Lapit štěstí, mušku zlatou! Knihkupectví jsou tu nakupena zbožím, nezřídka bestsellery, s tituly jako Infinite Happiness, Absolute Happiness, Everlasting Happiness, Compulsory Happiness či Happiness Is Your Destiny.
HAPPINESS – toto slovo tak zásadní, fundamentální, definované jako „a state of well-being and contentment; joy; pleasurable satisfaction“, ale v anglicko-českém slovníku je nenalézám – ani v 16. přepracovaném vydání z roku 1959 autora Jindřicha Procházky, ani v 10. přepracovaném vydání z roku 1998 autora Ivana Poldaufa a kolektivu. Za adjektivem happy, přeloženém jako„šťastný, zdařilý, vhodný“, slovo tak doslova podstatné nemáme. Že bychom ho nepotřebovali, jako třeba Eskymáci nepostrádají „krokodýla“ svou zbytečností? Domorodci, pokud přežívají na poušti Atacama (severní Chile, jižní Peru), nepostrádají slovo pro déšť – úkaz pro ně obtížně představitelný, však nikdy tam neprší.
Před pár lety jsem měl tu smůlu, že jsem přijal pozvání svézt se zpět do Prahy. Spěchající publicista za volantem nezvládl u Štěchovic zatáčku, vyletěli jsme do svahu, vůz důkladně pošramocen. Posádka rovněž. Několik měsíců poté jsem se doma v Americe věnoval rehabilitační fyzioterapii. Docházel jsem na místo s obdobně postiženou klientelou, která po příchodu na obligátní pozdrav automaticky reagovala slovy „I am fine, just fine.“ Podivoval se našinec, který slova bral příliš doslovně. Stejně tomu s tím nejběžnějším, zcela bezobsažným, cizince matoucím pozdravem How are you. Takto začíná každý telefonní rozhovor nevitaných iniciátorů pokusů něco mi prodat, vymámit peníze. “Proč to chcete vědět?“ zareaguji, čímž je zmatu a pouze se dozvím, že „se to jen tak říká“. Občas si na tomto zmatení pochutnávám slovy „Děkuji za optání. Dnes je mi hůře než včera a líp, než bude zítra.“
Čech to má jednodušší. Na takové „Jak se máte?“ odpoví standardním „Stojí to za hovno.“ Načež z něho třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil, a čím víc vydělává, tím míň pracuje. Svůj život nicméně posuzuje takto fekálně.
Co tedy je onen kýžený, matkou češtinou pomíjený, nepostižitelný fenomén onoho happiness? Řekové v klasickém dávnověku to proplétali se štěstím, příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout a na kolena srazit i toho nejmocnějšího. Proto bylo důležité, aby člověk nebažil po takové metě za každou cenu, ale aby žil mravně, čestně. Křesťanství potlačilo onen důležitý aspekt šťastného zásahu osudu, se zdůrazňováním dosažitelnosti blažené posmrtné existence. Moderní idea tohoto kýženého stavu happpines je vynález doby osvícenství. V roce 1776 zakladatelé nezávislé Ameriky přece prohlásili, že snažení dojít k takovému cíli je neodcizitelným právem člověka, stejně jako právo na život a svobodu (the pursuit of happiness as an unalienable right).
Vládce v himálajském království Bhútánu informoval svůj národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální poduktivitou (HDP), ale „národním štěstím“ (GNH, Gross National Happiness). Jak to ale všechno měřit, vážit, kolik započítat kritérií, od blahovůle státu, svobody, tolerance, po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených?
Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody a nepohody zabývá už desetiletí. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures. Její autoři Ronald Inglehart a Hans Dieter Klingemanspolu s týmem dalších expertů analyzovali celkem 65 zemí. Že například výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického vývoje, než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích. Překvapivější zjištění se týkala evropského kontinentu, na jehož zachmuřelém severu je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island) spolu s Holandskem, Švýcarskem a Irskem, zemí se zřetelně nižší životní úrovní. Méně pohody převládá v Německu, Francii a Itálii. Tuto jen „mírnou, průměrnou spokojenost“ (moderately content) sdíleli Američané a Kanaďané. Ponurý stav mysli charakterizuje slunné Portugalsko, kde jsou úzkost, bolest, utrpení a tragédie pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti.
- - -
Takto již ale nebudou vypadat ty nejčerstvější poznatky v islámských končinách, na evropském kontinentě zavaleném mnohatisícovými hordami nijak vděčných a naopak dominantně agresivních vetřelců zejména z islámského Blízkého východu a severní Afriky. Doba se rapidně mění, a to nikoliv k lepšímu, harmoničtějšímu, že ano: teď, v 21. století, máme mezinárodní terorismus s důkladným dopadem, socio-ekonomická pozdvižení, hrozby dalších mezinárodních konfliktů či dokonce válečných střetnutí.
