Neviditelný pes

SVĚT: Rodná a též rudá Čína

11.1.2018

První zkušenosti v asijském prostředí, jak porovnávat někdejší českou a čínskou realitu? V čem byla má celoživotní družka víc čínská než švýcarská, americká, evropská, natož aby byla česká? Na tak náročnou otázku nelze snadno odpovědět.

Stoprocentně nekontroverzní je toto: čínská preference omývání obličeje (vlastního), jak jsem si mnohokrát ověřil, též u vlastní ženy. Číňané pevně, nehybně podrží navlhčený, namydlený ručník, k němu přiloží svou hlavu a tou pak začnou otáčet, pohybovat ve směru či proti směru hodinových ručiček. Též by se to dalo vyjádřit jednodušeji: myji se a pak se utírám pohybováním hlavy, nikoliv ručníku.

Manželka počítala vždy čínsky, což já dodnes činím výlučně česky. Jak ale vypadají naše mentální pochody, když přemýšlíme, či v jaké verzi my ve spánku fungujeme? Jak jsme důslední, ba i hákliví na dodržování daného slova, jak je to s naší hierarchií hodnot vůbec? Ochota nemluvit pravdu, vymýšlet si, konfabulovat, třeba tak činit s chladnokrevnou vervou, jíž znamenitě vyniká lhářka Hillary Clintonová?

Osud nás různě poděluje od samého začátku a tak značně záleží, zda došlo k našemu zrození ve zlaté kolébce nebo hanebné chatrči. Blahobyt nebo hladomor a může dojít k situacím, kde se lze stát příjemcem obou vzájemně se vylučujících extrémů. Priscilla se narodila v paláci, ale během války a japonské okupace trpěla hladem na rozdíl od mého protektorátního života s dostatečnou potravou. V takto podivně privilegovaných podmínkách prožila svých prvních šestnáct roků, po nichž s adventem Maovy lidovlády v roce 1949 následoval spěšný odchod celé rodiny z paláce do daleko míň příznivých podmínek v britské kolonii Hongkongu.

Svůj rodný ostrůvek Kulangsu (Gulangyu) si pak poprvé dalekohledem se mnou prohlížela až za příštích téměř dvacet roků (1967) z ostrova Quemoy, kde málem vypukla třetí světová válka. A my se teď za dalších mnoho roků (1982) tam mínili vypravit.

- - -

Tajfun Andy se zbytky sveřeposti převracel stromy a domy na březích Číny jak komunistické, tak nacionalistické, když jsme dorazili k molu nasednout na loď, s níž se vydat směrem značně zčeřených vln. Rudé plavidlo vzniklo před dvaceti lety v loděnicích v Cádizu, hele, Mao nakupoval u fašisty Franka.

Dav se pěchoval v nižších palubních prostorách, my se odebrali na nejvyšší a nejdražší poschodí, kde bylo prázdno. Ve dveřích deluxe kabiny nemáme klíč. Neviděl jsem jediný klíč na lodi, ba ani pak v Číně. Personál ani přátelský, ani nepřátelský. Jen málokdo reagoval na úsměv. Od těla, bez unce servilnosti, těm by se věru spropitné těžko vnutilo. (předpisy v kabině velice zdůrazňovaly zákaz materiální odměny za vykonané služby). V kabině kromě plivátka ve tvaru antikvárních středoevropských nočníků stály termosky s vodou a vedle čaj, aby si deluxe pasažér posloužil. Žíznil jsem po whisky se sodou. Johny Walkera jsem měl v brašně, sodu nikoliv. Tedy aspoň vodu, která ale v termosce vřela. Priscilla šla k dívce za dveřmi bez klíče, s dotazem, kde sehnat studenou vodu. Dotázaná poradila, abychom si počkali, až vychladneme.

