Neviditelný pes

FEJETON: Nezakrytá okna

8.1.2018

Rozhodla jsem se to letos udělat jinak a vyjela jsem ještě večer na Nový rok na dalekou cestu autobusem – až k moři. Za přítelkyní Věrou do malého holandského městečka Muiden. Ono to vlastně není u moře, přičinliví Holanďané moře už dávno vysušováním zatlačili o kus dál, ale kdysi to bývala pevnost chránící zemi před napadením z moře. Počasí nebylo valné a taky jsem přijela hlavně na návštěvu, ne okukovat Muiden, ale nos jsem přece jen z přívětivého domečku s mnoha dřevěnými schody na nějakou chvíli vystrčila, kousek jsem se úzkými uličkami mezi dvoupatrovými domečky z tmavých červených cihel prošla. A zase mě fascinovalo to, nad čím žasnu od chvíle, kdy jsem před víc než dvěma desítkami let poprvé navštívila Amsterdam: okna bez záclon, za nimiž se odehrává docela obyčejný život. Magor sice často mluvil o životě ve skleněném domě surrealistů, jenže tím měl na mysli vlezlé sledování a odposlouchávání estébáků, ne to, že si člověk nezatáhne záclony, neřekne si: dej mi, světe, pokoj a neudělá se sám pro sebe.

Zažila jsem letos poprvé ta nezatažená okna zevnitř: seděli jsme u večeře a ve tmě za oknem proběhl bílý pes, za ním holčička a za chvilku jiný pes a jiné dítě. Měla jsem chuť jim zamávat, ale neodvážila jsem se, aby neměly ty děti pocit, že je očumuju, ony nám oknem do talířů taky nenakukovaly. Na části oken v Muidenu záclony jsou, možná na všech, nevím, ale nejméně do poloviny domku je vidět, být kdekomu na očích zjevně lidem tolik nevadí, drží starý zvyk otevřenosti: nemáme co tajit. Je to docela hezká představa, že se lidé nezatahují do vlastní ulity.

Když se na kalendáři objevilo datum 5. ledna, vzpomněla jsem si, že před rovnými padesáti lety začalo pražské jaro. Mockrát jsem po listopadu 1989 četla, že to byl jen souboj jedné komunistické kliky s druhou, a mockrát jsem přemýšlela o tom, jestli to ti lidé píšou, jak říkával Werich, z blbosti, nebo za cizí peníze. Pro mou poválečnou generaci to byl zázrak. Nic jiného než komunismus jsme nezažili, vlastně jsme to, co jsme kolem sebe viděli, považovali za normální, a najednou bylo všechno jinak.

Oni si soudruzi, kteří tenkrát 5 .ledna odvolali Novotného a zvolili Dubčeka, asi představovali jen uvolnění, ne zásadní změnu poměrů, a nejspíš nestačili koukat, jak se kolem nich dějí věci v normálním světě normální, ale na naší straně železné opony nevídané: lidé veřejně diskutovali o politice, zakládali všelijaké spolky a sdružení, psali dopisy s různými žádostmi a požadavky, prostě se začali chovat jako občané. A novináři se začali chovat jako novináři a ne jako mluvčí jediné strany, která má vládnout na věky věků. Byla to úžasná doba a zdálo se, že věci půjdou dál a dál, že snad u nás skutečně zavládne svoboda. Ale nejspíš měl pravdu Pavel Tigrid, když posléze napsal, že by to museli českoslovenští soudruzi nějak potlačit sami, kdyby byly včas nepřijely tanky.

LN, 5.1.2018



zpět na článek