Richard Layard, na lorda povýšený ekonom a profesor na London School of Economics, ve své přednášce (3. března 2003) zdůraznil, že obyvatelé v západních zemích za posledních třicet let značně bohatli, jejich pracovní doba je podstatně kratší, mají delší prázdniny, víc cestují, žijí déle a zdravěji. Ale nejsou šťastnější. V knize Happiness: Lessons from a New Science z roku 2005 uvádí tabulku korelace průměrného národního příjmu a pocitu uspokojení ze života. Mezi chudými státy nejnižší míru satisfakce prokazuje Ukrajina, líp je na to Bangladéš a ještě líp bývalé lidové demokracie. (Maďarsko, Polsko, Litva, Bulharsko, Rumunsko - uvedeno v sestupném pořadí). Česká republika se dokonce umístila výš než Japonsko, vykazující vyšší průměrný příjem svého obyvatelstva. Lord Layard zpřesňuje samozřejmost, že hromadění peněz sice není zárukou dosaženého blaha, ale čím víc jich máme, tím šťastnější se cítíme, pokud jsme chudí. Teď přesně před dvanácti lety britský The Economist (11.2.2006) uvedl výsledky hodnocení oněch subjektivních pocitů well-being na základě výsledků World Values Survey. Na škále 0 – 4, nejlepší výsledek docílilo Švýcarsko (4), následované USA (3,5). Velká Británie dosáhla necelé 3, Španělsko, Itálie a Japonsko 2, a Polsko s Tureckem necelé 1. Česká republika zde uvedena nebyla. V případě Německa zjištěna byla trvající vzdálenost mezi Němci na Západě a bývalými Dederony.
V nejposlednějším revidovaném vydání své knihy Happiness Layard uvádí sumu 20 000 dolarů per capita jako hranici, nad níž její růst již příliš neobvlivňuje pocit dosaženého privátního štěstí.
- - -
Nejen chlebem či kaviárem živ je člověk. Jak asi může potěšit hora zlata chorého starce nad hrobem? Jak měřit štěstí, uspokojení ze života a z jeho smyslu, kde vzít ten správný metr?
Kupa peněz nemůže zaručit pohodu ani jedinci, ani celému národu, o čemž dobře vědí v republičce Nauru, ministátu, jehož pět tisíc občanů donedávna mělo a snad ještě má nejvyšší příjem na hlavu kdekoliv na světě. Je to zásluhou fosfátu, který dolují gastarbajtři. Domorodci tak mají zajištěno celoživotní pohodlí, bez placení jakýchkoliv daní. Nejvyšší příjem však neznamená nejvyšší životní uspokojení. Lid vlastní noblesní limuziny na obtížně sjízdné silnici. Má luxusní videa, sterea, ale nepravidelnou dodávku elektrického proudu. Veškerá potrava včetně vody pochází z dovozu a výsledkem je smrt z bohatství. Domorodci už dávno skončili se zemědělstvím, tradičním způsobem obživy – čerstvé ryby a zelenina – ty nahradily dovezené konzervy a pivo, záplavy piva. Národ postihla rekordní obezita, cukrovka, slepota, dna, rakovina, vysoký krevní tlak a vysoká sebevražednost. Závěrečný účet: muži se v průměru dožívají 50, ženy 55 let.
Ostrov Srí Lanka v Indickém oceánu: poprvé jsem tam byl, když se ještě jmenoval Cejlon, tehdy dosud nepostižený občanskou válkou, etnickým konfliktem Sinhálců a Tamilů. Hodně jsem si povídal s domorodci, prolézal jejich chatrče, porovnával jejich kvalitu životu a došel k závěru, že byla vyšší než v leckterých mohamedánských končinách nasáklých ropou a s desetkrát vyšším příjmem na hlavu.
Vlivný týdeník Time ve svém vydání z 15 července 2013uvádí údaje, hodnotící perspektivy, které po uplynutí necelých pěti roků připadají být až naivně optíimistické. Od roku 1972 jedna třettina Američanů se hodnotila jako „velmi šťastná“. Od roku 2004 množství Američanů pokládajících se za optimisty se smrštilo ze 79 % na 50 %. Během svého života víc než třetinu postihne nemilý stav tzv. anxiety disorder.
Netroufám si předpokládat, že prognózy na evropském kontinentě by byly výrazně růžovější.
KONEC