2. listopadu 2017 uplynulo právě sto let od takzvané Balfourovy deklarace. Londýn a Jeruzalém to výročí oslavily, Evropa je přešla mlčením. Deklarace skončila v archivu, dnešní politika se ubírá jiným směrem. Má nám tento dokument ještě co říct? Myslím, že je čas na jeho znovuobjevení podle biblického vzoru.
Deklarace, kterou britský ministr zahraničí, lord Arthur James Balfour, jménem vlády Britského impéria poslal lordu Walteru Rothschildovi jako čelnému představiteli sionistické federace, patří nesporně k nejzávažnějším a historicky významným politickým dokumentům minulého století. Nejpodstatnější část z tohoto dokumentu zní následovně:
„Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a vyvine nejvyšší úsilí, aby dosažení tohoto cíle umožnila.“
Současný palestinský prezident prohlašuje Balfourovu deklaraci za důvod k pohnání Británie před mezinárodní trestní tribunál a opakovaně britskou vládu vyzývá, aby se za ni omluvila, což ovšem britská ministerská předsedkyně Tereza Mayová rezolutně odmítla.
Historický precedens
Kdo je trochu obeznámen s izraelskými dějinami, nemůže si nevzpomenout na situaci Židů, vracejících se do své země po sedmdesátiletém exilu v Babylónii. Perský král Kýros, který babylónskou říši porazil, dovolil židovským zajatcům vrátit se do Jeruzaléma a obnovit chrám zbořený Nebúkadnezarem. Navrátilci se pod Ezdrášovým vedením pustili do obnovy hradeb i chrámu za neustálých útoků okolních nepřátel. Ti dokonce žalovali na Židy u perského krále Artaxerxe, co si to ti rebelové zase dovolují, nějak moc jim narostl hřebínek. Král nechal stížnost přešetřit a stavbu pozastavit. Druhý rok po jeho vystřídání králem Dareiem však Židé výstavbu obnovili s odvoláním na někdejší Kýrův příkaz. Zdejší místodržitel navrhuje, aby v královském archivu bylo ověřeno, zda takový příkaz skutečně existuje (Ezdráš 5).
„Král Dareios tedy nařídil, ať jsou prohledány záznamy uložené v babylónské archivní knihovně. Až v Ekhataně, hlavním městě médské provincie, se nalezl svitek obsahující tento záznam: Král Kýros v prvním roce své vlády vydal nařízení o Božím domě v Jeruzalémě: Nechť je ten dům vystavěn na místě, kam se přinášely oběti, a to na původních základech.“ (Ezdráš 6)
Starověký Balfourův předchůdce
Tady bych chtěl poukázat na to, že Židé se v tomto sporu poprvé v historii vůbec neodvolávají (pouze) na nějaké Boží sliby dané jejich praotci Abrahamovi (ty mohly být Peršanům zajisté ukradeny), ale na písemně zaznamenané slovo pohanského vládce. Odvolání na platné mezinárodní právo bylo nutné, aby tak byl dokázán jejich nárok na návrat do země jejich otců, legálnost jejich stavební činnosti a zajištěna králova podpora v této věci. Kýros tak byl svým způsobem jakýmsi starodávným Balfourovým předchůdcem. Také Balfour dal souhlas k obnovení původního domova židovských obyvatel, a také jeho výnos upadl u panovníků okolních zemí v zapomenutí. Jejich politika se zaměřovala spíše naopak proti znění a duchu jeho deklarace. A tím se vracíme opět k současnosti.
Balfourova deklarace, jejímuž vzniku předcházely dlouholeté snahy a úsilí sionistického hnutí, sloužila jako právní základ sionistického projektu v Palestině. Zpočátku neznamenala víc než prohlášení záměrů britské vlády, alespoň formálně. Získala si souhlasná vyjádření presidenta USA Woodrowa Wilsona, papeže, Itálie a Francie. Také svým doslovným začleněním do rezoluce vítězných mocností z I. světové války v San-Remu 1920 a na ní spočívajícím britském mandátu Palestina zřízeném Společností národů r. 1922 získala status mezinárodního práva. Článek 80 zakládací listiny OSN výslovně říká, že dotyčná prohlášení zůstávají i nadále v platnosti.
Pohřbena v archivech
Podobně jako její starověký předchůdce zapadla Balfourova deklarace v archivech a politiku světových mocností vůči projektu židovského státu nijak neovlivnila. Všechny snahy Židů usídlit se v jim přiznané zemi a vybudovat ji podle přijatých smluv narážely spíše na rostoucí odpor a stále silnější restrikce ze strany těch, kteří jim původně slíbili maximální podporu a pomoc, ačkoli se stát Izrael vždy úzkostlivě držel svých závazků nijak neomezovat náboženské ani občanské svobody nežidovských obyvatel země.
Ačkoli se politika západních zemí vůči Izraeli zřidkakdy dovolává stavu dřívějšího než v r. 1967 (rezoluce 242) a prakticky nikdy stavu před r. 1947 (rezoluce 141 o rozdělení země na židovský a arabský stát), a židovské stavební a osidlovací aktivity tak stále označuje za protiprávní (rezoluce 2334), sahají židovská práva na zemi a Jeruzalém v mezinárodním právu mnohem dál do minulosti, až někam k roku 1920. Na Kýrův edikt v moderní podobě Balfourovy deklarace však stále sedá prach někde v archivu a na každodenní politiku nemá sebemenší vliv. Duch doby směřuje jinam. Popichováni místními protivníky Izraele soptí držitelé moci v evropských metropolích nad drzostí Židů, kteří neustále vybočují z jimi určovaných hranic.
Je na čase vyhrabat z archivu ten dokument, který Židům přiznává právo usidlovat se kdekoli na celém území někdejší Palestiny (původního Izraele). Kdy konečně dojdou hlavy národů ke stejnému závěru jako Dareios? „Nepleťte se jim do toho! Držte se stranou, nechte je pracovat a stavět!“ Moderního Kýra už známe. Kde je ten moderní Dareios?
Podle Josiase Terschürena v Israelnetz