aneb Co takhle bez vlády?
Nikoli prost jisté potměšilosti sleduji německé státnictvo v jeho pomalu už zoufalém úsilí o slátání konečně už nějaké vládní koalice. Projekt zvaný Jamajka dle barev oné karibské republiky – černá, zelená a žlutá – žalostně ztroskotal, což jsem mohl jeho strůjcům za honorář jednoho bůra evropského předpovědět; stěží se dalo přepokládat, že se vedle sebe snesou v jedné posteli nocležníci tak různorodých povah jako Zelení se svým ekologicky přibarveným levičáctvím a stigmatem buržoazního kapitalismu poznamenaná partaj FDP. Strana CDU paní kancléřky Merkelové by ráda vlezla do kterékoliv postele, jen kdyby to vydalo na vládní většinu, ale za okolností, jaké jsou, nevydá. Nad tím jest tedy učiniti kříž.
Nezlomena neúspěchem, vydala se paní kancléřka na námluvy se stranou sociálně demokratickou (SPD), jejíž vrcholný představitel pan Martin Schulz se dlouho dušoval, že chce zůstat v opozici, do žádné koalice že s nikým ne a nepůjde, avšak nalákán vidinou ministerské – nejmíň – židličky přece jen na půl huby přivolil. Ale čas kvapí, řeči se vedou a už to vypadá, že i z tohoto projektu máloco zbude, zvláště když se staví na zadní pan Horst Seehofer, hlava bavorské odnože kancléřčiny partaje CSU, který do toho také má co mluvit. Co dál? Je vůbec nějaké dál?
Nu, byla by zde možnost předčasných voleb. Jednak ale není jisto, že by se jimi gordický uzel německé politiky nezamotal ještě víc, jednak hrozí nebezpečí, že by z nich vyšla posílená strana AfD (Alternative für Deutschland), k níž se tradiční partaje mají jako ďábel k svěcené vodě. I zdá se, že to ještě nějaký čásek potrvá, než bude mít Německo novou vládu, a když, zač bude stát. Ale… nemůžeme-li mít stabilní, účinnou vládu, co takhle to zkusit bez ní? Aspoň, řekněme, na půl roku, aby se ukázalo, jak zapůsobí takové bezvládí na život v zemi? Třeba by se ukázalo, že nijak zvlášť negativně, a možná by si země i drobátko oddychla. Nebo by se přinejmenším nestalo nic, nad čím by si bezradný občan musel zoufat. Pekaři by pekli, tramvaje jezdily a vrabci cvrlikali i bez vlády; a páni ministři by si na ten čas mohli vzít mimořádnou dovolenou při polovičním platu. I tak bych jej s nimi ochotně vyměnil za svůj nevalný příjem.
Ale nic, vážení čtenáři, neračtež si činiti prstem kolečko na čele, to já si jen tak pohrávám s tou představou, sám dobře věda, že se skutkem nestane, státi nemůže. Spíš mi tane na mysli výše zmíněný pan Martin Schulz, vytasivší se nedávno s projektem Spojených států evropských. Uskutečnit se má v roce 2025, což je mi útěchou; je více než jisto, že až století postoupí k tomuto datu, po panu Schulzovi s jeho projektem pes neštěkne. Úplně mávnout rukou se nad ním ale také nedá; při troše zamyšlení z něj čouhá dosti zřetelné čertovo kopyto: co se nedaří v rámci dosud relativně volného souručenství Evropské unie, mohlo by jít na vyšší, nadřízené komando.
Pomalu s tou flintou, pane Schulzi. Jsem sám zastáncem evropského spojenectví, čímž si občas vysloužím nesouhlas českého čtenářstva; také ale chápu, že jsou jisté meze, jež by neměly být překročeny. Krom jiného zrání a dozrávání; poslední zeměpisný útvar zahrnující v sobě vícero evropských národů, habsburské mocnářství, zrál dlouhá tři staletí, než dosáhl své konečné podoby. Nebyl to tak špatný útvar, jak se dosud někdy říká a nosem kroutí; zejména ve své závěrečné fázi skýtal svým nižším celkům, zemím, okresům a obcím takovou míru autonomie, jaké nástupnické státy už nikdy nedosáhly. Přesto se rozpadl; a rozpadl se, protože jeho základy už přes půl století podrývala ideologie nacionalismu. Představa, že hodnotou nejvyšší jest národ; ji že je třeba hájit proti úkladům kdekoho kolem dokola, proti završujícímu celku (podunajské monarchie, Evropské unie) zcela mimořádně a především. Dnes už drahně povadl nedůtklivý, v kožichu jiných blechy hledající a ve vlastním je nevidící nacionalismus; jistá nedůvěra však zůstává a projeví se pokaždé, když se lidem některého člena společenství začne zdát, že ti tam nahoře (ve Vídni, v Bruselu) jejich potřebám nerozumějí, že s nimi jednají povýšeně a přes jejich hlavy a že by své záležitosti dokázali řídit bez nich, sami a líp.
