Proč syrští Kurdové hledají oporu u Baššára Asada
Válka v Sýrii nemá svého Orwella. Myšleno novináře či spisovatele, který by sympatizoval se slabšími a napadenými, ale zároveň by publikoval reportáže či eseje ve stylu padni komu padni, jak to dělal George Orwell v občanské válce ve Španělsku. Prostě autora věrohodného obrazu té války, jaký má smysl vydávat ještě po osmdesáti letech (české překlady Orwellových esejů vyšly právě nyní). Ale v jistém smyslu tuto roli suplují Kurdové.
Kurdové se od jiných stran konfliktu liší přinejmenším v jednom. Nevyhledávají oporu v mocných, ideologicky ražených spojencích. Nechovají se jako šíité, kteří se spřáhnou s teokratickým režimem Teheránu či s teroristy Hizballáhu. Ani jako sunnité, kteří hledají oporu proti Asadovi (a šíitům, což vyjde na stejno) u džihádistů včetně Islámského státu. Dávají si dobrý pozor na Turecko, neboť vědí, že ještě větší pozor si dává Turecko na ně. Že je paušálně považuje za teroristy a přesvědčuje o tom i své spojence. Lze-li v tomto chaosu přisoudit Kurdům jednu charakteristiku, tak asi tu, že dlouhými léty života v kleštích nepřátel si vypěstovali cit pro nejmenší zlo.
Tak vyznívá zpráva, že Kurdové uzavřeli nepsanou dohodu s Asadovým režimem. Je samozřejmě obtížné posuzovat zdálky, nakolik informace o vztahu Kurdů k Asadovi odpovídají realitě. Ale nejde-li o vyložené fake news (zřejmě ne), cosi naznačují. A sice to, že Kurdové považují Asadův režim – který už získal opovržení světa coby genocidní, užívající chemické zbraně a provádějící etnické čistky – za nejmenší zlo. Že lepší oporu prostě nemají. Je to určitá výpověď o válce v Sýrii, výpověď, jež má obecnější význam.
LN, 20.2.2018