Podivné zvěsti zaznívají ze zahrady Alláhovy. Řeže se to, mlátí se to v Íránu, až se nebesa otřásají, dle poslední, teď už nejspíš zastaralé zprávy si protesty proti vládě mulláhů vyžádaly jedenadvacet nebožtíků, v této chvíli patrně už zase o něco víc… Jo, páni mulláhové, měli jste se rozmyslet, než jste se začali drát k nejvyšší moci. Mohli jste vědět, že kdo na sebe bere veškerou moc, přebírá i veškerou starost; a ta může časem převážit nad libým pocitem držitele opratí vlády. Kiš kiš, páni mulláhové. Co jste si navařili, teď si vyjezte, hehehe. A ještě není všem dnům konec.
Avšak zanechme pošklebování a rozeberme si příčiny těch kraválů, údajně nejničivějších od krvavého potlačení protestního hnutí v r. 2009. Jak jest obyčejem politické kasty všech zemí, pokoušejí se íránští politikové svalit vinu za nastalý malér na vnější okolnosti, v tomto případě na kolaps ilegálního finančnictví. Svěřily statisíce Íránců své úspory peněžním institutům nevalné pověsti, kteréžto nyní zkrachovaly a kdo šetřil, nemá za tři, nýbrž suší hubu. Na tom může něco být, třebaže si lze klást otázku proč, u vousu Prorokova, íránské vládní orgány, jevící takovou péči, aby někudy nepobíhaly ženské bez povinného zahalení, jí aspoň část nevěnovaly, mírně řečeno, nepořádkům na finančních trzích. A jako u nás jsme za socialistických časů mívali čtyři příčiny všech binců a nedostatků, totiž jaro, léto, podzim a zimu, tak v Íránu doplňuje tento seznam ještě vysoká nezaměstnanost, dvouciferná inflace a stoupající ceny potravin. Inu, daleko to domydlila islámská revoluce. Všeobecná drahota došla tak daleko, že i příslušníci středně-vyšších vrstev mohou vyjít s penězi jen přibráním druhého a třetího zaměstnání. Což by mohlo být pátou z pohrom: dá rozum, že běhá-li někdo od prvního zaměstnání k druhému, od druhého k třetímu a zase zpátky, neudělá za groš pořádného díla ani v jednom z nich. Je až z podivem, že z národů ač jsme různých, jak zněla pokroková píseň, důvody zmatků a blázniců v někdejším socialistickém Československu a v mulláhovském Íránu časů těchto jsou si tak velice podobné. Ale tak to dopadá, vezme-li si někdo do hlavy, že zavede ráj na zemi komandem, ať už komunistickým či muslimsko-ší´itským.
Přitom vyhlásil president Hasan Ruhání před svým zvolením, že vše se v dobré obrátí, když byla teď uzavřena dohoda o kontrole atomového zbrojení a Spojené státy zrušily sankce uvalené na íránské hospodářství. A ono houby. Místo ohlašovaného rozkvětu byli teheránští vládcové nuceni omezit výdaje, zejména osekáním sociálních opatření. Nepomysleli, miláčkové, že sociální dobrodiní je dvojsečná šavlička: snadno se vyhlašuje, jsou-li na ně prachy, omezit je však, když prachy dojdou, je koledováním o explozi lidového hněvu. I hrnou se davy demonstrantů ulicemi íránských měst, vykřikujíce zlobná hesla: „Mulláhové, styďte se!“ „Vraťte pokoj naší zemi!“ Ba dokonce: „Smrt talibánu!“ A kdyby jen to; vyžadují i zrušení systému nejposvátnějšího, jehož jméno jest Vilájat al-Faqíh (hlásku q čtěme jako hrdelní k).
Což si vyžádá poněkud obšírnějšího vysvětlení. Vězme, že íránští mulláhové vládnou pouze v zastoupení, než se dostaví dvanáctý v řadě imámů, jenž nezemřel, nýbrž žije ve skrytu (jak vidno, nejsou blaničtí rytíři ryze český vynález) a dostaví se v pravý čas, aby udělal, ke všem džinům a šajtánům konečně už jednou, na světě pořádek. Než se tak stane, je pověřen vládou nad věcmi jak náboženskými, tak i světskými nejvyšší ajatolláh, tohoto času jistý Alí Hosejní Chameneí, soustřeďující ve svých rukou víc moci a vlivu než sám president. Tak se navíc ke všem ostatním íránským sporům a rozbrojům připojuje řevnivost mezi nejvyšším ajatolláhem a presidentem Ruháním, jemuž se jeho druhořadé postavení nechce líbit a rád by byl opravdickou hlavou státu. Což by nám mohlo být dohromady jedno; nevězí ale v něčem ještě jiná, ze všech nejpodstatnější, ne pouze na Írán se vztahující příčina, pro niž i překypující ropné bohatství je málo platné? A v čem?