S Priscillou jsme si sedli za větrem na palubu, před očima jen rudá vlajka a mlžný horizont. Bylo o čem přemýšlet. V Čínské lidové republice za první dva roky budování popravili tři miliony třídních nepřátel. Dočetl jsem se o dívce odsouzené k smrti pro zločinnou neochotu udat vlastního nevinného otce. Pro prostořekost jí dvě bachařky před popravou vyřízly neposlušný jazyk. Jeden z nejhroznějších čínských gulagů se jmenuje „Jezero vzkvétajícího nadšení“. Slavný sinolog John King Fairbank, první ředitel harvardského ústavu East Asia Research Center, byl přesvědčen o mohutnícím komunistickém humanismu, že maoistická revoluce bylo to nejlepší, co kdy mohlo Čínu postihnout. V roce 1981 oficiální čínská publikace připustila, že 10 milionů (čili počet všeho obyvatelstva ČR) umřelo hladem zaviněným politikou aplikovaného vědeckého socialismu.

Dorazili jsme do přístavu. Čínský myslitel pravil. „Na cizince se díváme jako na něco, co je nad námi, nebo pod námi, ale ne na naší úrovni, proto se nedovedeme s cizinci upřímně přátelit. Vždyť Čína je od nepaměti středem světa,. Middle Kingdom, obklopená barbary.“

Na nás tam čekalo zbylé příbuzenstvo: Strýc, učitel hudby na penzi. Teta, učitelka chemie na gymnáziu. Dva mlčenliví, zdrženliví synové, příslušníci zničené generace. Staršímu je dvacet devět, houslista v amoyském orchestru. Mladšímu je dvacet sedm, dělník v továrně vyrábějící matrace. Poněvadž otec byl umělec, jen jeden potomek směl být umělcem, taková je kvóta. Rodina si vlastně v pěti místnostech žije královsky, byť bez záchodu. Šupácký nábytek, ani kousek porcelánu, ozdobného cokoliv. Aha, i tudy prošla kulturní revoluce, správně jsme se dovtípili.

Danwei je středověký koncept feudálního svázání s moderními ambicemi. Byl základní stavební jednotkou čínské totalitní reality. Každý Číňan patřil k té či oné danwei. Jeden strýcův syn patřil k houslové, druhý k matracové. Byla mu otcem, matkou, zaměstnavatelem, rádcem i drábem. Dala zaměstnání, sehnala byt, přispěla na pohřeb. Bez jejího svolení se nedalo stěhovat, ženit, rozvést. Lenin správně zdůrazňoval, že v životě komunisty nic nemůže být zcela soukromého. Mezi padesáti tisíci znaky bohatého čínského jazyka chybí - vlastně nechybí, a proto neexistuje - výraz pro „soukromí“.

Tehdy hledám správné slovo, snad jsem je našel: ZAŠLOST. Krámy bez neonů, bez jedné barevné cedule. Chodí se nejen na chodnících. Na vozovce se mezi pěšími všemi směry pohybovaly osoby na bicyklech. Ženy v placatých slamácích na bobku vyprazdňovaly jakási zvířecí střeva do mísy. Vedle v košíku bzučel batalion much s čerstvě nasekaným masem, odpovědného hygienika by měla ranit mrtvice. Cožpak Mao už dávno neporučil školní mládeži všechny mouchy zavraždit? Vedle klusal asi tak dvanáctiletý kluk, mezi zuby cigaretu, přes rameno táhlo s dvěma nůšemi, v jedné polouškrcené slepice, v druhé uhlí.

Čínskému guan-xi odpovídá české ko-ne-xe, nepostradatelné mazadlo socialistického mechanismu. Teta se vrátila s úslužným mužem, stranickým tajemníkem. Potřásli jsme si, Priscilla překládá, jaká že to pro něho pocta.

