Jak zachraňovat potřebné a přitom „vyčistit“ moře?
Zprávy vydané těsně před Vánoci často zapadnou, avšak tím silněji rezonují poté. Jako ta loňská, že Obamova vláda poprvé nevetuje protiizraelskou rezoluci v OSN. Letos je to zpráva, že Itálie dopravila 162 afrických uprchlíků ze středisek v Libyi letadly přímo do Říma. „V roce 2018 se bude moci dostat do Evropy humanitárními koridory až deset tisíc uprchlíků,“ řekl italský ministr vnitra Marco Minniti.
Ta zpráva neohlašuje řešení problémů migrace, jen jisté úvahy tím směrem. Oznamuje, že italská vláda se dohodla s vládou v Tripolisu a úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Že vzniká mechanismus umožňující předem vybírat lidi s šancí na azyl, čímž se omezí počet těch, které je třeba vracet. To má logiku. Ale už teď se rýsují jisté otazníky.
Za prvé. Je-li řeč o vládě v Tripolisu, jak velké území Libye tato vláda kontroluje? To je otázka důležitá i pro země střední Evropy, jež chtějí přispívat k ochraně libyjské hranice.
Za druhé a hlavně. Z té zprávy vyplývá, že hlavním cílem je „vyčistit“ Středozemní moře. Dopravovat lidi letecky humanitárním koridorem, aby skončily hrůzy pašeráckých lodí. Skončí však skutečně? EU bývá kritizována za špatnou ostrahu své vnější (mořské) hranice. Ale zásadu, že trosečník na moři má nárok na záchranu a dopravu do bezpečného přístavu, nevymyslela EU. Patří do mezinárodní legislativy od roku 1913, je důsledkem katastrofy Titaniku. Autory té legislativy asi nenapadlo, že jednou ji budou zneužívat někteří migranti mířící do Evropy, ale to nic nemění na faktu, že ta pravidla platí a mají svou přitažlivost. Představa, že letecký humanitární koridor vyčistí Středozemní moře od migrantů, běženců, pašeráků, záchranářů i „záchranářů“, je hodně idealistická.
LN, 27.12.2017