Obdivuhodný výkon takové doby! Technika, vynálezy, pokrok v medicině a také, bohužel, v zabíjení. Statistici nám bez obtíží potvrdí, že dvacáté století bylo prozatím tím nejkrutějším za veškerou dobu trvání té naší prozatím jediné planety. Za první světové války 16 milionů ztratilo svůj život. Za druhé světové války odhadované ztráty dosáhly výše 60 milionů.
To tedy byl výkon zaviněný počínáním nepřátelských řad. Jejich výkon ale předčilo počínání z vlastních zdrojů. Vlastní, někde až intimní masakry. Doporučuji výtečnou knihu již nežijícího autora, jímž byl profesor Rudolph J. Rummel, působící na klimaticky a i jinak příznivé University of Hawaii. Tou knihou je dokument s názvem „Death by Government: Genocide and Mass Murder since 1900“.
Ano, tady to máme. Prozatím nejznamenitějěím šampionem jsou Číňané - People’s Republic of China - výkon vlastní vlády, jíž se v období od počátku svého takto lidového počínání v roce 1949 až prozatím spočítáno do roku 1987 vychází na rekordních 76 milionů utracených životů.
Na druhém místě se v období 1917 až 1987 umístnil Sovětský svaz.
Třetí místo si v historii zaslouženě získalo Německo - Hitlerova Třetí říše: za celou svou dobu 1933 - 1945 se jí podařilo zlikvidovat 21 milionů životů.
O méně znamenité výkony se zasloužily režimy jako nekomunistická nacionalistická Čína, císařské Japonsko, též Turecko, Vietnam a určitě i Kambodža za apokalyptického řádění Pol Pota, ve Francii vzdělávaného. Profesorský autor Rummel dospěl k závěrečné cifře 262 milionů masakrů ve vlastních řadách.
Jak se ostatní svět k takovým výkonům vyjadřoval?
Nejeden obdivovatel těch nejnáramnějších levicových názorů se zamiloval do Stalina, Mao Ce-tunga, takového typu mordýřů své doby. Například W.E.B. Du Bois v National Guardian v roce 1953, v němž Stalin ukončil svou pozemskou pouť, ho velebil slovy: „Stalin byl velký muž. Málo mužů dvacátého století se přiblížilo jeho velikosti. Nejvyšším důkazem byla jeho znalost obyčejného občana, jeho problémů, jeho osudu.“ Během pár minut trvajících moskevských procesů s významnými bolševiky kalibru Bucharina, končících jejich promptní popravou, též americký velvyslanec si liboval a sovětskou spravednost shledával významným modelem hodným následování. Walter Duranty, ve své době velebený americký žurnalista oceněný Pulitzerovou cenou, charakterizoval Stalina jako „největšího žijícího státníka, tichého, nevnucujícího se (“quiet, unobtrusive man“). Značného velebení se dočkal i Hitler od bystře fungujícího mozku, jaký vlastnil George Bernard Shaw. Hitler jím byl characterizován jako „velice pozoruhodný a schopný muž“. Podobně si americký prezident F.D. Roosevelt pochvaloval Mussoliniho jako předáka obdivuhodného, dosahujícího náramných výsledků.
Po hororu druhé světové války nejeden světově uznávaný myslitel pokračoval s trapnými velechválami. Tak například činil harvardský vědec John Kenneth Galbraith, posléze působící jako velvyslanec v Indii, též navštívivší Mao Ce-tunga a nijak nešetřící chválou jeho ekonomické iniciativy - Velkou kulturní proletářskou revoluci a neméně Velký skok vpřed. S týmž druhem obdivů se projevovali hospodářští experti a vědci jako Michel Oksenberg a John K. Fairbank, velevýznamný harvardský sinolog, tamější hlava ústavu zabývajícího ze studiemi se soustředěním na tamější svět s největším množstvím obyvatelstva. Posléze značně doporučující do světa následování čínského modelu, tolik cizími experty velebeného, který si vyžádal smrt nejednoho milionu obětí.
