aneb Kterak se má chovati uprchlík
Málem jsem se chtěl začít pošklebovat oběma velkým německým stranám, CDU paní kancléřky Merkelové a sociálním demokratům páně Schulzovým, že se bez nějakého týdne už půl roku dohadují o slepení koalice a pořád ne a ne se na něčem dohodnout. Až mně zrovna před chvílí došla zvěst, že se přece jen dohodli, to asi mně na potvoru, abych musel přepisovat tenhle článek, už připravený k odeslání. Takže sláva, máme tedy v Německu vládní koalici. Ještě se ukáže, jak dlouho vydrží a k čemu bude. Velké zázraky bych od ní neočekával, spíš další tahanice a hádanice, což by někomu mohlo přijít divné. Strana CDU, kdysi dobře měšťansko-konservativní, prodělala pod žezlem paní Merkelové takový posun doleva, že je dnes mezi ní a socialistickou SPD rozdíl sotva o kozí chlup; i měla by spolupráce být snadná, ale jaksi se nezdá. V čemsi je zakopán zdechlý pes. Pokusme se ho vykopat.
Nu, nemělo by to být obtížné kopání; pes leží mělko, ocas i pracky mu čouhají a jeho jméno jest obecně známo: uprchlická krize. Jenže zrovna o tom nechtějí oba partajní vůdcové ani slyšet; nabízejí ve svých programech všechno možné i nemožné (to obzvlášť), digitalizaci energetických sítí, úpravu lékařských honorářů a zaměstnaneckých smluv i četná další dobrodiní, jen na uprchlické patálie žádný recept nemají. Či ještě spíš mít nechtějí, vyhýbajíce se tomu tématu jako ďábel svěcené vodě. Je to dost zarážející; přesně na tom problému přece obě zmíněné partaje ve volbách v září minulého roku hanebně pohořely, ztrativše bezmála po deseti procentech hlasů, pohroma to v zaběhle demokratických poměrech neslýchaná. Nedám moc na všelijaké mezivolební odhady a prognózy, ale i bez nich je sešup zejména strany páně Schulzovy dobře patrný a rychlým tempem pokračuje. Od strany AfD (Alternative für Deutschland), třetí v pořadí voličské přízně, ji v této chvíli dělí už jen poslední čtyři procenta; a nezmění-li se nic – ale nevím, co by se mohlo změnit – nepotrvá dlouho a AfD postoupí na druhé místo, a pak… kdoví. Vyloučeno není v dané situaci nic.
Neboť, ať se to komu líbí nebo ne, jest zmíněná AfD jedinou sílou na německé politické scéně neobcházející kolem uprchlického problému jako pes kolem horké kaše, nýbrž ji učinila stěžejním bodem svého programu. Je jí za to spíláno populistů… chtěl bych se u tohoto slůvka na chvíli pozastavit. Co jest populismus, a proč by měl být čímsi k ohrnutí vznešených nosů? Snad pro svůj původ z latinského populus = lid? Chtějí tím vznešené nosy naznačit, že lid, přesněji řečeno občanská většina, jest stádem hovádek tupého ducha, kdežto oni (ty nosy) kastou velekněží, majících přístup k vyšší a nediskutovatelné pravdě? No, abych se přiznal, sám nemám valné mínění o duševní úrovni nejméně poloviny prostého etc. lidu. Nicméně obsahuje občanská společnost i druhou, myslivější polovinu; má být v nejožehavější otázce dneška opomenuta ve prospěch hrstky sebou samými najmenovaných rozhodčí? Přitom ovšem jsme demokraty, není-liž pravda. I jděte mi do háje s vaším populismem.
Rozvojový svět – rád bych věděl, v čem tkví ta rozvojovost – je plný zmatků a bídy, i není divu, že z něj lidé utíkají za lepším živobytím. Jenže: jakou část jich můžeme přijmout ve vlastních zemích, abychom neupadli na touž bědnou úroveň? Toť otázka. Schopnost integrace v prostředí západní civilizace je u většiny příchozích nevelká, i kdyby vůle byla, jako že spíš nebývá, což se mimořádně týká příchozích islámské víry. Schopnost zařadit se do výrobně-obchodního cyklu vyvolené země… četl jsem něco o deseti procentech, skýtajících jakous takous záruku; ostatní zůstávají na ocet, přesněji na krku sociálnímu úřadu. To nemusí ekonomika ani hospodářsky silné země natrvalo unést, zvlášť má-li příliv běženců i nadále pokračovat. Dojde-li k situaci naznačené o několik řádek výše, kam pak budou prchat bídou a krvavými zmatky postižení lidé? Kam budeme prchat my? Komu bude pomoženo?