I nekvaltoval bych s těmi Spojenými státy evropskými, rozmilý pane Schulzi. K nějaké formě splupráce budou evropské národy bezpochyby směřovat, i kdyby se jim nechtělo; stěží už se vrátí stav, kdy existovaly každý sám pro sebe odděleny hradbou nedůvěry, co chvíli propukající rozmíškami, řevnivostmi a sem tam nějakou tou válčičkou. Stejně nereálná je představa nějakého nadřazeného celku – ani by to nemusely být zrovna Spojené státy - v němž by jednotliví členové měli tak zrovna hlas poradní. Věřme, že výše zmiňovaný projekt nepočítá se zrušením demokracie (i když kdoví; leckterému velmoži politickému je na nose znát, že se podřizuje demokratickým obyčejům jen nerad a zuby vrzaje a že to zatím jinak nejde); v tom případě by včlenění do nadřazeného celku musely odhlasovat parlamenty členských zemí a jim zase, protože máme tu sakramentskou demokracii, by k takovému kroku muselo udělit souhlas voličstvo… nenene, už vidím, že z páně Schulzova plánu nic nebude.
Lze se od těch zámořských Spojených států ledačemu naučit, ale ve všem všudy je kopírovat také nelze; kdo takovou představu chová, ať ji pustí z hlavy. Evropa je ustrojena jinak: obsahuje pestrou sbírku národů, některé s vlastní státností, jiné (Katalánci, Skotové, Bretaňci etc.) bez ní, každý se svým jazykem, historií, tradicemi, náklonnostmi i nechutěmi… to se do jedné krabice naskládat nedá, i kdyby o to stály, jako že nestojí. Což ostatně chápe i sám pan Schulz a už předem vypočítává, které vzpurníky a neochotníky by do své krabice nepojal: Poláky, Maďary, možná i Čechy, taky samý truc a justament… jen aby, pane Schulzi. Jen abyste se do té své krabice nakonec nemusel naskládat sám. Význam pojmů jako suverenita či národní zájem se rád přehání, v českém případě obzvlášť, bez podstaty ale také nejsou. Nikdo, ani národ, ani jednotlivec se nevzdá toho, z čeho po staletí vyrůstá jeho osobitost, leda pod nátlakem; ale i pak se vzdání spíš předstírá a při první příležitosti odvrhne. Jakž jsme ostatně už zažili.
Všechno má své meze; a přijatelných mezí evropské jednoty bylo, řekl bych, dosaženo. Co navíc, bylo by popřením toho, čím je Evropa jedinečná: své mnohotvárnosti. Zadělat všechno od Severního mysu po Maltu a od Lisabonu po Bospor do guláše jednotné barvy a chuti… třeba by se někomu takový rozvařený žvanec líbil. Třeba si myslí, že by se dal snadněji ovládat. Což ovšem je klam a mam; co po mnoho generací rostlo a vyvíjelo se, nelze uhníst do jiného, a řekněme hned nepřirozeného tvaru. Všechny významnější průšvihy, jakobínskou revolucí počínaje a Velkou říjnovou nekonče, byly výsledkem mesiášské vůle k přetvoření špatně stvořeného světa nasprávno; i žeňme svinským krokem každého, kdo by s takovým nápadem přicházel znovu. Nebylo, ksakru už jednou, dost upřímně míněných, ale zkrachovavších projektů, musíme si vytrpět i další, s důsledky, kdoví, tentokrát už neodčinitelnými?
Ale neřekl bych, že to pan Schulz myslel s těmi svými Spojenými státy tak dočista vážně. Že to byl takový šplecht k odvedení pozornosti, když pokusy o slátání jakés takés vládní koalice selhávají jeden za druhým, a kdyby se takový slátanec třeba i podařil, zase povede jen k dalším vádám a zmatkům. Leda by německá politika přeskočila svůj vlastní stín. Leda by přihlédla k tomu, co vzrůstající mírou hýbe myslemi neprivilegovaného občanstva: ke gordickému uzlu, jehož jméno jest paní Merkelovou rozpoutaný příliv nezvaných hostí z podvyživených končin světa. Zajisté; na koho dolehla bída, je slušné mu pomoci. Je však hloupé a nezodpovědné přitom sám sebe zničit.
Ale to jsem se notně odchýlil od patálií se slátáváním vlády (musíme-li už za každou cenu nějakou mít), omlouvám se.
Hannover, 13. ledna 2018