No, v čem. Není tak nesnadné se toho dopátrat. Ač bych býval rád, z různých důvodů mi nebylo dopřáno osahat si vlastními smysly Írán, zemi nejstarší kontinuální kultury světa, leda okénkem letadla cestou z některé východnější končiny. Jevil se mi z té výšky jako šedivá, kamenito-písčitá pustina, tu a tam přerušovaná ploškami zavodňované zeleni… jak může, říkal jsem si, uživit své rychle se rozrůstající obyvatelstvo? 18 milionů duší v roce 1950, kolem 50 milionů když jsem se na ni díval tím okénkem, 80 milionů loni a teď už pravděpodobně jeden milionek nebo dva navíc… kam až to takhle může jít? A čím skončit? Šeredné pomyšlení. Ba ne, s tím nic nenadělají ani všemocní mulláhové, ničeho se nedokřičí rozezlení demonstranti; aby se počet íránského – a nejen jeho – obyvatelstva aspoň stabilizoval, když už ne poklesl, muselo by dojít k zásadnímu zlomu v nahlížení na mužnou čest, rodovou prestiž a takové věci. Vzpomínám si na útrpné pohledy, jimiž mě častovali spolubesedníci v jedné syrské kavárně – byla tenkrát Syrie ještě navštívitelná – prozradiv na sebe, že jsem za celičký život stačil zplodit pouhé dva potomky. Naštěstí oba kluky; holčičky se do mužné cti nezapočítávají.
Jenže k takovému zlomu sotva dojde tam, kde vodítkem všeho konání jsou příkazy víry Prorokovy. Pravíť její svatá kniha súrou Pavouk … a my do vůle Jeho jsme odevzdáni. Přesně tak. Nic nečiní člověk z vlastní vůle a úvahy, i sebemenší prstem hnutí je poslušno vůle Alláhovy. To už pak nezáleží na tom, čítá-li Írán osmdesát milionů duší nebo dvě stě (má-li jít všechno dosavadním tempem, bude té mety dosaženo kolem roku 2070). Jak se ta lidská tlačenice na té písčito-kamenité vyprahlině uživí… žádná starost. Alláh, jsa rahmán wa ráhim (slitovný a milosrdný), jak stojí v úvodu každé súry koránu, to jistě nějak zařídí. Je to kříž s kulturou založenou na absolutním podřízení nadzemské moci.
Ale abychom všechno nevěšeli jen na krk islámu: šílené, nezodpovědné množení se týká národů všech zemí s výjimkou těch, jejichž pravidlem je vědomé plánování budoucnosti, tudíž zemí euro-americké a japonsko-korejské oblasti. Nezastaví-li se včas – jestli ještě zbývá nějaké včas –, zahltí zeměkouli k neobyvatelnosti během jednoho, nanejvýš dvou staletí. Jest záhadou, proč vůdčí duchové Západu, znepokojující se pro všechno možné i nemožné od hypotetického nastoupání světových moří o neurčený počet centimetrů po úhyn vzácné vřetenušky Pouillardovy (právě jsem si vymyslel), necítí se nikterak znepokojeni touto vrcholně reálnou hrozbou. Asi že je vesměs specifikem nerozvinutých končin světa, i nelze si vinu za ně naložit na vlastní západní hřbet.
Jestli se opravdu uskuteční eventualita naznačená těmito řádky, bude to zásluhou těch, kdož neopomenou zvednout kárající prst nad hříchy vlastní civilizace ať již skutečnými nebo na vzduch namalovanými, nad pochybeními jiných s nesrovnatelně děsivějšími důsledky však přivírají milostivě oko i na ponožce. I jděte se mi oběsit, vy zatracení, svatouškovští pokrytci.
Hannover, 8. ledna 2018