Nu, nikomu. Zní tvrdě, co teď napíši, ale ohleduplným šmajchlováním se problémy neřeší, spíš upevňují. Chceme-li se uchránit úpadku na úroveň Sýrie, Jemenu nebo odkud tak ti lidé utíkají, musíme si hledět především vlastního zájmu: vybírat z uprchlických houfů ty, kdož vyhovují námi stanoveným podmínkám. Hned předem vyloučit všechny, kteří přicházejí bez platných dokladů, o dokladech zfalšovaných nemluvě; vůbec musí být jakýkoli pokus o podvod a jakákoli lež důvodem k okamžitému vyhoštění. Ze zbylých dát přednost osobám s použitelnou odbornou kvalifikací, osvojí-li si do přijatelné míry jazyk hostitelské země a nebudou příliš nápadně vyčnívat z její společnosti; své náboženské a jiné extrabuřtíky, nemůže-li už bez nich někdo být, ať si je ponechá do svého soukromí a neotravuje s nimi širší veřejnost. Kdo uvedeným požadavkům nevyhovuje, ale chová se tiše a způsobně, můžeme si dovolit ten kus velkomyslnosti a přijmout ho také; budiž mu ale dáno na vědomí, že je osobou trpěnou, kterýžto stav může při nevhodném chování kdykoli skončit. Ustanovení týkající se azylu pak změnit v tom smyslu, že povolení k pobytu není udělováno s doživotní platností, ale může být kdykoli odebráno, zklame-li azylant důvěru v něj vloženou.
Německo si v přítomné chvíli užívá rozbrojů ve věci tzv. slučování rodin: levicovější partaje v čele se Zelenými slučovací právo horlivě podporují, pravicovější zase radí ke zdrženlivosti… Tomu se asi nelze vyhnout; zkušenost ukazuje, že valnou většinu příchozích z podvyživených končin světa tvoří osamělí mužští, a je jen přirozené, že usilují pro své rodiny o možnost je následovat. Význam pojmu „rodina“ se ovšem dle zvyklostí té či oné země různí; i jest opět naše věc, abychom určili, co jí je míněno u nás: rodičovský pár a určitý počet dětí, v uprchlickém případě nanejvýš tři, a raději jen dvě. Kdo jich s sebou přivede víc, nechť je živí ze svého, má-li z čeho; a nemá-li, musí se, jakáž pomoc, uskrovnit ve svých nárocích. Dvou- a vícečlenné harémy (o něž jsou v Německu těchto dnů také neshody), buďtež vyloučeny naprosto. O všech uvedených opatřeních by veřejnost notoricky uprchlických zemí měla být informována už předem, ostatně tam máme konsuláty, aby se o takové věci staraly.
Jsa sám někdejší uprchlík, byl bych té rady každému, koho svědí domácí bydlo, aby svůj výběr soustředil na země téhož nebo jemu blízkého kulturního okruhu. Všude jinde bude představovat prvek cizí a rušivý; a třeba by mu to domorodci ze zdvořilosti nedávali znát, pocítí to. Jinak řečeno, doma lze být jen někde, přičemž jazyk je ze všech překážek ještě ta nejméně podstatná. Že někam jedu rád na dovolenou, neznamená ještě, že bych tam mohl trvale existovat; a přesáhne-li kulturní rozdíl určitou mezní hranici, šel bych brzy na nervy domorodcům stejně jako oni mně. A byť se i přistěhovalec první generace ještě jakž takž přizpůsobil obyčejům nového domova, generace druhá a třetí se zradikalizuje, začne se chovat vyzývaně, nepřátelsky a pohrdavě, svému okolí pro zlost a sobě ke škodě, jakž jest toho nejeden příklad. Český čtenář mi možná namítne, že do jeho země se migranti nehrnou, ať se Němci, Švédové a jiní takoví starají o své; to může být v dané chvíli pravda. Oblíbené uprchlické destinace však své až dosud blahovolné zákony postupně zpřísňují, a kdyby nechtěly, jejich veřejnost je k tomu dotlačí. Migrační proudy si pak mohou začít hledat jiné, volnější cestičky, i jest lépe býti připraven.
Čímž jsem se ovšem drahně vzdálil tahanicím o německou vládní koalici. Jelikož však za současných poměrů jakákoli tahanice se vždy nějakým způsobem dotýká uprchlických patálií, mám zato, že jsem se jim přece nevzdálil tak příliš.
Hannover, 7. února 2018