Pracovník aparátu se zubil: „Priscilly ctihodný dědeček nebyl feudál, ale zejména modernizátor a naším programem je modernizace. Již jsme překonali provokativně rovnostářské koncepty, jež prosazoval Lin Piao a Banda Čtyř.“

Ovšem, na nespočetné statisíce příslušníků Bandy Čtyř lze snad svést i nejposlednější tajfun. „Zrušili jsme společenské třídy, ale nezrušili jsme společenské hodnosti,“ opakoval tajemník oficiální pravdu a tím též uvedl správný ideologický tón ke zprávě o našem bydlení. Blízko parku, dvě někdejší rodinné vily sloužily důležitému úkolu. V jedné přebývají funkcionáři na dlouhodobém stranickém školení, druhá je pro potřebu strany a vlády, když přijedou do provincie. Vilu kdysi při ústupu zrekvíroval Čankajšek - v ní strávil svou zcela poslední noc ve své čínské vlasti. A teď to my dva budeme mít k dispozici.

Stali jsme se jedinými nájemníky v prostorách se starým, nezničeným luxusem. Za dveřmi bez klíčů trůnily malované vázy na nábytku z mahagonu a dalšího vzácného materiálu. Fungující lednička, barevná televize, airconditioning (jediný, co jsme tehdy v Číně viděli), posadil jsem se k psacímu stolu, kde generalisimus formuloval poslední výzvu k boji do konečného vítězství, a pak hupky na veliké lože., které též maršálkovi sloužilo.

K čankajškovské ložnici příslušela koupelna velikosti téměř Sixtinské kaple. Strhl jsem zpocenou košili a skočil pod sprchu. Jenže nefungovala. Priscilla šla závadu reklamovat a služební personál, ani vlídný či nevlídný, posloužil informací, že opravná práce dosud nebyla zcela dovršena a hned tak nebude, ale že voda bude. Venku zrovna běsnil liják.

Bez zaklepání přišla slečna s mohutnými termoskami. Abychom se polévali. K lepší sprše jsme se už v ČLR nedostali.

- - -

Vandrovali jsme po pěšinkách na ¨svahu mezi dlouhými bambusy, voňavými stromy a zblízka okukovali onu starou Čínu. A do starého nové: zákaz fotografování, zákaz vstupu, vjezdu.

„A tady na stromy věšeli kočky,“ řekla Priscilla.

„Kdo věšeli? Proč nezakopali nebo nesnědli? „

„Živé kočky, do oprátek, až se uškrtí.“

Ale proč? Nevěděla. Prý symbol něčeho, snad štěstí. A že tady na stromech se konaly i jinačí věci: odkládání novorozeňat ženského pohlaví. V jakémsi povijánkovém pytlíku pověsit na větev. Snad se najde samaritán, zájemce, který včas pytlík odnese. Netrpělivější rodičové házeli dcerky hned do moře. Na vesnici se děvčeti říká „tisíc uncí zlata“, kdežto v případě chlapečků to je „deset tisíc uncí zlata“. Kdosi odložil u dveří stranického sekretariátu pytel s osmi udušenými holčičkami. V zemědělských komunách na pět živých dětí připadají tři chlapci. V novinách rozmázli případ ženy, která porodila dceru, manžel provinivší se rodičku zmlátil a jeho otec, stranický pracovník, přihlížel a souhlasil.

Rostoucí počet těhotných žen naléhá na lékaře zjistit pohlaví plodu a podle toho, co zjistí, buď dojde, nebo nedojde k potratu. Když to takhle půjde dál, za dvacet let mládenci nenajdou nevěsty, psali v mládežnickém časopise. Stranické zdroje připustily, že 200 milionů venkovanů trpí „polohladomorem“.

Kult dětí, tak jak si ho zavedli v Americe a jistěže i v jiných západních zemích, v Číně nikdy neexistoval. Číňané mají rádi své potomky, ale život se kolem nich netočí. GUAI čili dobré vychování je co nejvýš na seznamu rodičovských hodnot.

Nepotkávali jsme příliš povídavé, švitořivé, poskakující ratolesti. Roztomilí drobečkové, vedli se za ruku, beze slova, jako snad dva penzisté. A stejně jako v případě penzistů jsme neviděli, že by tamější děti měly nějaké hračky.

