své poslání, ke kterému se cítí být vyvolen. Jako předseda Evropského parlamentu se snažil předstírat roli politika kompromisu, ale nedařilo se mu to, neboť neskrýval, že jinými názory a jejich nositeli opovrhuje. Z Evropského parlamentu jej konec konců dobře znám a vím, že z podstaty své osobnosti je člověkem nenávistným, který není s to skrýt odpor vůči každému, kdo „sny o jeho Evropě“ nesdílí.
Do německých voleb vloni v září vedl SPD s následujícím programem: „Do roku 2025 je třeba z EU vytvořit Spojené státy evropské… musí být napsána nová ústavní smlouva, aby byla vytvořena federální unie. Taková ústavní smlouva bude předložena členským státům ke schválení a ty, které ji schválit odmítnou, budou muset automaticky opustit EU.“ A ještě v lednu 2018, tedy uprostřed německých povolebních zmatků, například trval na tom, že „Evropa potřebuje evropského ministra financí, který udrží na uzdě zběsilé závody o co nejnižší daně a ukončí nesnesitelné vyhýbání se jejich placení“, či hrozil, že „členské země by měly čelit finančním důsledkům, pokud se nebudou podílet na přijímání migrantů na svá území.“
Je zcela jisté, že kdyby se byl Schulz stal ministrem zahraničních věcí, „svoji“ europeistickou agendu by „poněmecku“ bezohledně prosazoval.Ne už ovšem z pozice „pouhého“ předsedy Evropského parlamentu, ale z pozice ministra vlády nejsilnější unijní země, bez jejíhož vědomí „nespadne vlas z evropské hlavy“.
Schulz by byl ve své funkci skutečnou hrozbou i proto, že je fanatickým a netolerantním ideologem. Můžeme si být jisti, že by si svého agresivního a útočného „socanství“ užíval plnými doušky. Není to vůbec dávno, kdy například prohlašoval, že „Evropou se prohnala pravicová vlna, kterou může zastavit pouze německá vláda s účastí SPD“.
Čechy a Českou republiku nikdy nepovažoval za nutné brát vážně. V tom byl plně německý. Pokud se o nás kdy zmiňoval, pak výhradně posměšně a arogantně. Využíval každého možného okamžiku, aby českého prezidenta Václava Klause za jeho názory zákeřně karikoval, veřejně se mu vysmíval a urážel jej.
Vždy, když v Německu přijde k moci malíř pokojů (nebo knihkupec), nebývá v Evropě příliš dobře. I proto je pád do nenávratna lidsky odporného i politicky fanatického Schulze skvělou zprávou!