- - -
Od výtečného ekonoma, jímž je Walter E. Williams, z jeho textu s názvem „Fascism and Communism“, Townhall, 29.12.2017, se dozvídám o doporučení, které poskytla Anita Dunn, fungující jako acting communication director pro tehdejšího prezidenta Baracka Husseina Obamu, a její zdůraznění, že „moji dva oblíbení političtí filozofové jsou Mao Ce-tung a Matka Teresa“.
Po vyslechnutí takového vkusu jsem zpozorněl. Do blízkosti kulatého kormidelníka jsem se nikdy nedostal, aniž bych kdy byl bažil, ale seznámení s albánskou rodačkou, zakladatelkou vlastního náboženského řádu, byla jiná záležitost. Začátkem sedmdesátých let jsem v Indii strávil dva měsíce se skupinou zájemců o tamější pokrok směrem k industrializaci, všemožné modernizaci, setkávání s vědátory, všemožnými potentáty včetně Indiry Ghandiové, tehdejší předsedkyní vlády v její kanceláři, právě v prostorách, kde nedlouze poté došlo k jejímu zavraždění, které provedli její oficiální strážci. S výjimkou Assamu na severovýchodním konci země jsme vlastně prošmejdili celou tamější civilizaci. Při seznamování s Kalkatou, kterou jsem surově hodnotil jako to „nejnáramnější na východ od Osvětimi“, se naší kantorské expedici dostalo pozvání do rezidence půvabné sólistky bengálské opery. Její manžel byl lékař, vlastnící svou kliniku. V jeho domácm luxusu jsem ho přiměl k popovídání, se zájmem se dozvědět, jak se dá koexistovat s vědomím, že venku na ulici leckdo umírá hladem.
„Vy si to nesmíte připouštět. Východiskem je citové neangažování. Člověk je smrtelný a bída Kalkaty je nekonečná. Buď se z vás stane realista, nebo zešílíte. Jste zde teprve pár dní, však časem byste také otupěl.“ Byl jsem umlčen, ale nepřesvědčen.
(Hostitel mi doporučil odjet k albánské pozoruhodné osobnosti - což bylo ještě v době, než se jí dostalo povýšení do stavu svatosti.
Dostal jsem její adresu, taxi mě tam dovezlo, s budoucí světicí jsem pobyl celou hodinu, o pozoruhodných zážitcích jsem se posléze zmiňoval v knížce „Náš člověk v Indii a na Ceylonu“, jedné z prvních publikací tehdy začínajícího exilového nakladatelství manželů Josefa a Zdeny Škvoreckých v kanadském Torontu.)
- - -
V šedesátých letech onoho dvacátého století na našich univerzitních prostorách započalo pořádné flirtování s radikalismem, nejen žáci, ale i někteří profesoři se začali dávat na pochod, demonstrovat, domáhat se všelijakých nehorázných nesmyslů. Dychtit po komunismu, jehož ultimálním cílem přece bylo omezení osobní svobody. Měl jsem tu smůlu kdysi žít ve stalinismu, ale se štěstím, že se mi pak bez úhony podařilo z takové svěrací kazajky uniknout. Ale těm dychtícím pitomcům jsem takovou zkušenost velerád doporučoval a přál.
John Hawkins ve svém eseji „The Real Sickness at the Heart of American Culture“, Townhall, 21.2017, se zabývá příklady všelijakých hanebných iniciativ. Například: jak některé univerzity odměňují komunisty, teroristy, prosazovatele vyloženě anti-amerických sklonů, smýšlení. Taková individua povyšují do profesorských rolí.
Takovými nehorázostmi si zbytečně ubližovat. To v situaci, kdy, cituji autora Hawkinse, „My jsme ten největší, nejmocnější, nejvíc prosperující a virtuous [ctnostný, čestný, spravedlivý?] národ, který kdy existoval, a vzdor tomu jsme posedlí vlastními nedostatky a nikoliv našimi úspěchy. Rovněž se málo snažíme asimilovat imigranty do naší společnosti a místo toho povzbuzujeme přijímat druh kultury, od které přece utekli do Ameriky.“
KONEC JEŠTĚ S JINÝM POKRAČOVÁNÍM