Sdělovací prostředky varovaly před líbáním (nebezpečí žloutenky) a pro akt mimomanželského milování neměla tehdejší čínština vhodné slovo. Toliko cosi jako „vztah muže a ženy nepěkným, nepořádným způsobem“. Homosexualitu tehdy řešila kulka do týla. Sex jako takový není postižen stigmatem nemravnosti, však to je mnohdy příjemné počínání, ale sex je hříchem, pokud oslabuje socialismus. O oslabení rozhoduje strana, matrona z nejžárlivějších, monopolistka všeho, tedy i citu a bažení.

- - -

Všichni Číňané, s nimiž jsem poseděl, byli alergičtí na mouchy. Jedna bzučící moucha v doslechu a hned se pokoušeli zkázonosně zasáhnout. Cožpak jste si je nevymlátili za Maova panování?

Prý se to nepovedlo. Úkol měly na starost zejména děti, úlovky musely předkládat ve škole a ono to dost dlouho trvá, než se naplní krabička od sirek. Učitelé nedbale oceňovali výkony pilňáčků, lovci polevili, z původního nadšení se stala nezajímavá rutina, tak jak už to v mnohých budovatelských podmínkách bývá.

Vybití psů ale bylo úspěšné. „Víš, co tu chybí, co tu vůbec neslyšíme?“ řekli jsme si brzo po příjezdu. Ovšem, žádný štěkot, v lahodném kontrastu s většinou zemí zejména Třetího světa.

Brzo po revoluci strana poručila likvidaci nejlepších přátel člověka bez ohledu na třídní příslušnost. A spěšně končili jak pajdaví voříškové, tak šlechetní chrti. Dosud ale přežívá pár koček, viděli jsme je na vlastní oči.

Na prvního máje roku 1968, pro nás dost významného, v Šanghaji popravili dívku Lin Zhao, poněvadž si psala deník, v němž zapochybovala o neomylnosti Strany. Stranický pracovník došel k rodině oznámit výkon trestu a vydobýt platbu za katovu kulku. Čínský tisk přiznává, že v údobí 1966-1976 bylo 100 milionů občanů postiženo, poškozeno či víc než poškozeno. K tomu nutno připočítat sto milionů analfabetů jako obětí oné oficielně kulturní doby. Aspoň 10 procent městské mládeže odtransportovali do vzdálených provincií na zejména zemědělské práce. A mnohé miliony jich tam dosud uvízly.

Podobný byl osud našich dvou mladých příbuzných z Kulangsu, houslisty a matracisty. Oba si takto odtrpěli sedm roků dřiny s hnojem holýma rukama. Rodiče jim museli posílat peníze, aby na venkově neumřeli převýchovným hladem. Mao je také připravil o vzdělání, o možnost dosažení dospělosti. Jak mohli dospět, když i za jedno přistižení s dívkou v náruči se popravovalo? Ptám se těchhle dvou příbuzných - věk 29 a 27 -, zda mají nějakou známost, a oni reagují jako začínající puberťáci, červenají se a nevědí, kam s rukama.

Zpovídal jsem strýce - jejich otce, jak jeho osobně postihla Maova kulturní revoluce, a dozvídal se: „Rudé gardy chodily od domácnosti k domácnosti, v rámci akce ´Zničit vše staré!´ Hlavně rozbíjeli starý porcelán, vzácné věci - tyhle symboly minulosti.“

I tento strýc, profesor jemných umění, musel jít na brigádu bušit klackem do porcelánu u sousedů. Strana rovněž přikazovala občasné vraždění v sousedských řadách. To se zpravidla provádělo nikoliv na hlavním náměstí, ale spíš v ústraní, kradmo.

Někdo se třeba žinýroval odpravovat nevinné oběti, tak jak Strana poručila. Dobré to vlastně znamení, nečiňme tedy definitivní křížek nad lidským plemenem. ¨

„Můžete říct něco pozitivního na obhajobu kulturní revoluce?“ zeptal jsem se.

Opatrný strýc zauvažoval a řekl: „Ne, nemůžu.“

KONEC



zpět na článek